Jak ukončit vztah

Rozchody k životu patří stejně jako navazování známostí. Zvláště v dospívání a v rané dospělosti se ještě oba hodně měníme, vyvíjejí se naše zájmy, představy o životě, hodnotové orientace, postoje a další skutečnosti, které mohou vztah výrazně ovlivnit. Nelze se tedy divit, když alespoň jeden z partnerů začne mít někdy pocit, že se vztah změnil, vyčerpal, on sám se v něm přestal cítit dobře. Jen výjimečně se s podobnými pocity ?potkají? oba zároveň. Následný rozchod by pak jistě mohl proběhnout docela v přátelském duchu (?hele, miláčku, mám dojem, že bychom se měli raději rozejít, bylo to fajn, ale poslední dobou je všechno nějak jinak?; ?představ si, že jsem ti chtěl zrovna něco takového navrhnout, cítím to podobně, tak si dáme sklenku a do smrti dobrý, jó??). Pravdou ale obvykle bývá spíše opak. Jakmile jeden začne ze vztahu unikat, zájem druhého se ještě více nabudí. Této zákonitosti lze někdy dokonce využít k záměrnému posílení vztahu tam, kde si je ten druhý námi až příliš jistý.

Pokud však již dospějeme k rozhodnutí, že vztah ukončit skutečně chceme, je dobré učinit to dost jednoznačně. Velice nešťastnou formou jsou tzv. rozchody do ztracena. Přestáváme se ve vztahu angažovat a začínáme postupně unikat v naději, že ten druhý snad ztratí trpělivost, případně mu ?dojde?, že se s ním skutečně rozejít chceme. Mnohem pravděpodobnější je, že svým unikáním pouze povzbudíme jeho touhu.

Relativně nejjednodušší situace bývá, když důvodem rozchodu je něco, co by partner nejen mohl, ale také měl změnit (je hrubý, veškerý čas by trávila v restauracích nevalné pověsti?). V těchto (ale jen v těchto) případech je namístě důvod rozchodu jasně sdělit. Svízelnější je, když sice cítíme, že ve vztahu pokračovat nechceme, ale chybí nám nějaký skutečně pádný důvod; vztah nás pouze přestal uspokojovat. Ve snaze, abychom ?neublížili?, abychom se nerozcházeli jen tak ?bezdůvodně?, začínáme hledat pseudodůvody. Často tím zbytečně necitelně zasáhneme partnerovo sebevědomí. Paradoxně navzdory tomu, že jsme mu původně vlastně jen nechtěli ublížit. Potom je opravdu čestnější přiznat, že sice ani sami dobře nevíme proč, ale ve vztahu prostě pokračovat nechceme.

Rozchody jsou často spojeny i s citovým vydíráním ze strany opouštěného, případně s různými katastrofickými hrozbami (když mne opustíš, tak?). Pokud se jimi necháme zastrašit a vztah uměle prodlužujeme, riskujeme opakování téhož scénáře při všech dalších pokusech o jeho ukončení. Pokud se obáváme, že by partner mohl své hrozby skutečně realizovat, je namístě zprostředkovat mu spíše odbornou pomoc. Můžeme se obrátit na kteréhokoli z psychiatrů, případně na rodinnou poradnu. Je možno využít i neformálních sociálních sítí (partnerových přátel, příbuzných apod.). Tam pak naše zodpovědnost končí; umělým prodlužováním vztahu ubližujeme oběma, a partnerovi tím stejně nepomůžeme. Pouze oddálíme to, co stejně časem nastane.

Téměř každý z nás se pochopitelně zajímá spíše o to, jak partnera získat, upoutat, jak vyvolat jeho zájem, než o to, jak se s ním slušně rozejít. Forma rozchodů však může zpětně celý vztah znehodnotit. Po některých z nich pak zbude jen hořkost a pocit, že by snad bylo lépe, kdybychom se v životě nepotkali. Jsou však i rozchody, po nichž můžeme zůstat nadále časem přáteli. Bolí také, ne že by nebolely, rány po nich se však hojívají snáze a nám mohou zbýt alespoň hezké vzpomínky. Z každého vztahu si do těch dalších cosi přenášíme. Zkušenost, lepší poznání sebe samých, dovednosti v jednání s těmi druhými, snad i pár schůdků na cestě ke zralosti. Někdy však, zvláště po těch příliš nešťastných rozchodech, bohužel také pocity křivdy a nezhojené jizvy.

Zapamatujte si:

• Rozchody ?do ztracena? patří k těm nejnešťastnějším.
• Nehledejme ?pseudodůvody?, můžeme jimi druhého zbytečně ranit.
• Nenechme se ovlivnit katastrofickými hrozbami.

Zdroj: Petr Šmolka, Jan Mach - Manželská a rodinná trápení, nakladatelství Portál