Žárlit není ani dobré, ani špatné

Ne, žárlit neznamená být "zlý"
Při jednom setkání jsem zjistila, že ve fantazii tohoto dítěte vznikají neobyčejně kruté představy:
"Řeknu ti, na co všechno myslím, pak mě bolí tak břicho, že nemůžu spát. Víš, myslím na Drákulův dům: má takovou strašnou střechu, co kouše, jsou na ní zkrvavené hlavy; a dveře, ty jsou taky samá krev, a když jimi projdeš dovnitř, tak tě spálí. A ten dům nemá vůbec žádná okna. Jsou tam takové tři skály a na nich sedí tři ptáci a ještě takový zlý strom, který sní každého, kdo tam přijde. A když se někomu přece jen podaří projít, tak tam je ještě strašné zvíře a to na něho chrlí oheň. Do toho domu jezdí moc divný autobus. Lidi si myslí, že jedou do opery, ale řidič je sní, jen co si nastoupí."
Robert se v líčení této hororové scény očividně vyžíval. Nakonec řekl:
"Tak vidíš, jak jsem zlý. Celý den myslím jen na tyhle věci. Pak mě bolí břicho."
"Ty jsi ale silák! A co máš v sobě zlosti. A myslíš si, že jsi zlý, protože podle tebe zlobit se znamená být zlý. Myslíš si, že člověk se zlobit nesmí?"
"Jo, držím to všechno v sobě. Tatínek a maminka říkají, že pořád trucuju."
"Možná ale, že nechceš někomu ublížit, proto o tom nemluvíš a držíš si tu svou zlost v sobě."
"Mysleli by si, že jsem zlý, a měli by pravdu."

Žárlit je normální
Při dalších setkáních mi Robert vyprávěl o svém starším bratrovi a mladší sestře. Když jsem se ho zeptala, jestli na ně žárlí, odpověděl mi:
"Ne, já nežárlím, já jsem zlý. Maminka mi říkala, že žárlit se nemá."
"Žárlit není ani dobré, ani špatné. Malé děti žárlí všechny, je to normální. Ty žárlíš také a myslíš si, že jsi zlý, z toho jsi pak nemocný. Já chápu, že je pro tebe těžké najít si mezi bratrem a sestrou svoje místo a že o tom nedokážeš mluvit."
"Musím říct, že Lukáš (Robertův starší bratr) mě štve, strašně mi leze na nervy! Všechno vždycky ví! Všechno vždycky dělá dobře! Tatínek a maminka mu nikdy nenadávají!"
"Rozumím ti, je to otrava mít takového bratra. A co sestřička?"
"To je mazánek. Pořád mě otravuje a já to pak vždycky všechno odnesu."
"Víš co, o těch tvých problémech, co tě tak trápí, o všech těch věcech, co tě napadají a kvůli kterým si myslíš, že u vás doma budeš asi ty ten zlý, si spolu můžeme promluvit."
Robert zaměňuje pocity - sám sebe charakterizuje, že je špatný, ačkoliv pociťuje žárlivost, pro kterou má všechny důvody. V žádné rodině nejsou dobré a špatné děti. A každý rodič by jim to měl dokázat říci.

Nepotlačovat žárlivost znamená ji překonat
Žárlivost byla rodiči špatně přijímána. Robertovi rodiče ji trestali, protože podle morálních hodnot, které vyznávali, se žárlit nemá. A přece se jim i přes toto jejich úsilí žárlivost v rodině objevila. Jejich děti trpěly žárlivostí samotnou i tím, že ji nemohly vyjádřit. Ale od chvíle, kdy rodiče žárlivost přijali a byli ochotni si o ní s nimi promluvit, dařilo se dětem lépe.

Setkání dítěte se žárlivostí je velká zkušenost, zkouška, kterou musí projít. Překonání této etapy totiž určí veškeré další vztahy k ostatním. Pokud tuto etapou zdolá člověk v dětství špatně nebo jí neprojde vůbec, žárlivost ho může doprovázet a obtěžovat po celý život. V dospělosti se může dokonce projevit ve formě jakéhosi celkového odmítání druhých a to se někdy objeví i v banálním každodenním kontaktu. Takový žárlivý člověk například místo toho, aby poslouchal, co ten druhý říká, dotyčného přeruší, ujme se slova a všechno si vztáhne na sebe ("Ano, jako já?"), protože skrze ostatní vždycky vidí sebe. A z toho důvodu si myslí, že všechno ví. Někteří lidé tedy "vědí", hovoří a píšou místo svého dítěte, partnera... Odtud tedy pramení jejich výrazný sklon k moralizování a osočování - způsob, jakým druhým vyčítají, že existují. Žárlivý člověk nic neslyší, nic nevidí z toho, co přichází od těch druhých, jeho nepřátel, a omezuje svůj život pouze na to, co si představuje on sám. Tu se vychloubá, a utvrzuje se tak ve své výbojnosti; tu ze sebe udělá nepochopenou a zavrhovanou oběť. Stručně řečeno, je vždycky sám, v izolaci.

Chtějí-li rodiče své potomky tohoto trápení ušetřit, je zapotřebí před žárlivostí neuhýbat a nechat děti, aby ji mohly bez jakéhokoliv dramatizování nebo morálního odsuzování vyjádřit. A pokud tento pocit přetrvává, je to proto, že dítě potřebuje čas. Nelze se tedy hned domnívat, že jeho situace je už beznadějná! Žárlivost totiž může překonat každý. Na to není nikdy pozdě.

I dospělí, kteří "zůstali postiženi", zablokováni až do dospělého věku v klasické žárlivosti, se mohou díky svým dětem vrátit zpět a projít v myšlenkách vlastní minulost. Zamyslíme-li se nad tím, proč se naše dítě chová právě tímto nebo oním způsobem, můžeme toho využít ke svému prospěchu. Je to totiž příležitost osvětlit si, jakým způsobem jsme se s žárlivostí vypořádali my sami; možná se nám pak bude žít klidněji. Je to příležitost, které by se mělo využít, protože být otcem a být matkou vyžaduje schopnost respektovat svého partnera nebo partnerku a také své děti. Jsou jedinečnými, navzájem se lišícími bytostmi. K tomu je zapotřebí, abychom my sami se žárlivostí neměli žádné nevyrovnané účty.

Zdroj: Žárlivost a rivalita, brož., 112 s., 119 Kč, vydalo nakladatelství Portál