Několik rad, jak se chovat k autistovi

Nejlepší způsob, jak jsem dokázala někomu naslouchat, byl, když ostatní hovořili mezi sebou o mně nebo o někom jako já, což mě podnítilo k tomu, abych ukázala, že jsem schopna reagovat na to, co bylo vysloveno. Přitom pro mě býval nejlepší nepřímý kontakt, jako pohled z okna během hovoru. To však fungovalo, až když člověk dosáhl schopnosti jisté spolupráce.

V tomto případě zdánlivá lhostejnost ve skutečnosti demonstrovala citlivé vědomí problémů dítěte, které má něčemu čelit přímo. Dítě tak může být schopno více rozvíjet své já, když ví, že kontaktovalo druhou osobu kvůli významu toho, co bylo řečeno, než když je v roli pasivního objektu a něco se na ně valí tempem, kterému ? je-li spojeno s přímou a často emotivní interakcí ? nestačí. Když se takto dosáhne toho, že důsledně získáváme pozornost dítěte, můžeme zvolna začít s metodami vysvětlujícími věci prostřednictvím vizuálního předvádění. Ať už to nazveme hovorem prostřednictvím předmětů anebo užíváním vizuálních symbolů, je to způsob komunikace s osobním odstupem, aniž by to musel být příliš velký fyzický odstup. Toto vizuální předvádění je zvlášť důležité při vysvětlování sociálních vztahů, pokynů nebo abstraktních pojmů.

Abych pocítila radost z fyzického dotyku, vždycky to muselo záviset na mé iniciativě a alespoň na možnosti volby. A velice malé děti opět potřebují stimulovat, aby poznaly, že mají možnost si vybrat.Když se mě lidé nedotýkali, nikdy jsem to nebrala jako zanedbávání. Chápala jsem to jako úctu a porozumění. Když jsem k nim přišla a posadila se před ně s kartáčem na vlasy, anebo jsem jim položila do klína předloktí, aby je lechtali, oceňovala jsem volně a nenuceně poskytovanou odezvu, kdy se mě nikdo neptal, co to pro mě znamená. Abych si uvědomila, že něco postrádám, bylo třeba mě o to připravit, a moje schopnost cítit a mít odvahu navazovat kontakt se znovu zmenšovala.

Když jsem mluvila, bylo důležité, abych věděla, že mi někdo naslouchá a že naslouchající chápe vážnost toho, co se snažím říct, anebo hledám, jak to říct, i jak velkou odvahu to stojí. Zároveň mi naslouchající nesměl dávat příliš najevo, jak si moje úsilí uvědomuje. Byla jsem toho schopna jedině tak, že jsem svou vědomou mysl nechala věřit, že se neděje nic významného. Symbolické gesto při hře, to, že někdo klidně vedle postával, aniž mě upřeně pozoroval, možná že i přehrával moje počínání pár kroků ode mne, aniž tím své úsilí přímo adresoval mně, potvrzovalo pochopení pro to, co se snažím sdělit. A dávalo mi naději a odvahu dál se o to pokoušet.

Nejblahodárnější věcí, které se mi kdy dostalo, bylo dovolit mi soukromí a vlastní prostor. Jakkoli mnohé věci, které jsem dělala, byly nebezpečné a jakkoli silně lidé vnímali mé osamocení, tato osamocenost nepramenila z toho, že jsem dělala, co mě napadlo. Pramenila z osamocení mého niterného světa a jedině takové soukromí a prostor, kde jsem se necítila ohrožená, podněcovaly odvahu prozkoumávat svět a krůček po krůčku se dostávat ven z mého světa pod sklem. A co je nejdůležitější, nikdy jsem nepotřebovala být k smrti milovaná, ale zároveň bych nikdy nedoporučovala násilí (což chápu jako něco zcela odlišného od sankcí). Zatímco samota a soukromí, které mi poskytovaly matčiny problémy, byly k mému prospěchu, její násilné počínání mi neprospívalo.

Moje problémy naopak narůstaly násilím, které mě ujišťovalo, že jsem v bezpečí a nikdo se nemůže ke mně dostat blízko. Rozsah násilností potřebných k tomu, abych skutečně změnila své chování, znamenal vážné a nebezpečné týrání. To škodí tomu, kdo týrá a kdo je zároveň tou osobou, kterou dítě potřebuje, pokud kdy "vyjde ven". Proto bych je nikdy nedoporučovala. Nicméně pokud "něžná láska" nepomáhá, zkoušejte přijatelný stupeň jasně vymezených hranic a "lásku neoblomnou".

To, čeho jsem se bála nejvíc, byly intimnosti a důvěrnosti, vynucené přizpůsobování a rozruch. Frustrace z pokusů žít podle nepřekonatelných snah druhých lidí pouze zvyšovala můj pocit nedostatečnosti a beznaděje. Lítost nic nesvedla. Ona oddaná, laskavá, potřebná a žádoucí, prospěšná mateřská péče bývala navzdory všem pohádkám ignorována a vržena dárci zpátky.

Starostlivá péče a projevy lásky mohly být užitečné, pokud by byly usměrňovány k osvícenému pochopení, jak vytvořit svět, kterému jsem mohla natolik důvěřovat, abych s ním navázala kontakt. Zároveň, pokud začnete válku proti světu, potom vás někdy lidé musí natolik milovat, aby vyhlásili válku vám. Sám skok tmou na druhou stranu představoval něco, k čemu jsem musela nalézt odvahu a schopnost sama. Ať chce člověk sebevíce, nemůže zachránit ducha druhého. Může ho pouze podněcovat, aby bojoval za svou záchranu.

Především bych chtěla povzbudit ty, kteří se pracně snaží pomoci lidem jako já: jejich úsilí není zbytečné. Reagování nepřímým a odtažitým způsobem se nerovná lhostejnosti.

Zdroj: Williams Donna - Nikdo nikde (Portál)