Psychické problémy a INVALIDITA

Yossarian,ty mě stále překvapuješ svými názory.Tobě přeci musí být jasné,že socialistická psychiatrická škola,ze které se rekrutovali psychiatři,pokud se náhodou některý nich sám nevydal cestou západní školy,nemůže garantovat úspěch v léčbě nikomu z oblasti velké psychiatrie.

Radimku, jsem si pročetla Tvůj příběh, ne tedy úplně od začátku, ale přece jen toho bylo dost, můžu se zeptat, jakého máš psychiatra či psychiatričku nebo alespoň z jakého města ? Díky.

Je to jak jsem říkal, většina z Vás jste jen banka hlupáků, kteří o duševních chorobách nic neví. Buďte rádi, že jste zdrávi. Nazdar.

Já myslím,že se jen babrá v jednom cíli,jak dostat důchod,rodiče i prarodiče na důcho d nárok mají,vzhledem k jejich věku,ale Ty žij!!!!!!!!!

Psychiatrie je velice dobře placená ......za 5 minut dostane můj doktor, za to že se mnou mluví 500 kč......a čekárny jsou narvaný k prasknutí .....
Ty Radime jsi dítě starých rodičů, proto jsi takovej divnej a řekla bych že jsi dost do psychopatie.....a na psychopatii ti nikdo důchod nedá ...
Ty vůbec nežiješ v reálu ....ale v nějakých snech ...zubař není k sehnání a psychiatr dobře vydělává ......ty jsi prostě mimo...

Já se musím,též omluvit jsem s východu Prahy,Říčan jestli nemáš daleko je tam psychiatrů,psychologů dost a hlavně dobrých i mladých.je tu i nemocnice.Ale i přesto,že máš starší rodiče a prarodiče,máš naděj na dlouhý život.proč nechceš začít u sebe,jestli máš vážně panický strach-důchodem to nevyřešíš!!!!!!!S přesně Jano,když jsi ještě nějak moc nepracoval,tak nepočítej závratnou částku důchodu,ono s 8000kč-9OOOkč. sámm se všemi poplaty se sakra musíš umět ohánět a odpustit si cos jsi dřív přál.Zajdi k lékaři dej se dohromady užívej života,jsi mladý.

Aha-tak to se Ti opravdu moc omlouvám,tohle jsem vážně nevěděla..........myslím,že opravdu těžké období tě ještě potká-vzhledem k věku Tvých rodičů,v tomhle není co Ti závidět,moje kamarádka to má také tak a celý její život tím byl dost podstatně ovlivněn........asi chápu,proč chceš mít v životě alespon nějakou jistotu i když v důchodu ji dle mého nenajdeš-ten dnešní nestačí ani na trošku skromnější život.....

Kromě toho většina z Vás, kdo sem do diskuze píše, jste povětšinou z větších měst, jak jsem si všimnul. Psychiatrii už prý dnes nikdo dělat nechce, prý je špatně placená, zda je to pravda nevím, ale tenhle východočeský koutek je nějaký zakletý.

Pro Janu - už jsem to psal, moje mamka je dětská lékařka (pediatr), zná mnoho lidí z lékařského prostředí, určitě i dětských psychologů a psychiatrů, ale v prostředí lékařů pro dospělé, posudkáře, tam moc známých nemá, kromě toho už je dávno v důchodu. Mým rodičům bude 70, prarodičům přes 90 let. U nás je to vše trochu posunuté :)

Ještě k poslednímu odstavci, co napsal Petr ohledně mé přítelkyně. Máš pravdu, nás před časem opravdu spíše spojili velmi podobné osudy, oba dva jsme jedináčkové, prakticky stejně staří, docela dost vybočujeme z řady, prošli jsme si podobným osudem, svět dospělých lidí, rodičů dětí, zodpovědnosti za druhé atd. je nám zcela cizí, my sami jsme jen "přerostlé děti" ve světě, do kterého jsme se snad ani neměli narodit. Čím jsme starší, tím je to totiž horší. Zatímco já vypadám normálně dospěle na těch svých 32 let, uvažuju sice všelijak, ale řekl bych, že můj rozum odpovídá jak jsem říkal tak nějak okolo těch 20 let, moje partnerka zůstala však myšlením a postoji tak někde na těch 15 letech. Ona však vypadá velmi mladě, takže si každý myslí, že je opravdu tak mladá. Na druhou stranu může řídit auto, s velkým vypětím sil chodí do práce, já bych si nerisknul auto řídit (i když řidičák mám od svých 17 let). Do práce nechodím a nechci chodit nikoliv proto, že bych byl líný, ale já se prostě nechci setkávat s "většinovou společností", kam absolutně nezapadám. Potřebuji svůj klid, svůj životní prostor.

Je pravda, že také jsme měli s přítelkyní velmi špatné období, tak před 3 lety, vypadalo to na rozchod, protože náš vztah je opravdu především založený na podobném náhledu na svět, nežli na nějaké "hluboké lásce" nebo tak něco. Ale rádi se máme, těšíme se jeden na druhého. Mě drží nad vodou její optimismus, vnitřní klid, bezstarostnost, smysl pro humor...

Řekni mi Radime,proč když jsi psal že tvoje máma je lékařka-tak proč ti nepomůže sehnat kontakt na opravdu slušného lékaře? o kontaktu na posudkového snad ani mluvit nemusím........lidé jako jsou lékaři snad mezi sebou mají určitou kolegialitu a vzájemně si mohou vypomoct ne?!?

Snad nemusím dále popisovat, proč mám takovou nedůvěru v psychiatrii obecně a proč po tolika letech problémů prostě rezignuju. Musel bych mít fakt dost dobrý kontakt, ověřený z několika nezávislých zdrojů, kde se nachází skutečný specialista v oboru psychiatrie. Na Vaše výzvy, abych změnil psychiatra a to jen tak "naslepo" už vůbec nehodlám reagovat. Třeba bych si to zavařil ještě více, kdo ví.....

Vzhledem k tomu, že různými psych. problémy trpím už od 12-ti let, tak mám s psychiatrií docela bohaté zkušenosti, mnohdy ne moc dobré. Moje první diagnóza bylo nechutenství, později správně diagnostikované jako mentálni anorexie. Strávil jsem tehdy nějaký čas ve FN Motol v Praze na oddělení Dětské psychiatrie, to byl jeden z nejhorších zážitků v mém dětství. Protože jsem jedináček, tak mě tam ostatní hlavně starší děti "pochopitelně" šikanovaly, psychiatrů i sester tam bylo jak nasráno, ale nikdo se nikomu nevěnoval. Snažili se mě oblbnout léky a vůbec mi neřekly, v čem jsou moje potíže. Bylo to jak v Requiem pro panenku. Šikana, nuda, šikana, nuda. Vyvrcholilo to tím, že jsem jedno hezké nedělní odpoledne zdrhnul z vycházky a ukrýval jsem se kdesi v Praze. Nakonec mě tehtejší příslušníci SNB našli kdesi na skládce odpadků vyčerpaného a ve stavu, jaký se nedá ani popsat. Při výšce 155 cm jsem měřil cca 30 kg a možná ani to ne. Když se to dozvěděli rodiče, tak mě poté na revers a po dohodě s dalšími lékaři nechali převést do FN v Hradci Králové, ale ne na psych. oddělení, ale na normální dětské oddělení. Tam se mě naštěstí ujala starší a velmi hodná lékařka, strávil jsem tam část prázdnin v roce myslím 1989. Za pár týdnů jsem byl z nejhoršího venku. Myslím, že jsem ani žádné léky nebral, už si to přesně nepamatuju. Po pár měsících resp. na Vánoce jsme už měl 42 kg, cítil jsem se dobře, jen jsem nesměl na tělocvik kvůli skolióze páteře a nevím ještě čemu. Přestali mi vypadávat vlasy a začal jsem také znova růst. Nastalo moje nejhezčí období v životě, i když chvílemi těžké období, ale v letech 1990 až 2000 jsem se měl fakt skvěle. Mohl jsem studovat i pracovat. Pak přišly ty další potíže, o kterých jsem zde již psal dříve.

A Radime ty se stydíš za to co píšeš ??mě to nevadí že zveřejníš moje maily.....já se ti snažila úpřímně pomoct ....a jak je vidět z mailů....ty seš tam, kdes byl v unoru.....já to co píšu v mailu, klidně napíšu i na foru .....prostě jsem ti věřila žes nemocný, panikáři často mívají zlé stavy .....

Ahoj Petře, vidím, že ten svět je ještě menší než-li jsem si myslel :) Pamatuju se ale, že tehdy tam bylo na stacíku i na oddělení více Petrů, jen u někoho jsem si pamatoval příjmení. Ať jsi kdo jsi, vše co píšeš souhlasí. Vůbec se nedivím, že mě i moji přítelkyni si pamatuješ velmi dobře, nás nemohl nikdo přehlédnout.

A teď k Tvému psaní. Zdá se, že tedy znáš "Centrum duševního zdraví" v Náchodě a víš jak to tam vypadá a znáš i prostředí nemocnice v Novém Městě nad Metují. Oboje zařízení má špatnou pověst, jeden pán, který sedával vždy vedle mě říkal, že na oddělení je to horší než-li v kriminále. Já jsem tam zaplaťpámbu hospitalizovanej nikdy nebyl, jen vím, že sestřička na tzv. pracovní terapii byla moc hodná, několikrát jsem ji ještě poté s přítelkyní navštívil a v klidu jsme si pokecali o životě, o problémech apod. Ten stacík jsem přečkal hlavně proto, že jsme tam byli cca rebelové, kteří si z toho udělali tak trochu kabaret, některé dámy však neměly pro můj humor moc smysl, ale to je jedno... Podstatné bylo to, že mnoho pacientů se pár týdnů či měsíců po propuštění vraceli zpět na oddění ve stejném, ne-li horším stavu. Na vycházky se tam v podstatě nesmělo, ti, co byli na oddělení, tak museli povinně pod dohledem sestry z oddělení chodit povinně asi hodinu stále dokola kolem budovy. Jednou týdně snad směli jít do města koupit si sušenku...

Nazdar Radime, jak si to tu čtu, tak mám pocit, že do toho stacíku jsme chodili spolu. To je teda síla. Tolik let a koukám, že je vše při starým. Asi Ti jednou přiznali u komise 40% a podruhé 20%, protože stejně jako tehdy tady chvílema píšeš docela rozumně a chvílema seš mimo. Zkus se nějak strefit tak, abys u komise blábolil hovadiny a budeš mít zase 40%. Toho Tvýho cvokaře neznám, ale slyšel sem o něm. Byl jsem v tý ordinaci resp. budově jednou, vypadalo to tam děsně. Ta jedna sestra vypadala, že je taky nějaká sjetá, umím si představit, jak se v těch ordinacích "léčí" pacienti. Z tohodle blázince koukej odejít pryč, hovno ti tam pomůžou.
Jo a eště tohle. Ty asi pořád chodíš s tou holkou, jak vypadala tak mladě. Už nevím, co měla za potíže, ale byla hrozně nezralá, mysleli jsme, že jí je tak 15, ve skutečnosti jí bylo 25 nebo kolik. Vzpomínám si, že pořád jen něco mluvila, byla hrozně hubená (anorexie?), hodně času prospala. Chápu, že si rozumíte, ale sám píšeš, že máte problémy vytvořit rodinu atd. Vás spojujou ty problémy, ale jeden druhého stahujete dolů, podlě mě ste spíše dobří kámoši, no ale jestli Vám to vyhovuje, tak fajn. Měj se.

koukám že tahle diskuze je skutečně o jedincích se silně narušenou psychikou..........

Markéto (Yoss) - jak říkám, zcela bezostyšně už podruhé jsi zveřejnila naši SOUKROMOU korespondenci, aniž by jsi se zeptala, zda-li s tím souhlasím. Tohle bych si nikdy nedovolil. Je to trapné a ubohé. Ještěže za chvíli jedu pryč, můžete mě tu celý víkend rozebírat..... Já mám smysl pro recesi, taky jsem trochu takový rebel, ale mám svoje hranice, které prostě nepřekračuji.

------------ Původní zpráva ------------
> > Od: Radim
> > Předmět: Re: yossarian
> > Datum: 26.2.2009 17:54:18
> > ----------------------------------------
> > Ještě jednou ahoj,
> >
> > díky za informace. Pozvánka mi přišla dnes ráno, tak jsem si tam
zavolal,
> > zda-li si mám vzít nějaké další papíry s sebou, ale bylo mi řečeno, že
je
> to
> > zbytečné, prý mají kartu a tedy i celou lékařskou dokumentaci od obvodní
> > lékařky, prý již nemám nikam chodit
> >
> > Snad mi pomůže, že jsem měl před 14 dny zvýšený krevní tlak a dost
mizerný
> > výsledek krevních testů - zvýšené jaterní testy, cca 3x vyšší obsah tuků
v
> > krvi, paradoxně to bylo vyšetření kvůli ZPS a nikoliv ČIDu, takže tady
> jsem
> > měl štěstí. Zdá se, že obvodní lékařka spolupracuje velmi dobře, ale ten
> > psychiatr se tedy "vybarvil", ještě s ním zkusím promluvit, pokusím se
ho
>
> > přemluvit, aby mi dal KONEČNĚ nějakou solidní zprávu, nález.
> >
> > A ještě jedna věc na kterou to sice "neuhraju", ale pokusím se získat
> nějaký
> > čas - v zákoně o Soc. zabezpečení se píše,
> > že "Nezbytnou součástí funkčního posouzení musí být i psychologické
> > vyšetření."
> > V té žalobě i v dnešním rozhovoru jsem několikrát upozorňoval na fakt,
že
> na
> > žádném psychologickém vyšetření jsem nikdy v životě nebyl !!!
> > To je podle mě chyba a domnívám se, že i v rozporu se zákonem. Pokud by
se
> > mi podařilo tímto argumentem oddálit rozhodnutí komise a získat navíc
> nějaký
> > čas, tak by to bylo také dobré.
> >
> > Měj se a díky za dosavadní odpovědi
> > Radim.
> >
>

kecáš blázne.....já jsem tu vůbec nebyla , tos psal za mě debílku

Předchozí Následující Od: Radim
Předmět: Re: yossarian
Datum: 5.2. 2009, 11:27

Ahoj Markéto,

nerad ruším, ale minulý týden jsem si alespoň požádal na Úřadu práce o ZPS
(dnes se to nazývá osoba se změněnou pracovní schopností, ale to jistě víš),
dnes jsem byl na předvolání u své obvodní lékařky na celkové prohlídce a ta
se také docela dost divila, že mi byla odebrána částečná invalidka. Prý si
myslela, že mám plný důchod (!). Dobře vím, že někteří lidé mají i na paniku
plný ID. Musel jsem ji vysvětlovat, že prozatím jsem si požádal alespoň o
ZPS, jinak jsem veden na ÚP jako zdravá osoba, ačkoliv problémy mám.

Příští týden jdu na vyšetření k psychiatrovi a na základě jeho posudku poté
ke komisi.
Vím, že jsi mi říkala, že musím říkat, že nemohu pracovat, ale jak mu to mám
vysvětlit, to nevím. Co
mu mám přesně říci. Ta panika totiž má svoje výkyvy a já nevím, jak to mám
správně vysvětlit. Mám si také požádat o neschopenku u toho psychiatra?
Já bych to rád alespoň dotáhnul na tu ZPS a teprve pak požádal o
neschopenku, ale přesný postup nevím.

Vše podstatné jsi mě myslím řekla, ale jestli ještě něco víš, nebo můžeš
poradit, budu rád.

Předem díky a ahoj.
Radim.