Rodič s autoritou - dle výzkumu nejzdravější způsob výchovy
Snaží se a pracují na tom, aby pomáhali rozvíjet schopnosti dítěte jak co do sebeurčení, tak i schopnosti přizpůsobovat se, aby byli sami sebou, i když se zároveň někam zařazují a patří (do společnosti, komunity, domova a později na pracoviště).
Baumrindová porovnávala autoritou nesený styl rodičovské výchovy se dvěma jinými styly: autoritářským a liberálním.
Autoritářský styl výchovy, jak už jméno napovídá, považuje za nejvyšší prioritu poslušnost dítěte. Činy a rozhodnutí rodičů se řídí tím, aby vychovali dítě, které bude dodržovat pravidla a normy - právní, společenské, školní, domácí. Děti se učí poslouchat a nezpochybňovat, i když pravidla vypadají, nebo skutečně jsou přehnaná či nahodilá. Ačkoli z těchto dětí často vyrostou občané, kteří ctí zákony, a dobří studenti, Baumrindová zjistila, že v důležitých ohledech strádali. Měli tendenci být úzkostliví a uzavření. Chyběla jim vnitřní síla, aby důvěřovali svému vlastnímu pohledu a přesvědčení, mysleli sami za sebe a činili nezávislé morální volby.
Baumrindová ale zjistila, že ve srovnání s tím, co se dělo v autoritářských domovech, se dětem vychovávaným liberálními rodiči často dařilo ještě hůř, mnohem hůř. Děti přehnaně liberálních rodičů nebyly schopné regulovat své emoce. Bouřily se a vzpíraly se autoritě, projevovaly protispolečenské chování v tom smyslu, že porušovaly pravidla, a vypadalo to, že mají pocit, že stojí nad zákony lidské a vzájemné ohleduplnosti. Stojí také za zmínku, že se pak jako dospělí často vzdávali, když měli čelit výzvám téměř jakéhokoli druhu, ať už akademickým, mezilidským nebo vztahujícím se k práci. Co přesně dělá liberální rodič? Baumrindová to vystihuje nejlépe:
Liberální rodič se snaží vůči nutkáním, touhám a činům dítěte chovat netrestajícím, přijímajícím a ujišťujícím způsobem. Rodič s s dítětem konzultuje rozhodnutí týkající se přístupu a vysvětluje dítěti pravidla v rodině. Požaduje jen málo úkolů v domácnosti a ukázněného chování. Prezentuje se vůči dítěti jako zdroj, kterého může využívat, jak se mu zachce, a ne jako vzor, který by mělo následovat, ani jako činitel zodpovědný za utváření nebo změnu jeho stávajícího či budoucího chování.
Dovoluje dítěti regulovat své vlastní činnosti, co nejvíce to lze, vyhýbá se uplatňování dozoru a nevede dítě k tomu, aby se řídilo zvnějšku stanovenými standardy. Snaží se využívat rozumu a manipulace, ale ne otevřené síly, aby dosáhl svých cílů.
Jak vidíte - a jak to nejspíš znáte i z první ruky být liberálním rodičem neznamená být špatným rodičem. Liberální rodiče jsou naprosto laskaví a milující rodiče, kteří nechtějí nic víc než vychovat šťastné a spokojené děti, z nichž vyrostou šťastní a spokojení dospělí, kteří se budou cítit naplněni v každém ohledu. Zatímco si jejich autoritářské protějšky dělají starosti o to, že děti zlobí, liberální rodiče se nejvíc strachují o to, že by své dítě jako bytost mohli nějakým způsobem potlačit, zranit, odradit nebo zbrzdit.
Vy své děti velmi milujete. Jen se musíte naučit i tu přísnější stránku zvládat lépe a pravidelněji. Naučte se to, a rychle dorostete do rodiče s autoritou, který - jak nám říká výzkum o vývoji dětí - je tím nejzdravějším ideálem. Děti z domovů vedených autoritou bývají čilejší, šťastnější, mají větší emoční seberegulaci, jsou odolnější, společensky zdatnější a flexibilnější. Jsou schopné žít v rovnováze mezi jejich vlastní vůlí a požadavky společnosti a mívají víru ve svou schopnost se rozhodovat, čelit těžkým úkolům a tak dále.
Zdroj: Richard Bromfield- Stop rozmazlování!, nakladatelství Portál
Komentáře