maniodepresivita

Dá se maniodepresivní syndrom vyléčit? Napište.

Běží tu dvě paralelní diskuse o tomtéž, podívejte se prosím i do "Maniodepresivní psychózy" ať to nemusím psát znova.Marek

Jak velká je pravděpodobnost že se tento syndrom zdědí ze strany matky? A je vůbec takto postižená žena schopna vychovat dítě? Děkuji za odpověd.

Milko, já to opravdu myslím dobře. Vím, jak dostane zabrat člověk vedle vážně nemocného blízkého. Nevím, jestli jsi schopna připustit si, že na své děti můžeš přenášet své nedobré psychické rozpoložení. A Tvá slova:...na tom všem je velmi smutné, že kdyby zasáhli psychiatři včas, to je v době, kdy manická fáze začíná a pacienta zklidnili, tak může fungovat celkem dobře... Slyším v ní naději, že okolí může pomoci a ne že ne... Nepřeju Ti, aby Tvé děti onemocněly, ale hodně jejich psychickou kondici a odolnost můžeš ovlivnit právě i Ty. Vyvztekej se, když se Ti uleví, ale život jde dál...

Dobře vím, na koho mám vzteka: na doktory, policii a celý nedomyšlený systém. Nevím, co myslíš prevencí u dětí. Možná zajištění trochu normálního života. Což samozřejmě nejde s jejich tatínkem. A tak pořád dokola.

Jsem ráda, že jsi schopna přiznat si, že s tím něco dělat jde, včetně prevence u dětí, včetně dobře vedené terapie, včetně toho, že Tvůj muž není vinen svou nemocí atd. Dokážeš si odpovědět na otázku "Na co máš největšího vzteka?" Protože se mnou můžeš nesouhlasit, napadat mě, že nevím oč jde, vyventilovat si na mně nahromaděné napětí, ale budeš cítit, že o tom to není a tudy cesta nevede. Fakt je, že zdraví mohou své nemocné opustit, ať už si to zdůvodní jakkoliv a ani je neodsuzuju, jenže nemocný před svou nemocí neuteče :(((

na tom všem je velmi smutné, že kdyby zasáhli psychiatři včas, to je v době, kdy manická fáze začíná a pacienta zklidnili, tak může fungovat celkem dobře. Manžel třeba s léky vydržel 4 roky, vyhrabal se zd dluhů, dobře se chytil v práci, pak mu selhaly ledviny, v nemocnici samozřejmě vysadili lithium a nezaléčeného ho pustili. Zbláznil se do tří dnů. A nikdo nezasáhl. A že jsem proto udělala hodně. A teď je to tu zase. Už jsem všechno prodala, není z čeho platit dluhy (dluhy se běžně hýbou v částkách kolem 1.000.000,-Kč, aby nškdo neměl pocit, že jde o pár stokorun!). Já vím, že se vyjadřuji zmateně, jsem hodně rozrušená a prostě se mnou mlátí emoce, ale mojí snahou je, aby se změnil komplexně přístup k takti nemocným. Aby se nečekalo, až v mániu zase zničí to, co předtím pracně budovali a spadli do ještě horší deprsese. Aby jejich roduny mohly alespoň trochu normálně fungovat a tak jim i pomoci, protože to je všechno začarovaný kruh. Já jsem vyděšená z faktu, že ač jsem právnička, tak si v této situaci neumím poradit, ve střetu s byrokracií jsem naprosto bezmocná. Jak to pak řeší"obyčejný" člověk? Já s tím prostě chci něco dělat. A stašně mě naštve, když tady někdo káže o lásce a pochopení a obviní mě z vybíjení negativních emocí. No, to se mi zase trochu ulevilo. Díky za vyjádření podpory, už jsem si málem celý víkend připadala jak stará cynická krysa.

milko, myslim, ze nektere "dami" opravdu nepochopili, co je zac maniodepresivni syndrom a znamena s clovekem, takto nemocnym zit. Vyjadruji Ti naprostou podporu a solidaritu.Nekteri(e) zde nechapou, ze jste zrejme cela rodina neuroticti z manzela.Neco podobneho znam - maminka ma tezkou depresi a jeji manzel (ne muj otec) je neurotik... Nastesti jsem to po konzultaci s lekarem vyresil jednoduse a jednou pro vzdy: nestykam se s nimi.Zivot s manio-depresivnim clovekem musi byt ocistec (staci se zeptat partnerek herce Oldricha Kaisera).

Dokazi si to predstavit zit s takovymi maniodepresivnimi lidmi!!! Musi to byt peklo. Ale musite pochopit obe strany.

Pokud mé děti tuto nemoc podědily, tak skutečně nevím jak to udělat, aby nekráčely v tatínkových šlépějích. Promiň, Pavlo, já vím, že to myslíš dobře, ale mám pocit, že nevíš přesně, o čem mluvím. Neurotická určitě jsem (a skutečně nevím, kdo by v tomto postavení nebyl). A rozhodně si tady nevybíjím negativní energii. Pokud si něco vybíjím, tak hodně velké zoufalství. a

Nemilá Milko, pakliže jste "parta neurotiků", doporučovala bych Ti vyhledat odbornou pomoc, přinejmenším konzultaci s psychologem. Vyventiluješ negativní energii,která z Tebe přímo sálá, ale především uděláš vše proto, aby Tvé děti nekráčely v tatínkových šlépějích.Neberu by Ti Tvůj pohled na věc, ale dovol, abych si ten svůj ponechala.

Milá Pavlo, Tvůj text mne opravdu dojal. Po třinácti letech s maniodepresivním manželem musím konstatovat, že láska je sice krásná věc, ale pokud není psychiatr schopen v kritické fázi důsledně zasáhnout a pacienta zklidnit a já musím konstatovat, že takového lékaře jsem zatím nenašla - tak všechno ostatní jsou prázdné řeči, protože láska a podpora a ani běžně podávané léky na to prostě nestačí! A zatraceně dobře vím, o čem mluvím.

Jak vidím, všechny příspěvky jsou tady poněkud staršího data. To je mi líto, potřebovala bych mluvit se stejně postiženými (teď nemyslím samotné postižené maniodepresivitou, ale lidi postižené maniodepresivním blízkým). Hodně by mne zajímaly zkušenosti s přístupem lékařů k nedobrovolné hospitalizaci ve fázi manie. Prosím, ozvěte se, nebo se už zblázním taky....

Doufám, že už jsi utekla. Po třnácti letech jsem se rozvedla s maniodepresivním manželem. Finančně jsme naprosto zruinovaní, ze mně i dětí je parta neurotiků. Psychiatři by mohli pomoci, bohužel odmítají zasáhnout když mají, protože takový "maniak" obvykle neběhá se sekerkou, takže se obvykle čeká, až provede něco , co se nechá podřadit pod skurkovou podstatu trestného čunu, strčí ho do vazby (obvykle v depresi), nějaký tan měsíc se dělá znalecký posudek, řízení se zastaví pro nepříčetnost, člověk je přemístěn na psychiatrii (obvykle v době , kdy je zrovna v pořádku), propuštěn, marně shání práci, celá rodiny splácí dluhy, pak se zase zblázní a celý kolotoč se opakuje...

Souhlasím stoprocentně se Zuzkou a s Lenkou. Ela mě fascinuje tím, jak má ve všem jasno, ovšem černobíle jasno. Hranice mezi normalitou a "nenormalitou" osobnosti je tak křehká, že těžko říct, co způsobilo její zášť, nedostatek citu a lásky k bližnímu svému, zda absence citu anebo už je to psychické abnormalita? Toť otázka pro odborníka... Doufám, že lidí s jejím názorem nechodí po světě mnoho! Dnešní medicína má spoustu možností a léků, které mohou postiženým lidem život usnadnit případně upravit až do dlouhodobého normálu. Současná psychoterapie řeší i přístup okolí k nemocným, žádný ovšem neříká nic o tom, že je třeba vyloučit je ze společnosti někam na okraj jako něco škodlivého, nebezpečného... Tihle lidé potřebují lásku a blízkost člověka přinejmenším naléhavě jako ostatní.Naštěstí v současnosti došlo k výraznému pozitivnímu posunu v myšlení lidí v souvislosti s psychicky nemocnými, lidi už se nedívají na psychické nemoci jako na něco od čeho "ruce pryč", dokonce bych řekla a věřím, že naopak. Vy, kteří trpíte i vy, kteří nesdílíte Elin názor, nedejte se otrávit a odradit a řiďte se vlastním rozumem a citem. Opravdu to tady už historicky bylo s krutými projevy i následky a není ani podstatné proti komu byly postoje "frajerů", kteří měli patent na rozum, namířeny...Přeji vám co nejvíce pohody, klidu, zdraví a naděje :)

Nestačím se divit příšpěvkům k tomuto tématu! Já sama mám diagnozu maniodepresivní psychoza. Je pravda, že je to občas k nevydržení. Avšak vůbec si nemyslím, že bych byla někomu nebezpečná nebo že bych byla rozdvojená osobnost (to si tady někdo plete se schizofrenií). V době depresí nikoho nevídám (zavírám se před světem). Vidí mě pouze přítel. Je pravda, že pro nás pro oba je to hodně těžké. Ale všechno jednou skončí. Deprese tu není nikdy napořád! A to je hnací motor. Používáte výrazy jako cvok, šílená, děsná nemoc, od takových lidí ruce pryč. Tak teda nevím, jestli bych si takováhle slova (Já, ten cvok a blázen) vůbec vůči někomu někdy mohla dovolit!!!. Nevím, co by se mohlo stát, abych se takhle o někom vyjádřila. Protože pokud o něčem nic nevím, tak to za 1) nesoudím 2) nedávám rady 3) nezveličuji to, co si myslím.Uvědomte si, že takto nemocní lidé jsou prostě velmi přecitlivělí a reagují na to různými způsoby. Myslím, že za tyhle dva stavy může mimo jiné i obrovská citlivost. Proto by se k nim mělo okolí chovat tak, aby je ještě více nezraňovali, pokud jim ovšem chtějí pomoct.Ano, i dát od "takových ruce pryč" je řešení. Máte na výběr.Mé názory na dotazy: to Mišička: Ano, říká se, že tato nemoc je dědičná. Pokud ale tyto problémy zatím vůbec neměl, myslím, že se nemáš čeho obávat. To, že má podobný vztah k alkoholu jako jeho otec je docela logické a na nemoc to nemusí ukazovat. I když může propuknout kdykoliv.to Sextonka: Jen tak z ničeho nic, když chceš, to zmírnit nejde (tím jsem si jistá). Asi se stane to, že ho to přejde samo, ale za čas se depr. pravděpodobně objeví znovu. Měl by vyhledat lékaře. Pokud tuto nemoc má, tak ho ta nemoc k tomu v životě stejně jednou donutí..

Ahoj,mám otázku k tématu maniodepresivita. Otec mého přítele má dlouho psychické problémy, po několika psychiatrických vyšetřeních diagnóza zněla: maniodepresivní psychóza. Několikrát byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Rodinu dost vyčerpává, když má deprese, jen leží, není schopen nic dělat. S jeho manickými fázemi zkušenost nemám a je mi trapné se ptát přítele, jak se u něj manické fáze projevují a sama jsem ho tak neviděla, takže víc nevím. Jinak život s ním není jednoduchý, je to alkoholik, absolvoval protialkoholní léčbu a je to příšerný sukničkář. Bere vše, co má "sukni". Můj dotaz zní: Jak moc je maniodepresivn psychóza dědičná? Mám strach, že tím bude trpěl i můj přítel. Psychické problémy se u něj sice vůbec neobjevují, ale nedokáže se uhlídat v konzumaci alkoholu - někdy to dost přehání. Co myslíte, jaká je pravděpodobnost, že zdědí tyto problémy po svém otci?

Elo, jsi příšerně hloupé stvoření. No něco podobného jsem ještě nečetla. Je to strašné............ zamysli se nad sebou, než začneš někomu udělovat rady.. Jana"

Zacinam mit s touto nemoci taky zkusenosti. Projevilo se to u meho otce.Stav manie.Pro nezasvecene vypada jako zovialni chlapik ve strednich letech, kteremu se neuveritelne dari.Je nahle velmi sebevedomy,vtipkuje,chechta se, nekdy mluvi jako by byl z nejake sekty.Hrozne utraci penize.Pokud narazi na sebemensi odpor,uplně vzpěni vzteky.Malo spi a ma potrebu ostatnim predvadet, jak rychle umi pracovat,co vsechno zaridi...Je to s nim k nevydrzeni.Spi jen par hodin a v noci vetsinou telefonuje na zaznamniky,vyhrozuje a pije...Byli jsme s nim u nekolika psychiatru, ale odmita ustavni lecbu.Podarilo se alespon ho presvedcit,aby bral nejake prasky,ale ucinek se zatim moc nedostavuje.Cekame na to, kdy se stane neco zavazneho,aby mohl byt podle zakona odvezen na psychiatrii i bez sveho souhlasu, ale to musi byt nebezpecny sobe ci svemu okoli.Zatim svou rodinu jen psychicky a financne vycerpava a dela plno komplikaci v praci, mezi pribuznymi, sousedy...Ty faze pry trvaji az 6 mesicu,takze si s nim jeste pekne uzijeme...Kazdy den se probouzim s neblahym pocitem, co asi zase provede...

jitko, jak říkám depku má občas každý a k psychologovi chodí taky hodně lidí, není na tom nic špatnýho, dnešní uspěchaná a zmatená doba nám to tak trochu předurčuje. Ale to neznamená, že je tvůj muž vážně nemocný a nedostane se z toho. Maniodepresivní psychoza je vážná choroba, rozdvojená osobnost, lidi s touto chorobou tráví velkou část svého života na psychiatrii, nedokáží žít v normálním světě. Moje teta byla učitelka, někdy s ní byla sranda, jednou přivítala návštěvu ve škole chlebem a solí, jindy strhala nástěnky, protože se jí na tom někdo nelíbil:-). U ní doma to vypadalo jako v cirkuse, všude plno kýčů a nesmyslů. Pak ji odvezli ve svěrací kazajce do blázince a tam pěkně dlouho zůstala.