maniodepresivita

Ahoj , díky všem za rady. Přečetla jsem si co je paranoia. A opravdu to sedí. Je to přímo kverulantská paranoia.
Ale léčit to nelze, pokud si pacient sám neuvědomí, že je nemocen.

Ahoj jáji,
myslím že to je paranoia, ale psychiatr by ti řekl přesně co to je. Popiš mu jak se chová, všechno co tě napadne a řekne ti. Jenže pokud ona se nebude chtít léčit, tak s tím stejně nic nenaděláte. Držím palce ať svitne na lepší časy

Jája: nejsem doktor, ale spíše bych se klonil ke (stařecké) paranoie. Maniodeprese i schizofrenie začínají zpravidla v časné dospělosti a mívají pestřejší paletu příznaků.

Alzheimer

Ahoj,
chtěla bych se...je to paranoja

Ahoj,
chtěla bych se zeptat, moje tchýně trpí stihomamem. Tedy má období, kdy každého obviňuje, že ji pomlouvá, nebo se o ní baví. Začalo to asi před 15 roky. Postupně napadala své kolegy v práci, známé, sousedy a nakonec nejbližší rodinu. Dá se říct, že se postupem času úplně izolovala od světa. Přestala jezdit autobusem, nechodí na nákupy, a my jsme tam skoro přestali jezdit, protože nevíme jestli snámi zrovna mluvit bude nebo ne. Je to Maniodeprese nebo schyzofrenie? Nebo úplně něco jiného?

Ahojky,
jak vysvitlo sluníčko, svět je hned hezčí. Nikdy jsem počasí nevnímala tak jako teď co je přítel nemocný. Ohledně snižování léků rozhoduje jen jeho lékařka. A už vysadil Depakine, a snížil Zyprexu. Snižuje to pomalu, radši. Je pravda že je pod práškama už půl roku a je to na něm pořád znát i po psychické stránce, ne jen silnou obezitou, přibral čtyřicet kilo. Někdy mi připadá jako tupoun, ale musím myslet že to je lékama. Každopádně co jsem objevila tyto stránky, je mi líp. Vím víc nejen o nemoci ale i to jak se můj přítel asi cítí. A jsem moc ráda za vaše rady. Děkuju všem kdo mi odepisuje. A přeju hodně štěstí a hlavně zdraví všem. Jsem nějaká naměkko. Ani nevím z čeho.

Ahoj vsem,
dlouho jsem tu nebyla. V praci nemam cas a doma se nam PC rozbilo. Kdyz se pripojim z notasu, tak mi pripojeni neustale pada! :(
Ja jsem pretizena, ex je v klidu, ale co se mi vubec nelibi, je enormne dobra nalada moji dcery! Chjo...

..tak jsem zpět:) venku je nádherně:)...je to boj, já se mohla o svého přítele taky stoprocentě opřít...vymýšlel pro mě ze začátku aktivity a v podstatě jsme plánovali, co budu dělat, páč ho deprimovalo to jaká je ze mě troska spící...teď už to je o 80% lepší, jen mi dělá trochu problém kontakt s lidmi..připadám si méněcenná a mám pocit, že jim nemůžu nic nabídnout, tak proč by se se mnou scházeli...to je můj vnitřní boj:)...asi na tom něco bude, to, že má BAP máma Tvého přítele a mají to v rodině, určitě to je dědičné...u nás v rodině nikdo psychické problémy neměl, prý jsem měla komplikovaný porod, ale nevím jestli to s tím nějak souvisí...každopádně jsem si zakázala na sou nemoc myslet, páč kdybych měla vyléčenou rakovinu taky bych se každý den mohla budit s tím, že mi znovu naroste někde nádor...nemyslet na to a zkusit žít s tím, že si prostě půjdu zase odpočnout na měsíc, když to na mě příjde...asi to zlehčuju, ale pomáhá mi to, necítit se beznadějně...přítel se z toho taky vylíže, asi jeho tělíčko a mozek potřebují zatím klid...horší to bude až mu trochu sníží léky a začne vnímat svou tloušťku, bude si muset znovu budovat koníčky, přátele o které svým vyřazením přišel (i když skutečné přátele ...by ztratit neměl...bla bla:) ...no je to běh na dlouhou trať já kromě psychiatričky chodím ještě k psychologovi a jednou za měsíc si "dopřeju luxus" v podobě bezvadné psychoterapeutky, se kterou jsme si padli bezvadně do noty (taky nesnáší léky)...když se na to pokusím dívat z pohledu mého přítele ...obdivuju ho... byl za mnou denně v nemocnici a nosil mi anglické pohádky a hrál se mnou pexeso a volejbal na trávníku před špitálem a vůbec...jedl za mě večeře nemocniční (nechtěla jsem tloustnout:)...po propuštění mi plánoval výlety a každou volnou chvíli byl se mnou...až se teď bojím, že jsem na něm hrozně závislá...snažím se nebýt...musí to být vyčerpávající...pořád se o někoho starat...zatím, měj se...papa

Iveta: dokud bude přítel brát 20mg Zyprexy, tak asi nelze čekat nějakou větší aktivitu. Při následující návštěvě u psych. bych se zeptal(a) na případné mírné snížení. Určitě ale ne na vlastní pěst!

Ahoj Zuzi,
u mého přítele se to také projevilo po nadměrném stresu, vytížení pracovním i psychickém. Tak půl roku před měl celou zimu deprese, pak ten potrat a rozjel podnikání. Skoro nespal, nejedl, jen pořád něco podnikal, nebyl k zastevení. Dělal zbytečně věcí najednou, nevydržel chvilku v klidu. A naneštěstí ještě do toho všeho se setkal s allernativním léčitelem, který mu řekl, že když chce tak může být čímkoliv, může dělat cokoliv, dokonce že může léčit lidi. A on se toho chytl. A tak se začal chovat jako blázen, chodil po lidech, ptal se co jim je a léčil je dotykem. A všichni si mysleli že se zbláznil. A pak to šlo rychle a skončil v léčebně, kde se konečně prospal, najedl, sice pod silnými injekcemi, ale jinak to nešlo. Přitom v jeho rodině, jeho matka má asi stejnou nemoc, ale neléčí se a je úplně mimo. Jenže není nijak okolí nebezpečná, jen s ní nikdo nevydrží poslouchat ty nesmysly. A jeho děda měl taky asi tu nemoc, to ale tehdy nikdo nevěděl a on spáchal sebevraždu. Jeho teta taky bere celý život léky, taky byla v léčebně. Takže v rodině o tom věděli ale nikdo nic neřekl. Určitě je to muselo napadnout, ale nic neřekli. Já jsem taky doufala, že je to z prepracovanosti, ale není to pravda. Doktorka mi vysvětlila co nemoc je, co to znamená a tak, můžu si to přečíst v knihách, ale život je život a nic nás nepřipraví na to co přijde. Jak jsi řekla, půl roku je fakt krátká doba. Zatím ho nic nebaví. Je chovatel králíků, ale už půl roku jsou mu úplně ukradení. Ale to chce určitě čas. Baví ho jen spát, jíst a prostě jen tak ležet, vklidu, tichu. A tak ho do ničeho nenutím a nechávám být jak je. Prostě náš vztah je teĎ vztahem pečovatelky a pacienta.

rodina-nechápala, myslím, že mé onemocnění dosud nepřijala, myslí si, že jsem se prostě zhoutila z vyčerpání...u mě to není tak jednoznačné, dali mi sice nálepku BAP...ale jsem takový "zvláštní případ"...stalo se mi to na stáži v zahraničí...byla jsem sama, úmrtí v rodině, přestala jsem spát...když jsem neusnula pátý den, vyčerpaná našla letadlo a doletěla do Prahy tam si mě vyzvedla sestra a pak jsme jeli na krizák...v letadle jsem měla pocit, že o mě spolucestjící mluví, zároveň jsem měla depresi dost drsnou (vše tohle jsem si uvědomovala a věděla, že to není normální- což si myslím, že je důležité)..když jsme dorazili na krizák byla jsem happy..jsem doma atd...neměla jsem problém:) jen jsem pět dnů nespala:) no tam mě píchli spačku, která nezabrala...prý jsem dělala ostudu, to si nepamatuju, naštěstí:)...pak jsem byla měsíc v PL .. asi po týdnu jsem byla celkem OK akorát děsně otupělá..píchali mi injekce, ale nevím, co v nich bylo...pustili mě až v době, když jsem si uvědomila, že jsem nemocná, je to prý důležité...já jsem totiž existenci nemoci popírala...můj přítel si myslí, že jsem pouze hodně citlivá a opravdu toho na mě v tu dobu bylo moc, má psychiatrička si sice napsla diagnozu BAP, ale tvrdí mi, že to mohlo být jen zhroucení organismu vlivem velkého stresu...já to beru asi tak ...jsem citlivá a hodně emotivní, všechno prožívám hodně hluboko, prostě jsem se smířila s tím, že na sebe budu muset dávat větší pozor, mít u sebe Zyprexu, pokud pojedu do zahraničí nebo bude nějaký stres, nesmím pít alkohol(občas si dám deci vína, nebo panáčka vaječnýho koňaku:)...co se týče nemoci, řekla bych, že jsem nyní stabilizovaná a zkouším vysazovat léky...momentálně mám minimální dávku Zyprexy(2,5mg) a ob den Cipralex(5mg)-nepovedlo se mi ho vysadit kvůli abstinenčním příznakům, tak na to jdu postupně (poradila mi to kamarádka farmaceutka)-jde to...jaro mi vlévá novou sílu do žil:)- určitě bude líp i příteli...ono 20 mg Zyprexi je hodně, ale i já jsem takhle začínala a přibírala...bude líp:)...momentálně bojuju s motivací k nějaké činnosti..jsem líná..ale musím se pochválit sehnala jsem si kurz angličtiny (stanovila si cíl udělat si FCE), chodím do Zumby jednou týdně a dvakrát týdně na fotbal...momentálně jsem bez práce, což mě docela drtí...našla jsem si brigádu, aspoň něco:)...možná by bylo dobrý aspoň mě to pomáhá, kdyby si přítel stanovil nějaké cíle...nebo plán třeba na týden bo měsíc...a pak se nějak odměnil, za to, že to splnil, tak jak si řekl, mě nejvíc ubíjí, když ztrácím čas a nic nedělám...je to těžký Zyprexa hodně tlumí, ale ať jde spát třeba po obědě a dopoledne něco dělá cokoliv...třeba skládá puzle nebo co ho baví, ať má pocit činnosti ...a když je venku tak pěkně...vycházka je úplně super:)..a je to fajn i pro hubnutí nebo aspoň uderžení váhy...ona Zyprexa zpomaluje metabolismus...mě to ze začátku bylo celkem jedno, že jsem přibírala, byla jsem ráda, že jsem doma z PL atd. až teď mě to hodně trápí...no začlo svítit sluníčko, jdu ven s pejsanem, měj se papa:)

Ahoj Zuzi,
můj přítel bere Zyprexa 20mg denně, takže jako jako jsi brala ty. Přibral během dvou měsíců třicet kilo. Ale všimla jsem si, že má na něj obrovskej vliv počasí. Konkrétně sluníčko. Letos byla zima fakt dlouhá a on skoro nevylezl z postele když opravdu nemusel. Ale jaro je tu, aspoň doufám, a tak to snad bude lepší, ne? Musíme doufat. JAk jsi napsala, taky chci všechno hned a teď. Když se mi nedaří, jsem z toho zklamaná. Přítelova nemoc mi prostě udělala obrovskou čáru přes rozpočet, víš jak to myslím. Rodina, svatba, bydlení a tak. Ale zjistila jsem, že to není to nejdůležitější. TAk moc jsem se na tyto věci upnula, že když zasáhla nemoc, nemohla jsem se s tím dlouho smířit, že to tak nebude. Ne teda hned. A občas mě to přepadá znova, všechno se mi vrací, to jak mi bylo jak jsem se cítila. A pak nemůžu usnout, hodiny se převracím v posteli a vzpomínám co bylo, jak mi bylo hrozně a jak byla na dně. Přítel přitom spí vedle mě a já si říkám co se asi honí hlavou jemu. Vzpomínáš na to jak nemoc začala? Jak na to reagovala rodina, blízcí? Můžeš mi popsat jestli na to někdy myslíš? A co se ti honí hlavou? Díky. Měj se

Ivi, měla jsem depku, když jsem to psala, není to tak hrozný...taky bych chtěla děti...momentálně vysazujeme medikaci...tak se to ve mě asi trochu pere...snažím se žít...chodím na anglinu, cvičím Zumbu, hraju fotbal...byla jsem teď měsíc a půl na horách-jsem lyžařská instruktorka...tak se teď spíš snažím přizpůsobit životu ve městě:)...myslím, že to není tak hrozný, ale faktem je, že první půlrok po propuštění z PL byl dost hroznej...tloustla jsem byla jsem na Zyprexe 20mg...to jsem nabrala asi nejvíc ...byla jsem zvyklá žít aktivně, první půlrok jsem víceméně prospala...Teď je u mě blbý spíš to, že nemám práci a asi dlouho mít eště nebudu a když se k něčemu nepřinutím tak opravdu vypadá můj den tak jak jsem ho popsala serfování na netu a spánek...jinak včera jsem byla na procházce s pejsanem a bylo mi fajn...jaro je tady...budu se muset donutit častějc...s přítelem to vypadá nadějně...asi se k sobě nastěhujem...nejspíš potřeboval jen čas a já chci prostě vše hned!!!:)Jdu něco dělat nebo zas budu mít pocit promarněnýho dne a budu z toho mít depku...měj se krásně...papa

Iveta: buď trpělivá, půl roku je opravdu VELMI krátká doba. S dítětem se snad dá chvilku počkat :-). A nepřemýšlej tak pořád usilovně o budoucnosti. Někdo si myslí, že má před sebou růžovou budoucnost a najednou ho skolí mnohem horší nemoc. BAP není nic příjemného, ale VĚTŠINA pacientů se při poctivé léčbě nakonec víceméně stabilizuje. Rozhodně ale ne za půl roku...

teda zuzi,
tos mě nepotěšila.Ale jsem ráda že vím jak mému příteli asi je. vidím mu to na očích, poznám jak mu je tedy vlastně to nikdy nepoznám, ale vím že mu není zrovna dobře a snažím se to ulehčit. a doufám že to bude lepší, psychiatrička ke které chodí mi řekla, že půl roku v psychiatrii nic neznamená, takže je tu šance. ale to nikdo neví. nezbývá než doufat. sice bych potřebovala vědět, jestli je nějaká reálná šance, protože občas mě napadá, že nechci celý život o někoho pečovat, hlídat ho a bát se kdy to přijde, ikdyž bere léky. A nevím jestli můžu mít s takovým člověkem děti a bát se toho že taky onemocní. Ale proč být s někým s kým nechci děti, které moc chci? Ale třeba to chce jen čas, hodně času a trpělivosti. To jsou jen některé otázky které mě pronásledují dnes a denně. Občas je to hodně těžký, jsem na přítele protivná, skoro zlá, jindy ho obskakuju a snesla bych mu modré z nebe. Pořád dokola, on bojuje s nemocí a jak s ní žít, já bojuju s jeho nemocí a jak s nimi žít...

Dobrý den, Iveto...nevím jestli bude zase z přítele veselý bezstarostný člověk? Já se změnila hodně (mám BAP) beru léy tloustnu (zatím 15kilo) mám nechuť k jakékoli aktivitě...dříve jsem aktivně sportovala...přišla jsem o práci ...můj den se skládá...no ...vstanu jím...serfuju na netu...jím...a pak jdu kolem 19 spát je to síla...už je to 2 roky a nic se nezlepšilo...mám přítele, který se mnou nechce bydlet, přišla jsem o práci...je mi 29...a připadá mi, že kdybych umřela tak si toho za prvé nikdo nevšimne a možná to bude i lepší...nemám sílu bojovat..nemám přátele, jsem izolovaná a stažená...mám psa, který mou nemocí trpí také ...moc s ním nechodím ven...jen proběhnout po zahradě (bydlím u rodičů-naštěstí) i oni za chvíli nebudou mí sílu na mě...je to boj žít s tímhle onemocněním...změní vás....přeji V8m hodně sil, ať vše zvládnete, věřte, že přítel se tím jak se změnil trápí taky...je to hnus...

jejda, poslala jsem to dvakrát. Omlouvám se. Chtěla bych dodat, že jediný způsob jak nějak vyřešit situaci je dostat nějak nemocného do léčebny. Třeba pod návrhem aby všem dokázal, že mu vlastně nic není a že ostatní jsou blázni a tam se uvidí. Třeba se bude chovat agresivně a nechají si ho tam. Samozřejmě to zní krutě, nechat takhle podvodem někoho zavřít, ale je to asi nejlepší řešení. Tam vědí jak se o něj postarat, nikomu ani sobě neublíží a hlavně, pokud máte děti, neuvidí a neusylší ty nesmysly co říká a dělá.

Dobrý den, můj přítel onemocněl bipolární poruchou v září 2009, a já jsem to velice těžko snášela. Ale napíšu vám to začátku. Vloni v lednu byl můj přítel stále nějaký smutný, nic ho nebavilo, neusmál se. NAstoupil do nové práce tak jsem si myslela že to je tím. A on mi moc toho jak se cítí neřekl. Na jaře jsem otěhotněla a tak se vše začalo točit kolem budoucího miminka.Jenže člověk míní osud mění. A tak jsem ve třetím měsíci potratila, bylo to jako rána do srdce. A bolí to o po roce. Ale nás dva, to kupodivu dalo více dohromady, více jsme se k sobě upnuli. A to mě drželo nad vodou a těšila jsem se na to co přijde. Jenže pak jsem přišla o práci. A přítel začal podnikat při zaměstnání a pak to přišlo. Byl celý den pryč, osm hodin byl v práci a pak jezli po celé republice jako dealer ovoce zeleniny. Spal tak čtyři hodiny denně, někdy ani to ne, nepotřeboval jíst, ani pít, spát prostě nic. Najednou jako by to nebyl člověk ale robot. A co je hlavní, změnil se ve všem. MYslím tím v mluvení, z introvertního, veselého, nekonfliktního člověka byl najednou ptoritvný morous, který vyhledával problémy, sám je způsoboval, celou rodinu vyděsil svým jiným chováním. Všichni si mysleli že se zbláznil. Já jsem si myslela že je v nějaké sektě nebo co. Změnil se i v sexu a nechápala jsem co se děje. Tak to trvalo asi dva týdny, kdy jsem byla v naprostém napětí, stresu a vyčerpání z toho co se děje. Aby nic nevyváděl, jezdila jsem všude s ním, takže obchodoval, čemu já nerozumím, a co jsem tehdy nemohlan ijak ovlivnit, nadělal dluhy, a řídil auto jako blázen. Jezdili jsme po dálnici stočtyřicet zs hodinu ve starém favoritu, a já byla strachy bez sebe. Nechtěla jsem ho opustit, nechtěla jsem aby se mu něco stalo, ale také jsem nechtěla riskovat svůj život. Bylo to hrozné, takový tlak jsem niukdy nezažila a nikdy už zažít nechci. A tak po dvou týdnech to dospělo k tomu, že jsme za pomocí rodiny dostali mého přítele do léčebny. Jel tam dobrovolně s tím, aby nám všem dokázal, že on je normální a my jsme blázni. Ale vzhledem k tomu, že byl agresivní, tak si ho tam nechali. A musím vám říct, že horší než ty dva týdny před tím bylo vidět svého muže, svojí lásku jak leží přikurtovaný na posteli a prosí a brečí že už mu je dobře, že chce domů. A pak začal křičet že za to můžu a tak. Teď zpětně když se ohlížím do minulosti, a musím říct že občas to dělám ani nevím proč, prostě to přijde samo, tak nechápu jak jsem to mohla přežít ve zdraví. A tak byl skoro měsíc a půl v léčebně. Trvalo měsíc než zaraly léky, bral vysoké dávky Depakine, Zyprexa. Po měsíci kdy jsem za ním jezdila denně, a stále jen křičel že mu nic není, že chce domů, se to konečně změnilo. A takovou úlevu jsem ještě nezažila. Po měsíci napětí, stresu, byla jsem doma, bez práce, každý den usínala se skleničkou, jinak to nešlo, a teď najednou byl zpátky mezi lidma. BYlo to prostě nevím jak to popsat. A od té doby je sice zpátky, ale není to už on. A bojím se že už nebude. Když se vrátil z léčebny domů, starala jsem se o něj, vařím mu, pečuju o něj, nechci po něm nic náročného, nechávám ho ať se léčí a odpočívá. Jenže stále nemám práci, jsem už půl roku doma, a občas mi z toho jaksi hrabe. A někdy jsem na něj protivná, vyjedu po něm kvůli maličkosti a pak je mi to líto. Ale víím že si to tak nebere. Nikdy jsem mu nevyčítala to co bylo. Vím že za to nemůže, prostě to je život. Mimochodem, jeho matka, která se neléčí, má stejnou nemoc, kvúli tomu s ní není normální řeč a vyhýbám se kontaktu s ním. Až moc mi připomíná to jak bylo pro mě hrozný tím vším projít. A nechci aby mi to něco připomínalo. Ikdyž vím že se to bude muset nějak vyřešit, nějak mi to je jedno. Pro mě je důležitý můj přítel, a nic víc. Nevím co bude do budoucna, nepřemýšlím o tom, od nemoci už ne. Nechci se vdát, ani mít děti, moc se bojím nemoci. Přítele miluju, ale nevím jestli zvládnu žít s jeho nemocí a s téím jak se změnil po celý život. Zamilovala jsem se do veselého bezstarostného člověka a ten tu teď není. A asi už nikdy nebude. Neustále se mi hlavou honí co bude a co mám dělat. Potřebuju slyšel někoho, kdo ví jaké to je, mít někoho nemocného. Odepíšete mi?

Dobrý den, můj přítel onemocněl bipolární poruchou v září 2009, a já jsem to velice těžko snášela. Ale napíšu vám to začátku. Vloni v lednu byl můj přítel stále nějaký smutný, nic ho nebavilo, neusmál se. NAstoupil do nové práce tak jsem si myslela že to je tím. A on mi moc toho jak se cítí neřekl. Na jaře jsem otěhotněla a tak se vše začalo točit kolem budoucího miminka.Jenže člověk míní osud mění. A tak jsem ve třetím měsíci potratila, bylo to jako rána do srdce. A bolí to o po roce. Ale nás dva, to kupodivu dalo více dohromady, více jsme se k sobě upnuli. A to mě drželo nad vodou a těšila jsem se na to co přijde. Jenže pak jsem přišla o práci. A přítel začal podnikat při zaměstnání a pak to přišlo. Byl celý den pryč, osm hodin byl v práci a pak jezli po celé republice jako dealer ovoce zeleniny. Spal tak čtyři hodiny denně, někdy ani to ne, nepotřeboval jíst, ani pít, spát prostě nic. Najednou jako by to nebyl člověk ale robot. A co je hlavní, změnil se ve všem. MYslím tím v mluvení, z introvertního, veselého, nekonfliktního člověka byl najednou ptoritvný morous, který vyhledával problémy, sám je způsoboval, celou rodinu vyděsil svým jiným chováním. Všichni si mysleli že se zbláznil. Já jsem si myslela že je v nějaké sektě nebo co. Změnil se i v sexu a nechápala jsem co se děje. Tak to trvalo asi dva týdny, kdy jsem byla v naprostém napětí, stresu a vyčerpání z toho co se děje. Aby nic nevyváděl, jezdila jsem všude s ním, takže obchodoval, čemu já nerozumím, a co jsem tehdy nemohlan ijak ovlivnit, nadělal dluhy, a řídil auto jako blázen. Jezdili jsme po dálnici stočtyřicet zs hodinu ve starém favoritu, a já byla strachy bez sebe. Nechtěla jsem ho opustit, nechtěla jsem aby se mu něco stalo, ale také jsem nechtěla riskovat svůj život. Bylo to hrozné, takový tlak jsem niukdy nezažila a nikdy už zažít nechci. A tak po dvou týdnech to dospělo k tomu, že jsme za pomocí rodiny dostali mého přítele do léčebny. Jel tam dobrovolně s tím, aby nám všem dokázal, že on je normální a my jsme blázni. Ale vzhledem k tomu, že byl agresivní, tak si ho tam nechali. A musím vám říct, že horší než ty dva týdny před tím bylo vidět svého muže, svojí lásku jak leží přikurtovaný na posteli a prosí a brečí že už mu je dobře, že chce domů. A pak začal křičet že za to můžu a tak. Teď zpětně když se ohlížím do minulosti, a musím říct že občas to dělám ani nevím proč, prostě to přijde samo, tak nechápu jak jsem to mohla přežít ve zdraví. A tak byl skoro měsíc a půl v léčebně. Trvalo měsíc než zaraly léky, bral vysoké dávky Depakine, Zyprexa. Po měsíci kdy jsem za ním jezdila denně, a stále jen křičel že mu nic není, že chce domů, se to konečně změnilo. A takovou úlevu jsem ještě nezažila. Po měsíci napětí, stresu, byla jsem doma, bez práce, každý den usínala se skleničkou, jinak to nešlo, a teď najednou byl zpátky mezi lidma. BYlo to prostě nevím jak to popsat. A od té doby je sice zpátky, ale není to už on. A bojím se že už nebude. Když se vrátil z léčebny domů, starala jsem se o něj, vařím mu, pečuju o něj, nechci po něm nic náročného, nechávám ho ať se léčí a odpočívá. Jenže stále nemám práci, jsem už půl roku doma, a občas mi z toho jaksi hrabe. A někdy jsem na něj protivná, vyjedu po něm kvůli maličkosti a pak je mi to líto. Ale víím že si to tak nebere. Nikdy jsem mu nevyčítala to co bylo. Vím že za to nemůže, prostě to je život. Mimochodem, jeho matka, která se neléčí, má stejnou nemoc, kvúli tomu s ní není normální řeč a vyhýbám se kontaktu s ním. Až moc mi připomíná to jak bylo pro mě hrozný tím vším projít. A nechci aby mi to něco připomínalo. Ikdyž vím že se to bude muset nějak vyřešit, nějak mi to je jedno. Pro mě je důležitý můj přítel, a nic víc. Nevím co bude do budoucna, nepřemýšlím o tom, od nemoci už ne. Nechci se vdát, ani mít děti, moc se bojím nemoci. Přítele miluju, ale nevím jestli zvládnu žít s jeho nemocí a s téím jak se změnil po celý život. Zamilovala jsem se do veselého bezstarostného člověka a ten tu teď není. A asi už nikdy nebude. Neustále se mi hlavou honí co bude a co mám dělat. Potřebuju slyšel někoho, kdo ví jaké to je, mít někoho nemocného. Odepíšete mi?