Hledám někoho na dopisování_psychické problémy

Soustředila bych se na přítomnost, daný okamžik, který prožíváme, aby byl co nejlepší,z přítomnosti vychází budoucnost. Když ti bude dobře v přítomnosti, nebudeš vidět ani budoucnost černě. Věř si a měj se ráááááda. Určitě to dokážeš. Pomalu a postupně. Život je dar, tak nestrácej čas. Popř. bych zkusila kineziologii, mě pomohla. Ahoj

Nik28, žádného psychologa ani dítě! Souhlasím s názorem Mony. Ale připadá mi, že tvůj přítel to asi neumí vžít se do tvé situace, povzbuzovat tě a podporovat - nic ve zlém, třeba mu to ani nepřišlo tak důležité. Přeju mnoho zdaru při hledání zaměstnání, nepodceňuj se a zase napiš.

Poslal jsem ti mailík, tak se podívej:-)

Tak zatím nic :-(Nejvíc se bojím, že i když nějakým zázrakem uspěju u pohovoru, dají přednost někomu jinému kvůli mému věku. Ale jak mám dokázat, že opravdu teď nechci na mateřskou? A kdybych nastoupila a za dva roky chtěla, tak mě zaměstnavatel pošle do háje ;-(Ale už jsem se rozhodla, že v nejhorším půjdu uklízet, přes den i po večerech, tam by mě snad mohli přijmout.

Nemyslím si že dítě je východisko!Blbá rada!Myslím,že bys potřebovala někoho vedle sebe,kdo ti pomůže,kdo bude mít trpělivost neustále tě povzbuzovat.Ale s práci je to v dnešní době hodně těžké.

No dítě by mi asi teď těžko pomohlo :-))Ale já vím, že jsem pitomá, jsou daleko horší věci na světe..jen si neumím poručit.Kdyby mi zbývaly dva měsíce života, tak by se mi snad i ulevilo.

nik ..28 udělej si dítě , abysi na nic jine ho nemyslela dívím se že ten kluk je v normalu ,jsou horší věci co kdyby ti řekli že maš 2 měsíce života,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Tak jak jsem odepisovala na ten inzerát, tak ho další den v poledne stáhli, asi už není aktuální :-( Mám vybraný další, je tam základní Aj, nevím, jestli na něj můžu odpovědět, určité základy mám, ale každý pod tím asi vidí něco jínýho :-( Jsem zase vystresovaná :-(

Životopis + motivační dopis odeslán. Teď jen budu doufat, aby mě pozvali na pohovor. Potřebuji zkušenosti a otrkat se, jinak to nezvládnu.Držte mi palce

Niky...panebože prosím schop své síly...a bojuj!!!Budu ti držet palečky

Britto, díky moc za příspěvek. Já o těch prášcích dost uvažovala, myslela jsem, že by mi dost pomohly, ale ještě o tom popřemýšlím. Přítel by navíc nebyl moc rád, že je beru. Je po Vánocích a já mám zase skoro neurózu, že se vše blíží. Našla jsem jeden inzerát na práci, kde nepožadují angličtinu a jiné požadavky, myslím, splňuji. Zítra bych na něj chtěla odpovědět, ale mám i z toho hrůzu. A ten pohovor potom, jestli teda budu mít štěstí a pozvou mě. Na druhou stranu, minimálně do konce dubna mám stávající práci, tak zatím o nic nejde, ale stejně. Já jsem tak hrozně nesebevědomý člověk, připadá mi, že nemám co nabídnout, nic neumím, v ničem nejsem dobrá. Achjo.

Jdu slavit konec semestru :D.

Ahoj,dnes byla krásně bílá mlha,trochu chladil příjemný mrazík.KRB PRASKAL A DŘEVO VONĚLO,PŘESTO NÁM BYLO CHLADNO ALE MY MĚLI DEKY TAK SI Z TOHO NIC NEDĚLÁM,NE ,VŽDYT´TO BYL KRÁSNÝ DEN.

Ahoj Nik,moc bych ti chtěla popřát hodně sil a taky ti říct,že tyhle pocity jsou naprosto normální.Já byla vždycky vyklepaná strašně,jak si tak vzpomínám,na posledním pohovoru jsem byla tak vyklepaná,že jsem ani pořádně nevěděla,co mluvím a totálně jsem ho zvorala,musela jsem si dát panáka před tím i potom.Pohovor jsem dělala v mém zaměstnání,na lepší pozici.O to horší to pak bylo,když jsem se musela dívat na mého manažera,který byl přítomný tomu proběhlému pohovoru.Už jeho gesto mě způsobilo značné mindráky,takže jsem začala trpět strašnýma pocitama,že jsem ze sebe akorát udělala vola,že si toho všimnul a nakonec mne bude chtít z mého místa vyštípat.Do práce jsem pak chodila vyklepaná jako osika a vůbec mi to nešlo.Strašně jsem se bála.Nakonec mi manažer nabídl místo,kde bych relativně byla v klidu,ale já z toho místa odešla s nervama úplně v háji a to jsem už byla dalo by se říct,ostřílený zaměstnanec,pracovala jsem u mého zaměstnavatele pět let-jenže se zrovna změnilo vedení a o to moje pocity méněcennsti a plachosti byly horší.Měla jsem pak šílenej strach z lidí,z komunikace,brečela jsem,doma jsem si stěžovala,že mi to tam už nejde.No nervy na pochodu.Nakonec to vyústilo v to,že jsem si vzala dovolenou a zašla k doktorce a ta mne poslala k psychiatrovi.Upřímně,po těchto zkušenostech říkám,byla to má osudová největší chyba.To bych snad radši chodila vyklepaná do práce,než si vyzkoušet,co se mi potom stalo...psychiatr mi tenkrát dal prášek,antidepresivum a já ten prášek v jednu chvíli prostě spolkla.Do rána mi způsobil takovou reakci,na kterou do smrti nezapomenu.Na jednu stranu mě šíleně nabudil,říkala jsem si,jak úžasná jsem osobnost,co jsem za člověka,na druhou stranu mi tenhle prášek doslova vymyl mozek a způsobil mi nepříměřenou reakci.Začalo mi šíleně bušit srdce,lítala jsem z místa na místo,způsobil mi halucinaci,proběhl mi celý život před očima,v jednu chvíli jsem se v tom stavu cítila jako dítě základní školy,v druhou chvíli jsem byla zase jako batole,nemohla jsem se ani pohnout z místa,vstát z postele...prostě ve skratce,šílenej zážitek,kterej bych nikomu nepřála.Prostě reakce na lék,která nikdy neměla nastat,protože jak jsem se dozvěděla,tenhle prášek má být naprosto neškodný.Ale proč tohle píšu,proto,abych tě varovala před návštěvou psychiatra,všimla jsem si,že ti to tady někdo z lidí radil.Věř,že ty pocity strachu,jsou normální u většiny lidí,vždycky,když nám o něco jde a záleží nám na tom,nechceme to pokazit a máme strach,ale to je prostě projev toho,že žijeme a cítíme...moje návštěva psychiatra byla osudovou,doplatila jsem na to teda dokonale,je pravda,že strach už necítím-o práci jsem nakonec přišla,protože se to léčení díky doktorům vleklo dál a dál mi to ubližovalo a já se už z těch účinků léků nedostala.Já se tenkrát prostě šíleně podcenovala,nic mne k té změně místa netlačilo,měla jsem flek dobrej a prestižní,jenže tím,že byl na pohovoru i můj manažer,tím mne úplně odrovnal.Navíc mne šíleně nervoval těma jeho řečma a já ten jeho nápor prostě nezvládla-kdybych tekrát mohla,normálně byych odtamtud utekla,ale udělala jsem to dost nešikovným způsobem a to tím,že jsem si myslela,že ty mé pocity jsou nějaká nemoc-přitom to byly docela normální obavy,stres,přepracování,nízké sebevědomí,podcenování a porovnávání se s jinýma zaměstnancema,kteří se mi zdáli absolutně v pohodě...takže,přeju ti hodně štěstí,at tu práci najdeš,at je skvělá a ty to určitě zvládneš o tom nepochybuju,jen prosím tě neudělej stejnou chybu,jako já a nechod za psychiatrem,nikdy totiž nevíš,co ty léky s tebou udělaj a neví to ani ten doktor...já jsem případ,kdy to léčení bylo pro člověka fatální jak existencionálně,tak zdravotně...hodně štěstí a napiš,jak to pokračuje

Vánoce si ale chci užít a načerpat síly, snad se mi to povede.

Ahoj, tak už to začalo být aktuální a během ledna a února budu hledat práci. Musím ale říct, že jsem si na tu situaci asi už zvykla, protože jsem oproti srpnu celkem v klidu, i když strach mám, to jo, ale je to od léta rozdíl.Pokud mě nikdo nebude chtít a dostanu od nového majitele výpověď + odstupné, s tím nějak počítám, tak už půjde do tuhýho :-(

Ja nevim, ale pro takoveho postizeneho jako sem bohuzel ja je to este hrosi. Jako ja delam za 40 korun na hodinu nelibi se mi to, ale co muzu delat? Hlavne ze zamestnavatel na me bere prez 9000, ja dostavam 3500.

- když slunce stává - midává - opravdu hodnotný spisovatel.Nebo spíše blbec.

já vím,že běh života je rychlý jako tvůj sen,a dnešní den jako ten další se rozplyne jako dým...jen stejná rosa co uvidím pod oknem mým a tvým, ráno, když slunce stává, midává naději,že prvním paprskem zažene můj splín...víš, napsal jsem knížku " já jsem tvůj petr a ty moje lucie",najdeš jí na www.knihovnicka.cz pod hesel moderní literatura,kamil...

Díky moc všem za názory.Vili, to si uvědomuji, vím, že je to tisíckrát těžší, ale i tak se neumím uklidnit.Zítra ještě budu volat na to místo. Já až tak rychle nové zaměstnání nesháním, v současnosti pracuji, ale čeká mě změna výhledově za pět šest měsíců.Myško, to je pravda :-)