Touha po samostatnosti

Všechny ankety prováděné s dětmi ve věku mladistvém, tj. přibližně od 15 do 20 let, ukazují, že otázka samostatnosti čili možnosti rozhodovat o sobě a za sebe, je pro ně nad jiné důležitá.

Kolem této otázky se také odehrává nejvíce rodinných konfliktů - zdali na diskotéku nebo ne (kupodivu o tanečních se tolik nediskutuje), v kolik hodin domů, zdali o víkendu ke kamarádce na chatu, zdali jet do ciziny s rodiči nebo bez nich, či dokonce zdali v rodině zůstat nebo se odstěhovat k svému milenci nebo ke své milé. V nejrůznějších podobách se nám tyto problémy vracejí v každodenní psychologické službě. A mnohdy to nejsou problémy nijak povrchní, nýbrž velmi vážné, ba životně vážné.

Každé vývojové období v životě člověka má své úkoly, které musí být dobře zvládnuty, abychom mohli bez obtíží vstoupit do období dalšího. Má ovšem také svá úskalí, na nichž můžeme dojít k úrazu. Mnozí významní psychologové a psychiatři celkem shodně dospívají k poznání, že takovým úkolem je pro mladistvý věk "osvobodit se od rodičů". Toto osvobození ovšem znamená ne se "utrhnout" a bezhlavě se vrhnout do víru života, znamená ale také nezůstat na rodině "přilepený" nebo jen chvílemi se odpoutávat a chvílemi zase z rodiny sobecky těžit. A nutno k tomu dodat i další psychologický poznatek, který zabíhá už do oblasti morální a který říká, že "s přijímáním svobody a samostatnosti přijímáme i odpovědnost".

Dalším vývojovým obdobím, které po mladistvém věku následuje, je totiž časná dospělost se svými nároky na uplatnění v zaměstnáni i s nároky na založení vlastní rodiny a na vstup do životní role manželské a rodičovské. To předpokládá, že mladý člověk se má stát oporou těm, kdo s ním sdílejí ať už intimní společenství jeho vlastní nové rodiny, nebo pracovní prostředí jeho nového zaměstnání. Touha dětí sotva základní škole odrostlých po samostatnosti je tedy něco vývojově velíce přirozeného. Jde jen o to, aby se při naplňování této vývojové potřeby nekazilo to dobré a vzácné a užitečné, co bylo ve vzájemných rodinných vztazích vytvořeno celým předchozím životem.


Poslechněme si však i druhou stranu. Rodiče totiž moc dobře vědí (většinou z vlastní zkušenosti), jakým nebezpečím je mladý člověk se svou touhou po samostatnosti vystaven. Jak snadno podlehne lichocení a jak toho nejrůznější "svůdci" bezohledně využívají. Vždyť proč obchodníci s drogami nabízejí své smrtící zboží právě dětem v tomto vývojovém období? Protože právě mladí chtějí všem dokázat svou samostatnost - až do té míry, že jsou ochotni riskovat zdraví a život. (Oč více si života váží ti staří, kterým ho už zbývá jen maličko!) Rodiče také vědí, jak snadno může mladý člověk "naletět" i v lásce a co to znamená "být zaskočen" např. nechtěným těhotenstvím. Musíme tedy přiznat rodičům právo na starosti. Jde jen o to, aby tyto starosti nepřerostly pravou míru a nebránily oněm přirozeným potřebám jejich dospívajících dětí, jak jsme o nich mluvili v předchozím odstavci.


Co tedy můžeme dělat, abychom dosáhli oné potřebné vyváženosti, jež by mladým lidem pomohla k samostatnosti a současně jim přinesla i vědomí odpovědnosti? Odpovědnosti za sebe i za druhé.


Není to lehké. A poněvadž každá rodina je originální, individuální, svébytný společenský organismus, jde v každém jednotlivém případě spíše o umělecký vychovatelský výtvor než o nějaký lektvar uvařený podle psychologického receptu. Rodičům, pokud si dají poradit, připomínáme, že jsou zpravidla na budoucí blaho svých dětí tak hluboce soustředěni a tak silně do onoho "blaha" promítají své vlastní touhy a cíle, že dobře nevidí a neslyší, co jim jejich děti vlastně sdělují. Měli by se učit povolit a přitáhnout tam, kde je to účelné, a ne svou autoritu uplatňovat (a také ztrácet) tam, kde bojují proti větrným mlýnům vývojových potřeb svých dospívajících dětí.


Mladým chlapcům a dívkám, pokud si dají poradit (a to si zpravidla dají spíše od "cizích" profesionálů než od vlastních amatérských, tj. milujících, vychovatelů), pak připomínáme, že jsou nyní sice na výši své inteligence (což je pravda, již nikdy vyšší nebude), ale že ve zralosti osobnosti jsou teprve kdesi na půl cestě mezi dětstvím a dospělostí. Být dospělým, to podle velkého zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda znamená umět dobře a naplno pracovat a milovat. Odpovědnost k sobě i k tomu druhému v mileneckém páru pak znamená dobře hledat a dobře vážit. Mladiství nebývají zrovna nejlepšími psychology, proto jim důtklivě klademe na srdce, že bv neměli sobě ani tomu druhému kazit šanci žít svůj život dobře a naplno - a podmínkou k tomu je, aby měli děti, které chtějí mít, s tím, s kým je chtějí mít, a v době, která je pro to příhodná. A že by neměli přidělávat starosti svým rodičům, kteří tohle všechno vědí, a proto o ně mají tak velký strach.


Zdeněk Matějíček - Škola rodičů, nakladatelství Maxdorf

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (4)

  • Obrázek uživatele Fredy
    Fredy (anonym)

    Nejlepší je bydlet a žít sám. Nechci, aby mě poslalo moje děcko do (_!_)

    Črv 30, 2008
  • Obrázek uživatele viliman - ilona
    viliman - ilona (anonym)

    Tak to je správný názor - synům bude hnedle 30 a pořád bydlí s námi.

    Črv 30, 2008
  • Obrázek uživatele viliman
    viliman (anonym)

    do (_!_) pošleme my (rodiče) je

    Črv 30, 2008
  • Obrázek uživatele denisa
    denisa (anonym)

    no ja mam 5děti 1 ditě žije semnou ostatni maji už svou rodinu ikdyš někdy se přidou na mě a syna podivat ale to je spyš jen tehkdy kdyš nemaji penize syn se kterym žiji v domě ma 12let jsem vzvědava co bude za 6 let až bude mit 18 bude stejny jako jeho sourozenci hruza a děs nesnašim všechny děti na světě hajzli jedni zamrdany

    Srp 07, 2008

Přidat komentář

Reklama

Reklama