Desatero Zdeňka Matějčka pro vychovatele a rodiče dětí s hyperaktivitou a lehkými odchylkami mentálního vývoje

24 Březen, 2010

V posledních desetiletích se v pedagogicko-psychologických poradnách objevuje čím dál víc rodičů s dětmi s poruchami duševního vývoje na podkladě relativně drobných odchylek ve funkci centrálního nervového systému. Zatímco s těžším postižením společnost už více než dvě stovky let počítá a jsou pro tyto případy dětí vypracovány postupy rehabilitační, léčebné, ochranné a pomocné, ?lehčí? postižení se ve větší míře objevují teprve posledních zhruba 30 let.

Do této skupiny patří děti, které se pohybují v hraničním pásmu mentální retardace nebo mají lehký intelektový podprůměr. Body desatera se mírně upravené hodí ale i na děti s poruchami soustředění a hyperaktivitou (dříve lehkou mozkovou dysfunkcí), vzdáleně také na děti s poruchami řeči a učení.

I děti s lehkými odchylkami vývoje jsou ?jiné? a od dětství nápadné. Rodina je také od samého počátku postavena před zcela zvláštní "úkoly". Tyto drobné odchylky se někdy projeví výrazněji až při vstupu do základní školy. Subjektivní "trápení" rodičů a jejich reakce nebývají podle zkušenosti Zdeňka Matějčka často přímo úměrné hloubce postižení dítěte - neliší se mnoho od reakcí na postižení vážnější. Proto i pro tyto případy platí všechno, co je psáno v desateru v předchozí kapitole. K tomu ale přistupují další okolnosti a s nimi také další doporučení, která Zdeněk Matějček seřadil opět do jakéhosi
desatera :

1. Soustředění vyčerpává.

Nervový systém těchto dětí je soustavně přetěžován a organismus má tendenci se bránit. Aby se tyto děti mohly lépe učit, musí se učit méně ? a to ještě za zvlášť příhodných podmínek, které je jim třeba vytvořit.

Reklama

2. Nervový systém těchto dětí vyžaduje vydatnější odpočinek.

Nejvíce osvěžení a odpočinku nervovému systému přináší pohyb a zdravá zábavná aktivita. Tyto děti proto potřebují hodně her, cvičení a sportu.

3. Ne úkol, ale spolupráci!

Nechtějme od dítěte samostatnost, ale pracujme s ním, veďme je. Pokud mu budeme pomáhat, ušetříme si hodně úzkostí a rozčilování.

4. Dávejme pozor na to, aby se dítě něčemu nenaučilo špatně.

Přeučování je obtížné. Nesnažme se dítě "nachytat" při nějakých nevědomostech, ale naopak mu dokazujme jeho vědomosti.

5. Zájem vede pozornost!

Cokoli se dítěti vnucuje, budí odpor.

6. Trest zastavuje, odměna buduje.

V našem případě někdy není co zastavovat, musíme uvažovat jen o účelných a účinných odměnách. Nemusí to být jen dárky a sladkosti, ale hlavně naše ocenění, uznání, pochvala, povzbudivé slovo. Tím zkrátka nemusíme šetřit.

7. Pozor na pocity méněcennosti.

Je třeba budovat a chránit zdravé sebevědomí dítěte. To znamená hledat takové činnosti, které ostatní děti ocení - sport, tělesnou zdatnost a sílu, ale také ruční práce, výtvarné činnosti, keramiku aj. Také různé řemeslné dovednosti, které mohou děti odpozorovat od tatínků kutilů. Můžeme děti povzbuzovat hudbou, hraním divadla... (Je zajímavé všimnout si, jaký mají tyto děti často i smysl pro humor.)

Tento bod profesora Zdeňka Matějčka mě potěšil, mám pocit, že se v tomhle směru doma dost snažíme. K loňským Vánocům dostala Kája dřevěné divadlo a hrozně chtěla sama nám hrát, stejně jako jsme my hráli jí. Jenomže její tehdejší slovní zásoba okolo stovky slov, která ještě ", pak s ním ťapala ven a řekla zas "naskedanou". Totéž s králem, princeznou a se všemi ostatními loutkami. Tuto legrační nedějovou pohádku nám zahrála několikrát, než usoudila, že bude přece jen zábavnější smontovávat a rozmontovávat celé divadlo.

I s ohledem na její handicap v oblasti řečového vývoje jsme se snažili rozvíjet její technické nadání. Se šroubovákem a vrtačkou si hravě poradí a ostatní děti se to od ní učí. Nedávno učila souseda fotit, i bez pomoci slov byla schopná mu všechno ukázat.

8. Dbáme na dobrou zdravotní kondici a na zásady duševní hygieny.

Každá práce má mít svůj čas a své místo ? a klid a pohodu! Brzy jsem zjistila, jak moc záleží na tom, jakou máme doma celkovou atmosféru. Ovlivňuje to přímo či nepřímo, kolik se toho Kája naučí, i to, jak moc je ?živá?. Podle naší psycholožky má Karolínka kromě epilepsie, jež je ale naštěstí aspoň částečně kompenzována léky, také poruchu soustředění a problém s hyperaktivitou. Její nervová soustava není dostatečně zralá. Přesto ji hodně baví a jde puzzle a skládání obrázků na kostkách, také věci technické povahy, takže její vývoj je spíš nevyrovnaný a hodně nerovnoměrný. Já sama nejsem klidný, pomalý člověk, ale cítila jsem, že by jí víc klidu v kontaktu se mnou prospělo. Začala jsem proto s meditacemi a jógou, snažím se přes den pouštět příjemnou relaxační hudbu. Musela jsem zkrátka se zklidňováním začít sama u sebe, ale zdá se mi, že je to znát i na dceři. Část odpoledne-doma, když není pěkné počasí, nebo na zahrádce, když je hezky, se věnujeme spontánním-pohybovým hrám, vymýšlím různé překážkové dráhy aj. Když se Kája dobře vyběhá, vydrží potom v klidu u malování nebo u knížky. Osvědčilo se mi proto odpolední program prokládat relaxací a rozpohybováním se.

9. Dobré zařazení v dětské skupině je důležitější než dobré známky na vysvědčení.

Dětská společnost je "škola života", kde se děti učí spolupráci a sou hře, přátelství, solidaritě a věrnosti, obětavosti, radosti z radosti druhých aj. Přitom právě v těchto vlastnostech se mohou děti méně nadané dokonale vyrovnat dětem i mimořádně inteligentním.

Jsem ráda za to, že Kája od tří a půl let chodí mezi děti a za učitelkami do speciální mateřské školky. Je pro mě úlevou, že mohu sledovat, co a jak dělají ve školce. Odpozoruji to a napodobuji to doma; díky tomu mám odhad, kdy je ten správný čas na určité podněty. V naší školce je i půjčovna hraček, kterou vede mladá psycholožka. Celý program je tam uzpůsobený k trénování toho, co děti potřebují, hlavně se ale učí také spolu nějak vyjít, ubránit svou hračku nebo ji půjčit a vrátit jinému dítěti. Kája se tam naučila bránit se a trochu se i poprat, což možná někdy není na škodu. Zároveň ji ale ve školce i doma učíme, že dětem ani dospělým se ubližovat nesmí a nemá.

10. Příklady táhnou a povzbuzují.

Jde samozřejmě o dobré příklady dětí i jejich rodičů, kteří obtíže společně zvládli a vytvořili si veselé životní prostředí. Podle Zdeňka Matějčka "statečnost není jen něco mimořádného udělat, ale také něco mimořádného vydržet a pozitivně zpracovat". Snažíme se mít doma veselé a povzbudivé prostředí - používám např. nástěnku na vystavení obrázků a výtvorů. Když Kája domaluje obrázek, už ho tam sama nese a dožaduje se, abych její obrázek vystavila. Také ji vedeme k tomu, aby nám pomáhala s domácími pracemi.

S manželem "kutí" a mně pomáhá s prádlem, vařením, sázením kytek. Pomáhá nám všude, kde to zkrátka jde. Její oblíbená hra je s vlastní miniaturní žehličkou a žehlicím prknem. Dala jsem jí prádlo, které už je jí malé. Ona ho pere, žehlí, věší a skládá, to ji baví rozhodně víc než jen do něj oblékat panenky. Bohužel poslední dobou začala prádlo také kropit a máchat v kbelíku s vodou - pokud tento záměr nezachytím včas, tečou na podlahu proudy vody, podobně jako tečou i mé nervy. Na druhou stranu mám radost, že Kája je "praktická" a umí si rozplánovat činnost přesně, jak to jde správně po sobě.

Zdroj: Ivana Fitznerová - Máme dítě s handicapem, nakladatelství Portál