Panická porucha

Všem s naší nemocí opravdu doporučuji psychologa i psychiatra protože ten s Vámi promluví, rozpozná příčinu (ale také Vy se musíte otevřít a říci co Vás trápí). Pokusí se Vám nastínit jak z problému ven. Má na Vás čas, nikam nespěchá a hlavně Vás pozorně vyslechne. Podle toho se pak poradí s psychiatrem a ten předepisuje léky. Je dobré vidět sebe sama z nadhledu, dzjistíte kde děláte chyby a kde jste naopak zbytečně moc hodní a co Vás vlastně ničí. Zjistíte, že si kladete na sebe pravděpodobně velké nároky, nestíháte, na druhé jste moc hodní, obětaví, citliví a zase nestíháte jedno pro druhé. Máte třeba málo svých zájmů, radosti a seberealizace a zažili jste nějaké velké trápení a už je to tu, organizmus to neunese. Někdo má vředy, někdy střevní dyspepsii, někdo vysoký tlak a my máme zrovna tu naší panickou hnusnou ataku. A tak to v klidu proberete s lékařem a ten by měl pomoci. Mnohdy mu můžete říci co ani nemůžete říci svým nejbližším a přesto Vás neodsoudí, ale je tu od toho aby Vám pomohl. Nejhorší je, že např. mě radí co a jak bych měla aby mi bylo lépe, ale já s tím nemohu pohnout jaksi asi nechci poslechnout a někdy se s životem i když člověk chce pohnout nedá, nedá se celý přeorganizovat a člověk by měl třeba být víc sobecký a nemít pak víčitky. Myslím, že mladší lidé, kteří jsou třeba bezdětní a svobodní mohou lépe s něčím hnout. Ale ten kdo se o někoho musí starat, chodit do práce a pod. Už je to těžší. Ale hlavně to chce pořád bojovat, říkat si že to nic není, že když jste přežili jeden záchvat přežijete i druhý i když je to strašné. Ale pak se přestanete záchvatu tolik bát a oni budou odeznívat. A také sio uvědomíte, že i po záchvatu jste to pořád Vy, že jen máte strach z dalšího. Ale Vy už přece víte, že ho přestojíte a o něco výše je napsáno ode mně co dělat pro překonání záchvatu např. počítat, chodit, změnit činnost začít si s někým povídat. Píši z vlastní zkušenosti. Nejsem úplně OK, ale je to mnohem lepší. V práci se jděte projít na chodbu třeba jděte jako na záchod či pro sváču. Všem držím palce!!! A zas napište!!!!!!!!!!!

Tak jsem se po precteni vasich prispevku rozhodla taky napsat,ja nevim jestli trpim panickou poruchou ale nicim jinym si uz ty moje stavy neumim vysvetlit.Posledni zachvaty mi zacaly pred tremi tydny,mam pocit jako bych mela knedlik v krku,nemuzu dychat(skoro permanentne),neustale se mi zda ze je konec.nechce se mi chodit do prace,nic me nebavi,jediny kdo mi jeste trochu veri ze by mi neco mohlo byt je moje mamka,ale jen mi rekne at na to nemyslim.nemohl byste mi nekdo poradit nejakyho psychologa nebo psycholozku.diky moc.rada bych si psala s nekym kdo ma podobne problemy,tak se mi ozvete,pokud budete mit chut!diky!

Mám prosbu na všechny. Nemáte někdo kontakt na nějakou dobrou doktorku psychiatrie, já má lékaře a ten mi nevyhovuje. Děkuji Lenka

Hanko,je mi líto,že ti tví nejbližší nevěří,ale je to opravdu v tom,že sami tím netrpí a nemají informace a ani snahu porozumět ti.Najdi si přátele na netu,myslím,že každý z nás by ti rád napsal mail a podal ti pomocnou ruku.Neboj se,spřízněné duše jistě najdeš.Držím palce-nevzdávej to!

Všem Vám závidím,jakou máte oporu ve všech.Já nemám v nokom.Sestra o mně říká,že jsem histerka,přítel mi nevěří,prý chci jen na sebe upoutat pozornost.Když mu dávám přečíst nějakou knihu o mých problémech,tak to zamítá.To jsem pak na pokraji sil a už se mi nechce žít.Jde to se mnou pořád z kopce,léky mi nezabírají a opravdu nevím,co mám dělat.Nemůžu normálně žít,pracovat,chodit ven, natož do společnosti.Pořád ty špatné myšlenky,kterých se nemůžu zbavit.Mám vůbec ještě nějakou šanci?

nadi, dik za odp.pozri si to na yahoo,vsetci pisete ze sa vam opakuju paniky, ako vam to prebieha a ako casto sa to opakuje, ja som mala len 2, ale zato mam vela krat taky vnut.strach, tlak, pozorujem si dychanie, strach cestovat, uzkost, beznadej a uz to trva prilis dlho..od r.95, az pred rokom som zacala so Seroxatom, podla mna pomaha najviac na depresiu, uzkost obcas riesim frisiom, ale hlavne psychoterapeutom, ale naj. liek je asi laska!!hlavne k sebe, ale ako nato? strasne ma to vsetko obmedzuje a ja by som chcela naplno zit!!! cestovat, uzivat si, same obmedzenia, na spol. akciach si nemozem dat ani deci vinka, to mi az tak nevadi, ale vsetci Vas nutia, ze daj si a preco ved ti to neublizi...proste same obmedzovanie, a potom ta zivotna perspektiva... nikdy nevies kedy ti to zacne, fuj, vzdy som bola silna a optimisticka..ak mate podobne pocity al. skusenosti odpiste prosim a drzte sa!!!som strasne rada ze takato stranka existuje a dakujem zriadovatelom.

Nechte si predepsat hlavne kvalitni leky, uzivala jsem je asi dva roky, pomohly / jmenuji se Efectin, jsou sice drazsi, ale nechte si je predepsat. Jinak doporucuji MUDr. Bilkovou / psychosomatika / Frydek/Mistek. Hodne sily.

Já užívám Seroxat již druhým rokem. Doktorka mi říká, že ten návykový není, tak nevím jak jsi přišla na to , že je. Musel by to být nějaký nový výzkum, já bohužel o tom zatím nic nevím. Užívala jsem rok 1 celou tabletu denně. Ráno 1/2 tablety a v poledne 1/2 tablety tj. dohromady 20mg.Pak asi 1/2 roku 1/2 poze ráno , pak obden 1/2. Nyní opět užívám 1/2 každé ráno. Protože jsem měla větší životní starosti. Nemohu říci, že by jsem pociťovala nějaké abstinenční příznaky. Ale ani s těmito léky nejsem úplně vyléčena, je mi jen lépe, nemám tak časté a silné záchvaty paniky. Je to vše v mírnější podobě takže jak už jsem psala dělám vše jako normálně jen je to pro mě někdy trochu těžší.Při náhlém dávkování 20mg denně jsem pociťovala pocit jako, že musím neustále hýbat nohama a tak mi doktorka dala jen 1/2 denně. Ale stejný pocit jsem měla i při náhlém vysazení neurolu, který jsem užívala denně 25 mg 1 tableta večer. Tak nevím jestli je to od nervů nebo od léků a nemůže to s jistotou říci ani doktorka se kterou jsem věc konzultovala. Vím jen, že když mi bylo hůře, tak jsem klidně jedla i 1 tabletu seroxatu denně a k tomu třeba i 4 denně neuroly 1mg a tyto pocity jsem neměla takže já už vůbec nevím co je od čeho. A při snižování dávek jsem potíže odvykacího charakteru neměla, ale faktem zůstává, že léky i když v menších dávkách užívám, ale stále. Napište prosím také Vaše zkušenosti s těmito léky ať můžeme porovnat. Velmi předem děkuji za odpovědi. Veselou mysl všem!!! Čau Naďa.

ahoj, mohla by si mi povedat, ci si mala nejake problemy pri vysadzani Seroxatu, vraj zistili ze moze byt navykovy a tak som dostala strach, nakolko ho uz rok uzivam.dakujem ti!

Diky za rady.

Musím ještě dodat,jak si ještě pomáhám,když nastupuje "moje panika".Začnu se štípat do nohy,do ruky,atd ,až do bolesti,někdy až do krve..Pak se mi často podaří blížící se záchvat odvrátit.Protože ta bolest štípnutí mě rozptyluje myslet na něco jiného na jinou "bolest".Nebo další pomoc je pro mě mít u sebe pořád mobil a pokud pocítím nástup záchvatu paniky,rychle zavolám třeba sestře a zeptám se jí na něco nepodstatného,co mě zrovna napadne.Sestra o tom ví takže když je mi nejhůř,řeknu jí i do telefonu,něco jako ..POMOC JE MI ZLE...! a ona už ví,říká mi "dokaž to, to zvládneš,jdi dál a dál,kde jsi teď,..apod"..až dojdu kam potřebuju a většinou zachvat najednou odezni..Tak to je ještě moje podivná pomůcka.Přála bych sobě i všem,abychom tyhle stavy nemuseli vůbec řešit.

Milá Hano, "děkujeme za moc chytrou odpověď", kdyby to bylo tak jednoduché tak už jsme dávno jistě všichni zdraví.!!!!!!!!Články v DUCHOVNU nic o naší nemoci neříkají a změnit život není vždy tak jednoduché jak se může zdát. A už rozchodně se nikdo s chutí necpe chemikáliemi jak Ty se zřejmě domníváš. Myslím si, že naší nemoc asi nemáš, jinak by jsi takto nemohla vidět vše jednoduše.

Všechny vas moc zdravím. Myslím,že byste měli po troškách změnit svůj život. Skuste třeba začít cvičit jogu, než do sebe ládovat chemikálie. Taky si tady přečtěte nějaké stránky DUCHOVNO. Snad se vam udělá líp.

Souhlasím s Olinou, doporučuji všem: zajděte k lékaři - psychologovi, nebo psychiatrovi, léků se nebojte. Vždyť si také berete jiné prášky úplně samozřejmně. Tak proč se trápit, když je na to lék zmírňující obtíže.Moje psycholožka říká také: ubrat nároky na sebe a ostatní a více se radovat z maličkostí a už jen z toho, že mi není dnes špatně. U mě ataky souvisejí řekla bych s vyčerpaností a stresem a vždy když musím dělat něco co nechci. Nejhorší je když člověk má problémy v rodině nebo v práci či s dětmi. Mě také pomohly léky, psycholog i psychiatr. Nevím proč se tomu tak každý brání tedy u nás v Čechách. Na západě má každá známá osobnost svého psychologa a je to naopak móda. U nás je na to pořád ještě tabu. Lidé mají v oblasti psychologie hluboké mezery ve vzdělání a to je velká škoda. Zkuste si koupit nějakou knihu o naší nemoci a i o psychologii vůbec. Lépe potom člověk porozumí svému chování Např. Když se vám při atace motá hlava: je to proto, že se nedokrvuje dobře mozek a to proto, že veškerá krev při strachu jde do svalů aby mohl člověk bojovat silou a to pochází z pravěku a spoustu jiných zajímavostí. Člověku se pak lépe stoná, když ví co a jak. Vždy se ptejte na autora p. Mudr. Praško, ten píše o panických atakách a agorafobii, ale i jiní autoři.Osvědčilo se mi, když na mě přijde ataka skoro násilím si vnutit jinou myšlenku zabírá třeba: počítat a to odečítat 100-3, 97-3 atd až je Vám lépe. Nebo ať na Vás někdo mluví a Vy mu odpovídejte. Nebo se jděte projít. Změňte činnost. Chození také pomáhá, protože to se vylučuje do mozku serotonin, který nám při atace a depresích chybí. A to mám všechno nastudované z knih a tak všem doporučuji. Bude Vám jasněji.Mě je po dvou letech také lépe. Nejprve jsem se bála jít třeba i nakoupit, být doma sama a pod. Nyní chodím do práce, řídím auto, starám se o dítě, no prostě normálně funguji. To víte občas je mi také špatně, ale už to není tak hrozné jako na začátku, hlavně s tím pracovat, tedy s tím myšlením, příde něco ošklivého = zahnat. Je to námaha , ale přeci to stojí za to!!!!!!!!!!! Všem brzké uzdravení.

Také trpím touto nepříjemnou věcí.A vím také,že sám se člověk toho nezbaví,je dobré zajít za psychiatrem s tím,že vím,o co jde a chci se toho zbavit.Dnes má fóbii na něco skoro každý člověk,ale ne každý se k tomu přizná.Dobrý psychiatr vás buď pošle do léčebny,nebo se sám pokusí zbavit vás toho,nebo vás naučí,co dělat,pokud to přijde.Vím,že je to otázka podvědomí,které se může "překódovat".Sama jsem viděla pána,který nemohl skoro vůbec mluvit,jak se zajíkal a přeříkal,bez tašky plné svých věcí,které prý nutně stále musí mít u sebe ani nevyšel z domu,no,byl na tom fakt špatně a po půl roce léčby byl úplně jiný člověk bez potíží.Tak nám držím palce,mějte se a po čase se zase ozvěte, abychom o sobě věděli a řekli si co s tím.

jsem ráda že jsem se dostala na tuto stránku mám podobné obtíže bušení srdce,ruky se potí atřesou tep se zrychluje a naopak a stav jakoby sem měla omdlít nebo točila se mi hlava ještě jsem žádného lékaře nenavštívila mám z toho strach strach z léků nevím jestli se takového stavu dá zbavit i bez lékaře prosím o radu jinak jsem vpohodě dobré rodin.zázemí i vztah ale nevím proč....?děkuji

Jsem moc ráda,že jsem narazila na tuhle webovou stránku, a taky jsem překvapená kolik nás s podobnými potížemi je. Já jsem šťastně vdaná, mám tři zdravé děti,hraju aktivně volejbal,mám dobré finanční zabezpečení,ale přesto mám stavy paniky ,úzkosti a někdy i deprese. Navštěvuji dva měsíce psychoterapeuta,beru rostlinné antidepresivum Jarsin a na uklidnění Xanax. Zdá se, že je to již lepší, ale stále mám strach z toho co bude dál. Ataky paniky mívám méně častěji, ale je to stav, z kterého mívám vždycky strach. Na mysl se mi kradou myšlenky a smrti a vždycky, když mě něco zabolí myslím si, že mám smrtelnou nemoc.Chtěla bych se toho zbavit a žít jako normální člověk. Jestli mi někdo dokáže poradit jak takové myšlenky ze svého mozku mozku vymazat budu moc a moc ráda a předem děkuji za snahu mi pomoci.Mějte se všichni moc fajn.

Jsem z těch panických atak už úplně zoufalá, přicházejí různě ,hlavně když něco musím.Připadám si hrozně, naštěstí mám partnera,kterému jsem se po dlouhých úvahách svěřila a on mě chápe,snad.Spíš mě nechápe ale je z toho sám zmatenej,protože kdo nepoznal nepochopí.Prostě dělá,že mě chápe a mé náhlé odchody ze supermarketů, noční nakupování v non-stop prodejnách a další nenormálnosti toleruje.V práci jsem to musela kolegyni přiznat,nedokážu jít ani do banky..Problém je ovšem ze svatbou.Rádi bychom měli miminko,i tak už budu přestárlá prvorodička,ale nejdřív bych se ráda vdala a to jaksi...nedokážu.Stát "před oltářem",všude lidi,nemůžeš uniknout nikam ..všude lidi,co se na tebe dívají..Jak to vyřešit?Počítám s komorní svatbou,jen svědci,ale stejně,jak tam zůstat stát a neutéct..???!!A pak pokud otěhotním,jak to udělat,v zátěžových situacích brát prášky Neurol asi nepůjdee a jinak bez nich nic nezvládnu.Už jsem tím prošla ve 20 letech,teď po 10 letech se mi to vrátilo a trvá to už téměř 2 roky.Prášky mi shání známí,nedokážu čekat ani v čekárně u lékaře.. Beru tak 1-2 tablety týdně po půlkách,ale musím je mít u sebe,jde mi i o ten pocit,že si je můžu kdykoli vzít.Držím všem postiženým palce a přeju hodně chápavé lidi kolem sebe.

Děkuji Vám všem za příspěvky. Jsem překvapená, že nás začíná být čím dál více. Je fajn si z někým popovídat o podobných problémech co má člověk sám.Já jsem si také nejdřív myslela, že se zlázňuju, ale teď vidím, že né, že se jen musím pořád trápit. Napište zas někdy někdo. Snad společně i když, třeba jen trochu najdeme pro nás pomoc. Těžko se o tom většinou hovoří s někým kdo tuto nemoc nemá většinou Vás absolutně nemůžou zdraví lidé pochopit. Mějte se fajn a už žádnou ataku !!!!!!!!! přeje Ingrid.

Já mám panickou ataku už 34 let. (od 15let)Ze začátku jsem vůbec nevěděla, o co jde,ale podvědomě jsem tušila,že je to něco psychického.Tenkrát se o tom nikdo nesměl dozvědět,aby mě nešoupli do "blázince".A tak jsem trpěla jak zvíře.Jednou jsem se přece jen osmělila a potají zašla za psychiatrem a ten mi řekl jenom,že šílená nejsem a dal mi Neurol a řekl,že do 3 týdnů budu fit.Nebyla a tak jsem to zkusila pro změnu z psychologem.Ten mi řekl rovnou,že mi nic není.Po létech,kdy jsem přišla kvůli tomu o práci jsem zašla za psychiatričkou-ženou.Ta mi zase řekla,že je to hysterická reakce.To mi přišlo divné,protože jsem si konečně mohla něco o tom přečíst a tak jsem vlastně zjistila,že je to panická ataka.Jo a pak jsem ještě zkusila jednoho psychologa,psychoterapii a nic.Je fakt,že pokud se dobře vyspím,což je málokdy,ataka nepřijde,ale stačí malý stres a mě se rozběhne srdce,začne se mi točit hlava a dostávám křeče do rukou a ztuhne mi krční páteř a nejsem schopna třeba návštěvě donést kafe.Jinak nejsem celá léta schopná se najíst v restauraci(léta jsem se tomu vyhýbala)vystoupit před lidmi je pro mě absolutně vyloučené,nemám kvůli tomu skoro žádné sebevědomí a jsem tím pádem nejistá.Někdy se z nervozity až zakoktávám.Celkem 3x jsem kvůli tomu přišla o práci a připadám si úplně k ničemu.Opravdu jsem se ze všech svých sil snažila se z toho vymanit,nebýt taková a hledala jsem pomoc,kde se jen dalo,ale bohužel se mi to nepodařilo.Je fakt,že jsem měla období třeba několika let,kdy to jakoby ustoupilo do pozadí,aby se to objevilo o to úporněji.A tak si myslím,že pro mě je pozdě na nějakou léčbu,ale vím,že když se to chytí zavčas,tak se člověk naučí s tím zacházet a může se toho i zbavit.Je to také otázka vrozené nervové slabosti,ale většinou je to na celý život.