Puberta dvojčat

Petr: "S bráchou, jednovaječným dvojčetem, jsme spolu chodili do základní školy i na gymnázium, hráli jsme spolu volejbal. Ale na gymnáziu se naše cesty rozešly. Martinovi nešla tolik matika, přešel tedy na učební obor s maturitou a dodělal si pak i průmyslovku v rodném městě a já jsem pokračoval ve studiu na gymnáziu, ale odešel jsem do Českých Budějovic (na třetí a čtvrtý ročník), kde jsem se profesionálně věnoval sportu. Tohle odloučení bylo dost těžké. V té době jsme se dostali do let, kdy jsme spolu přestali bojovat a rvát si vlasy, nenávistně se na sebe dívat a závidět si každou hračku (vzpomínám si, že v těch ,jalových letech' jsme byli děsní rivalové a rváči). A v momentě, kdy jsme začali cítit to pravé bratrství, vyvinulo se všechno tak, že jsme se museli rozdělit. Především brácha to těžce snášel, já jsem měl totiž v Budějovicích docela nabitý program, hrál jsem volejbal, kde jsem měl výbornou partu a kamarády. Ale i mně se strašně stýskalo.
Protože jsme si s bráchou k nerozeznání podobní, často si nás lidé pletli. V období kolem patnácti let to bylo úplně zoufalé. Dostávalo nás to ve většině případů do nepříjemných situací. Docházelo k tomu tak často, dnes a denně, byli to kamarádi a kamarádky, rodiče kamarádů - všichni si nás pletli a motali to dohromady. Třeba potkali mě a mysleli si, že jsem brácha, takže se mnou začali mluvit jako s ním - bylo to fakt zoufalé. Na druhou stranu jsme se s bráchou ještě na gymplu dost ,měnili', a bylo to pro nás výhodné. Když jsme měli nezávaznou známost, taky jsme se zkusili vyměnit a ta holka neměla šanci něco poznat!"

Dvojčata se musí s bojem o vlastní identitu nějak vyrovnat. U děvčat dochází k prudkým hádkám o oblečení. Nechtějí nosit stejné šaty, ale přesto si stejné oblečení koupí. Pak se jedná o to, kdo si které oblečení ten den vezme. Občas si povzdechnou, že je to strašné, že "vona" má stejný vkus. Obě si myslí, že ona je ta první, komu se něco začalo líbit, a tak podobně se hádají i o hudební skupiny nebo zpěváky. Dlouho trvá, než si konečně řeknou, že se nedá nic dělat s faktem, že jsem se narodila jako dvojče a že i když si vezmu jiné oblečení, nic na tom nezměním.

Chlapec a děvče
Vztah dvojvaječných dvojčat odlišného pohlaví se začíná v pubertě měnit. Dřívější "mateřský" a ochranitelský přístup holčiček k bráškovi-dvojčeti se pomalu mění a přechází k opačnému pólu. Chlapci začínají svou sestru-dvojče chránit, začínají se za ni cítit zodpovědní.

Dvojí podoba dospívání
Z pohledu rodičů může mít průběh dospívání u dvojčat dvojí podobu. Buď se jistá revolta a vzepření autoritám nebo řádu (jeden z rysů dospívání) projeví ve vztahu jednoho dvojčete ke druhému, nebo (pro rodiče horší varianta) obě dvojčata budou trápit rodiče společně. První varianta - snaha o určité "oddělení" - vypadá tak, že jedno dvojče (zpravidla to ve vztahu silnější) začne to druhé odmítat, radikálně změní účes, šatník a urputně se snaží zviditelnit svou jedinečnost. "Slabší" dvojče to někdy může těžce nést, ale jejich vztahu to (podle zkušeností dospělých dvojčat) nikterak neuškodí. Po bouřlivých rozchodech se vždycky dají po čase dohromady, najdou společnou řeč. Někdy jsou jejich spory velmi ostré, dokonce tak, že i kamarádi se snaží do nich zasáhnout a rivaly zklidnit. V tu chvíli však dvojčata obdivuhodně z role rivalů vypadnou a semknou se proti tomu, kdo si dovolil jedno z nich (lhostejno které) kritizovat!

Martin: "Od gymnázia se spolužáci dělili na ty, kteří nás poznali bezpečně, a na ty, kteří to nepovažovali za důležité. Třeba něco začali vyprávět mně a dokončili to bratrovi