Panická porucha 2

Hm, přátelé, ta víra je dobrá věc - určitě pomáhá. Žít ve vědomí, že až to jednou přijde... není definitivní konec, ale začátek nějakého nového života, je dobré poznání, ale o tom, že jiný život někde dále existuje - není důkazů, jen víra v to. Určitě ale souhlasím, že ten, kdo věří, snáší lépě všechny svízele pozemského života, ano, je to tak. Já jsem vždycky byla - a jsem stále - spolehnutá jen to, že když mi není dobře, tak pomoc najdu u živých kolem sebe, anebo, a to dost často,obrazně řečeno, tu pomocnou ruku na konci svého ramene. To není rouhání, ale moje neschopnost mít nějakou berličku, víru v něco mimo mě... Přála bych všem, aby na tom byli líp. Budhismus je náboženství mírumilovné - jen vzpomeňte, kolik známých osobností se k němu upřelo - Beatles např.Jinak s tebou Pajko souhlasím v tom, že i vztah je třeba budovat a že co si nedáš do latě hned, může někdy chybět. Radka je submisiva a nechce svého přítele zatěžovat - v daný situaci - svými problémy, které se jí zdají s těmi, co on má se svojí matkou, nicotné. Ale svoje místo v přítelově vztahu musí mít takové, aby myslel i na ni.Neskuhrá, jen se neodváží říct: Já jsem tady, milý zlatý, TAKY! Některý ženský to nedokážou říct celý život, protože jsou prostě takové. Nelze jim to proto zazlívat, jen jim říci, že by se měly pokusit svoje sebevědomí zvýšit a víc si "o sebe říct". Jo jo, to je teorie, ale praxe, ruku na srdce!!!!Eva R.

Myslím, že skutečnost, jak je teď budhidmus "in", je vlastně výrazem toho, kolik lidí se snaží problém bytí a nebytí filosoficky rozřešit, uklidit a uklidnit si duši. Přestože nejsem závistivá, závidím těm, kterým se to úspěšně daří...

Pajko, Katcho, presny mechanismus pusobeni AD na pribirani neznam. Nejspis to bude pres hormony. AD zvedaji hladiny nekterych neurohormonu a protoze hormony jsou slozite propojena sit, tak to pres hypothalamus ovlivni i hladiny hormonů stitne zlazy. A tam staci trochu posunout k pomalejsi cinnosti stitne zlazy a clovek pribira.Pajko, mozna to jednou sepisu, az nebudu mit co na praci, coz zatim moc nehrozi.Vando, Radko, Báro, Evo a vsichni, s tou smrti je to fakt neprijemne, taky si myslim, ze kdo ma nejakou viru, tak asi to vnima daleko lip, ze jednou tady nebudeme my nebo nasi blizci. Budhismus je mi taky sympaticky - vlastne to ani neni nabozenstvi s bohem, ale takove usilovani o rozpusteni pocitu ega. Kdyz se podari rozpustit ego, pak uz neni ve vnimani cloveka ten, kdo by se bal, a neni to, ceho by se bal, a taky pry - napr. podle slov Milana Calabka - prestane vnimat svet jako sbirku dobrych a spatnych jevu, ale jen neutralnich, ktere se proste deji. Smrt i zivot jsou pry pak jenom pojmy. Ale vazne, tohle de facto potvrzuje i veda, ze nase ego nema zadnou skutecnou podstatu, je jen projekci, vytvorem nasi mysli. Dobra literatura na zamysleni k tomuto tematu je kazeta Milana Calabka: Osvobozeni.No a ted to jeste dokazat zit, chtel bych to umet, neumim. Nevim, jak zvladnu, kdyz mi nekdo umre, ani kdyz budu nekdy se blizit ja k te hranici. Myslim, ze krome toho rozpusteni ega uz muze castecne pomahat jenom mit dost milujicich lidi okolo sebe a nebrat se moc vazne. Jenze se tohle vsechno lehce rekne a hur realizuje.

Radko, musím reagovat.Na rozdíl od Evy mně nevadí chování Tvého přítele. Ty ses správně a svobodně rozhodla, neděláš něco, o čem cítíš, že Ti škodí. Ale pak bys měla dokázat přijmout a přizpůsobit se osamělému trávení víkendů anebo někam si vyjít i bez něj, nedělat to jako oběť někomu nebo něčemu, ale protože chceš. Podle mne děláš chybu, že přítele šetříš a nemluvíš s ním o svých problémech. Nechtěla bych za žádných okolností být pro svého partnera tím posledním, komu se svěří, mám ambice být v jeho životě ta první, se kterou se dělí o radosti i starosti. Strašně by mne to mrzelo. Kromě toho by Ti to mohlo dlouhodobě zůstat a zákonitě by mezi vámi tak mohlo dojít k odcizení a ochlazení.K černým myšlenkám typu "něco se zlého se stalo..." má sklon spousta zejména žen. Pomalounku se mi daří tuto emoci potlačovat tím, že pokud se něco stát má anebo stalo, nemám šanci to nijak ovlivnit, jen to dokázat přijmout. Daří se mi nepřemýšlet o svých dětech příliš často ve smyslu katastrofických scénářů. Občas jsem ve střehu, občas se mne dotkne existenční strach, ale potlačuju je celkem úspěšně, protože jsem zapojila víc rozum. S odstupem času jsem si uvědomila, že jsem se kdysi probála manželstvím, můj muž byl lesák, coural sám po lese a já jsem si představovala, co všechno se mu mohlo stát, je někde bez šance dovolat se pomoci, mobily nebyly. On zatím někde něco slavil a jako správný chlap srab mi o tom raději vždy říkal nikoliv předem, ale zadem. Můj strach byl můj a ne jeho problém. Lidi ale mohou a měli by se v takových případech domluvit, že si zavolají, že budou natolik ohleduplní ke svému bližnímu, že ho nenechají v nejistotě, že ušetří jeho nervy.Nás klidně dus dál :-)Taky si myslím, že opravdu hluboce věřící lidé, mají v duši větší mír.A k tomu sebeubližování, to není tak jednoznačné. Nevím, co máš na mysli, ale bylo to ode mne jistě ve smyslu sebevražda. Párkrát se mi stalo, že jakmile se mi ztrácí hmat a s tím i pocit, že nemám tělo jenom myšlenku život-smrt, jsem schopná si rozedrat kůži do krve, tak zběsile se snažím přesvědčit, že hmat mám. Je to zatemnění mysli a děs. Už se mi to neděje, protože mám potlačení hmatového čití logicky vysvětleno a neděsí mne už, i kdyý je pořád nepříjemné, málo časté a okamžitě ho začnu rozdýchávat a rozmasírovávat, vysprchovat, zmrazit, proteplit. Kdysi, když jsem byla v nejhorším kolotoči atak, svěřila jsem se svému psychiatrovi s obavou, že ve vykolejenosti při atace mívám strach, že se v zoufalství třeba vrhnu hlavou proti zdi. Uklidnil mne, že PP je nepříjemná, ale má velmi nízké riziko sebevražd, pud sebezáchovy dominuje.Tvůj stav souvisí s pocitem deprese(dostáváš od okolí příliš mnoho smutných impulsů a nic proti nim nepodnikáš), ale pokud si znovu přečteš poslední věty svého příspěvkuTvé "Proč já?" tak to je ukázka sebelítosti. To by sis měla zakázat. Můžeš žít a žiješ jako ostatní, jen si toho nejsi schopná užít, vyzvednout pozitiva, která kolem Tebe a v Tobě jsou, hrabeš se v negativech a nevědomky si je tak pěstuješ a prohlubuješ. Všichni lidi mají svá malá a větší trápení, pro nikoho není život jednoduchý, jen se s tím každý na potkání nesvěřuje. Pro spoustu lidí je společensky neúnosné přiznat i sobě, že nejsou v pohodě.Zkus víc bojovat, já vím, jak je to těžké.

Radko, tvůj příspěvek je opravdu plný smutku! Myslím, že situace není dobrá, ale nelíbí se mi, že tvůj přítel věnuje veškeré pochopení jen matce a tvé problémy ustupujou do pozadí - to by být nemělo! Pojď si v tejdnu udělat radost a dáme si někde kafe, teda čaj raděj a ňákou ňamku k tomu, co říkáš? Napiš mi, když tak na můj e-mail a domluvíme se, ať tím tady neztěžujem ostatní. Vůbec, ale vůbec se mi nelíbí myšlenka na sebepoškození - to je to poslední!!! Já jsem taky nervák a když holka nebo kluk někam jdou, čekám až do rána a bojím se o ně, ale takové jsme, budem se asi nervovat pořád...Katcho - já závratěmi trpím dost často, vlastně mi ze všeho nejvíc vadí - přicházejí záludně - v největším klidu, téměř vždy v relativním klidu! Už od včerejška se motám, takže jsem vynechala i návštěvu známé a jsem zalezlá v doupěti - se psem...Mějte se zatím všicí, pa, Eva R.

Ahoj vsem a preji hezky (jak pro koho :o) volny den ! Jestli muzu jeste neco malo pridat do te diskuze ohledne strachu ze smrti- Jsem odjakziva clovek, ktereho pronasleduji cerne myslenky. Nekdo slibi, ze prijede v sedm a sedm pryc a ani zadny telefon. Nezlobim se na nedochvilnost, v tu chvili toho dotycneho uz vidim nekde rozsekaneho v aute, nebo na chodniku, nebo kdekoliv. Myslim, ze to ve me vypestoval muj starsi bracha, ktery kdyz jsme byli sami doma (bez rodicu) a on sel na noc za slecnou, rekl, ze prijde vecer (abych udajne neporadala doma mejdany) a bylo mu uplne jedno jak ja doma rvala, ze uz je po nem, zatimco on travil noci u slecny a vracel se az rano. Ted staci male zpozdeni kohokoliv a ja myslim na nejhorsi. Stejny je to i se spoustecem PP. Pritelova maminka umira na rakovinu, pomalu ale jiste. Da se rict, ze v poslednich dnech ji drzi uz jen ta nejtenci nitka. Jedine co on pro ni muze udelat je, byt s ni co nejvic, travi s ni vikendy, jede za ni po praci a ja sedim doma, protoze tam u nich to nezvladam. A takhle to jde uz rok. Zadny spolecny vikendy, zadny spolecny vecery, prijde o pet minut pozdeji domu a ja jsem presvedcena, ze nese spatne zpravy. Podnikat neco sama se mi nechce, protoze mi to prijde vuci nemu nefer. Proto i kdyz na me prijde ta nejhorsi ataka on je ten posledni koho volam o pomoc, nechci mu pridelavat starosti. Vetsinou to dopadne tak, ze je nastvany, ale ja se pred nim nedokazu uplne otevrit a vsechny sve pocity mu rict, protoze myslim, ze toho ma sam dost a tak to dusim v sobe.Teda ted spis dusim vas, ale dekuju, hned je mi lip :o)Proto si myslim, ze lide kteri v neco, v nekoho . . . v cokoliv veri, maji myslenky mnohem lepe usporadane. Mam verici kamaradku, ktere je jasne co s ni bude, jake to bude a neboji se. Vi, ze to tak ma byt. Jedina vira, ktera se mi zda (ani nevim cim) nejblizsi je budhismus. Nedokazu vysvetlit proc, ale rada bych si neco o nich precetla. Ma nekdo nejaky tip ? Mozna proto jak jsou takovy . . . pomaly, rozvazny, chytri . . co zkusit,Baro, neco takoveho ? Taky se mi zda zvlastni, myslim, ze to tady kdysi rekla Pajka, ze lide s PP si nejsou schopni ublizit, takze sebevrazda u nich neprichazi zas tak casto do uvahy. Vzdycky jsem si myslela o sobe, ze jsem ten nejvetsi srab na svete, kterej by se nedokazal riznout sam ani do prstu a presto me o vikendu prepadla tak silna deprese, ze jsem najednou (bez rozmyslu) drzela v ruce neco, cim jsem si chtela pomoct odsud a mozek byl uplne zatemnenej. Cim to Pajko ? Pomahaji teda vubec ty AD ? nebo podporuji cerny nmyslenky ? Spis mi prijde, ze ted vic se porad placam jenom v tom "proc ja" Proc ja nemuzu zit, tak jako vsichni ostatni, chodit do kina, radovat se z nakupu ??? Uuuuuf, tak se omlouvam, za tak dloooouhej depresivni prispevek a preju Vam krasny den :o) ja se jdu zabavit praci a dat si svoji obvyklou davku AD :o)Opatrujte se. R.

A ještě k támatu AD a tloustnutí. Bohužel se obávám, že se po nich opravdu tloustne, a Karel by měl poradit z jakého důvodu. Zda jen z uklidnění, či opravdu dojde k zlenivění metabolismu. Pak by jistě náš božský Kája také poradil, jak ho zase patřičně probrat.

Ahoj zdravím všechny, a děkuji Karle a Jindro za odpovědi. Ten tryptofan možná zkusím. Ten Lexaurin mě napadl proto, že v jeho letáku stálo, že (zjednodušeně) je mimo jiné na potlačení somatických problému psychického rázu. Což je moje doména. Dnes jsme s psychologem ale děkovali mému tělíčku, že tak prudí, protože bych si jinak nepřipustila co žiju špatně. A taky se mi sakra přeházel žebříček hodnot. Hlavní je zdraví. Ostatní si zařídíme, nebo to holt nemáme. K tématu fobofobie: znám velmi dobře. Už od rána je mi zle, že musím např. odpoledne do Makra, a udělá se mi tam na 101% šoufl. Dnes jsem vyzkoušela před cestou metrem opačný postup a docela zafungoval. Prostě jsem se s nevolností dopředu smířila, a připravila se na ni. Je pravda, že očekávaná nevolnost se mi lépe zvládla, než přepadovka. Nicméně mě nezradila, a holka jedna věrná přišla. Závratě jak prase. Ale já si řekla, nahoru nepoletíš a dole tě najdou když upadneš, a čuměla jsem si jen na boty. A jakž takž jsem došla. Alespoň jsem nepozorovala ty pohoršené pohledy " tak brzy (11 dopol) a tak nadraná". Zkrátka dobrý generál se na nepřítele připraví. Neříká si co když mě přepadne. A ještě dotaz prosím, kdo trpíte závratí, přijde třeba i v relativně psychickém klidu, tj. mimo akutní silnou ataku? Že si říkáte, sakra z čeho? A máte pocit, že to nejsou nervy? Třeba v pohodě domova cestou od TV na WC?

Na vážno: souhlasím s Pajkou! Udělejte vše pro to, abyste jednou nelitovali, že jste mohli udělat víc... a nemyslete na to, co může být ještě hodně vzdálené... Mně umřel táta když mi bylo 17, byl to šok. Celý život mi chybí - byla jsem jedináček, a tak jsem se od té doby strašně bála, že o mámu přijdu. Když to přišlo, byl to stejný šok jako u táty.Rodiče jsou přec jen jedni na světě.Oba mi pořád chybí, ale už je nevrátím.Někdy, když je mi hodně smutno, a to je dost často, tak si říkám, že to byli poslední lidi v mým životě, kteří mě měli doopravdy bezvýhradně rádi, moji nejbližší. I když mám svoji rodinu, přesto mě tento pocit přepadá... Sdílím tedy pocity Pajky: dokud je máte, užijte si jich, važte si jich, ptejte se jich na věci, které nevíte - na jejich dětství, lásky, prožitky - už nikdy se to pak nedozvíte.Zeptejte se jich, jak moc se na vás těšili, co si říkali, když si vás přinesli poprvé domů... Někde jsem četla rozhovor s Tomášem Hanákem, který říkal, že mu teď, v 55, umřeli rodiče a že si připadá jak sirotek... Dávám mu zapravdu. Proto si myslím, že byste neměli uvažovat o jejich smrti, ale životě. Je to pochmurné téma, věru...Tome - ta PP povídka byla skvělá. Moje psice se právě rozhárala a je z toho v depce, tak s ní jdu promluvit o štěňatech a případném manželovi, haf! Předpokládám, že ta PP-mánie na mě taky padne!Eva R.

Já bych se teda taky přidala.Postupně zjištuji,že bych asi chtěla nějakou víru poznat,protože si myslím,že by mi to pomohlo.Akorát ne tu přísně katolickou,protože mi přijde tak trochu fanatická.A taky jsem si uvědomila,že při atace mám strach o sebe a ze smrti,ale když o tom tak normálně uvažuju,tak vím,že mám strach spíš z bolesti a utrpení a trápení,protože po smrti už mě nic trápit nebude.A mám strach především o svoje blízké,že se jim něco stane,a v tom mě posiluje ta Pajčina věta-neprobojte se životem, protože rodiče tu mohou být ještě třeba 15 let a já bych se celou tu dobu probála,to pak není život,tak bych si to měla radši užívat,stejně neovlivníme kdy se co stane,a až se něco stane,tak to je přece ten ŽIVOT,lidé se rodí a umírají.Hezké sny,a pohodový spánek.A zítra si to užijem ne?je svátek.Aja

Jééé, Jájo, já ted mám chut na tvargle, jak čtu , odkud jsi. Mám potíží víc, i cestování nemusím, alespon jsem nemusela- arytmie mi zničily několik nejlepších let života! Pokud jsou opravdu jen původu psychického, snad se díky AD můj život změní k lepšímu. PP jsem získala jasně z letitých potíží s extrasystolickými arytmiemi. A co Ty, jak se vede? Čau.

Jo, to téma je hodně vážný a trpí tím opravdu obrovsky moc lidí.Měla jsem na svou dobu relativně staré rodiče. Tatínkovi bylo přes 40 a mamince přes 30, když jsem se narodila. Sotva jsem začala rozum brát, přišly i myšlenky na to, že tu jednou nebudou a že budu asi ještě hodně mladá a že to nezvládnu. Byla to můra mého vědomí i podvědomí. Až osobní zkušenost člověku ukáže další cestu. Neprobojte si zbytečně žádnou chvilku, užívejte si se svými blízkými, ať máte co nejvíc vzpomínek. Nedejte šanci ničemu, za co byste se mohli později stydět.Když zemřel otec, bylo to náhlé a šok. Ale musela jsem se vzchopit a jednat prakticky. Člověk pláče, touží po intimitě, ale musí jít vybrat rakev, objednat pohřeb, odnést šaty na patologii, určit obsah a formu parte, rozeslat oznámení, vybrat kytku a hudbu, uklidnit své děti, protože i ony trpí a vy musíte být silnější... spoustu praktických až prozaických činností. Vlastně to svým způsobem donutí chovat se normálně. Pak přežijete pohřeb a první rok, kdy si představujete poslední vánoce a narozeniny a každý to své a vzpomínky vás bolí a hladí současně, semtam se objeví laskavě ve snu, ale jsou se mnou pořád, jsou mojí součástí a neexistuje síla, která by mije mohla vzít. Totéž platí pro vás, nebojte si v tom udělat jasno, já jsem se bála a bylo to špatně, připravila jsem je i sebe o mnoho pozitivního a zbytečně.Asistovala jsem u porodu prvního vnoučete, závratné štěstí...Druhý den mi náhle zemřela maminka... Když vám odejdou rodiče je to velmi smutné, ale je to přirozené, zákonitost života a potom teprve začnete být opravdu dospělí. Nezhroutíte se, nebojte se. Nejvíc, co můžete pro své rodiče udělat, je dát svým rodičům najevo co nejvíce lásky. Nezapomínejte, že podobné pocity mohou prožívat vaše děti vzhledem k vám...

Tome, skvělé!!!Pěkně jsem se zasmála, dala bych to přečíst i manželovi, asi by se taky zasmál, ale bojím se, že by si pak četl, o čem tu píšeme a to by on nepochopil.Dito, měly bychom se dát do toho hubnutí. Začínám od zítřka(ale to už prohlašuju 4 roky), snad se nám to někdy povede.Vando, já o smrti moc nepřemýšlím, mám už takhle dost problémů sama se sebou, ale když, tak se taky bojím o své blízké. Hlavně o mamku a o děti. Kdyby se stalo něco dětem, tak to bych nezvládla určitě, vylezla bych u nás do 8. patra a skočila, kdyby jednomu dítěti, musela bych to prostě nějak vydržet, nemohla bych ho tu nechat samotného, sice by to pro mě bylo nejlepší řešení, ale pro něho nejhorší.Ale můj život by byl zničený, pochybuju, že při své povaze bych se z toho někdy dokázala vzpamatovat.Ale dost už černých myšlenek.Přeju všem klidnou noc, ať se Vám zdá něco hezkého!Romana

Packalka pokleká před pronikavým postřehem plešatého pisálka !!!Příspěvek plný perlivé psychoterapie.Promiňte Pajce primitivní polovičatost! Přerušuju psaní, pero plus průpiska plus počítač přiklopuju poklicí popelnice. Pádím pryč!:))))))))

Dito, já jsem taky alergička, na břízu. Ale neboj, ta kvete později, až tak konec března, duben. Syn je alergický na kombinaci bříza-pelyněk, pomohl mu Staloral, už téměř nemá žádné potíže, ale po cca 6 letech ho vysadil, tak jsem na příští jaro zvědavá.Je to něco podobného vlastně jako homeopatie.

Pro Ditu z OL.Ahojky, já bydlím kousek od Loštic.Jesli můžeš, zajímalo by mne jaký máš problém. Není to něco ve spojitosti s cestováním...Mě je 25let. Papa zatím Jája

Ahoj, ty úvahy o smrti jsou ale dosti šílené. Už jako malá holka jsem často měla strach, že mi umře někdo blízký, v té době nejvíc jsem se bála asi o mámu. I teď o tom občas zapřemýšlím, ale vzápětí se tyhle odporné myšlenky snažím zahnat do kouta. A děsím se chvíle, až tahle situace někdy nastane, nevím, ale nejspíš skončím v blázinci, prostě vím, že to nezvládnu. Ikdyž smrt patří k životu, děsně se toho bojím. Dneska to je tedy téma:-(((.

Pro Katchu,děkuji za upřesnění PP. Sice mám taky problémy s nervama, ale takové, jako to popisuješ ty, ne. Tak zase zbývá ta potvůrka RS a můj únavový syndrom. Už 8 let a pořád neslyším kloudný výsledek.

Polomrtvá, přesmátá pročítám příspěvek pijana:-)).Přitom poremcávám, protože prožívám prošvihnutou psychoterapii.Psycholog prchnul před příjezdem,pomoc prý poskytne příště.Tedy Tome, to je síla, cos to napsal:-))). Fakt DOST dobrý!!!!!

Paráda, probíhá připojení!!!Po přečtení příběhu Pajky progresivně pociťuji převažující potřebu podobných ptákovin!!! Pozvolna pročítám