Reklama

Psychická deprivace dětí II- diagnostika a možnosti její nápravy

V diagnostice deprivace je rozhodující psychologické vyšetření, či spíše sledování, abychom zachytili dynamiku vývoje v závislosti na životních podmínkách dítěte. Samozřejmě je nutné podrobné pediatrické vyšetření a zhodnocení genetických dispozic, k tomu dále podrobné šetření sociální pracovnice zaměřené na funkčnost původní rodiny a na případnou možnost návratu dítěte do ní. U předškolních a školních dětí je potřebný i názor pedagoga, případně speciálního pedagoga. Ti všichni a ještě někdy další odborní lékaři se musí shodnout na komplexním posouzení stavu dítěte. Z něj pak má být vyvozena co nejpravděpodobnější prognóza jeho vývoje a doporučení léčebná, výchovná a sociálně-právní.

V šedesátých a v sedmdesátých letech, kdy již byly systematicky zkoumány příčiny a projevy deprivace a kdy se rozvíjely různé formy pěstounské péče, byly zjišťovány závažné nedostatky v diagnostice deprivovaných dětí.

Některé děti prožily ve své biologické rodině hlubokou deprivaci nebo i různé formy týrání. Když byly svěřeny soudním rozhodnutím do ústavní výchovy, byly tam mnohé z nich považovány za intelektově postižené, i když byla známa jejich rodinná anamnéza. Deprivační situace byla podceněna, děti byly sice litovány, ne však patřičně podněcovány k dalšímu rozvoji, byly navrhovány do ústavů sociální péče pro mentálně postižené. Přesto se do pěstounské péče, zvláště v jejich začátcích, podařilo umístit řadu hluboce deprivovaných dětí, které již měly přihlášky do ÚSP. Dnes jsou tito lidé vesměs vyučení, pracují, někteří dokonce zvládli střední školu.

Podobné diagnostické omyly se vyskytují, bohužel, i v současné době, i když spíše výjimečně. Sledujeme v několika pěstounských rodinách překvapivě dobrý vývoj dětí, které byly před přijetím do pěstounské péče v ústavní péči a čekaly, až se pro ně uvolní místo v ÚSP. Z toho vyplývá, že diagnostika deprivovaných dětí je nejen záležitostí odbornou, ale také etickou, že má značný sociální dosah.

A nyní ke druhé položené otázce: je psychická deprivace napravitelná - do jaké míry a za jakých podmínek?

Reklama

Dlouho přetrvával názor o nemožnosti nápravy psychické deprivace, o její ireparabilitě. Vyplývalo to do značné míry z té okolnosti, že děti odňaté z ohrožujícího a deprivujícího prostředí rodiny zůstávaly trvale v ústavní výchově, která sice mohla přinést určité zlepšení v oblasti znalostí a návyků, ale nerozvíjela dostatečně složku citovou a nepřipravila dítě na potřebné sociální zařazení a uplatnění.

Velkou příležitostí pro ověření možností nápravy psychické deprivace byl rozvoj nových forem péče o děti žijící mimo vlastní rodinu. Byla to první SOS dětská vesnička v Doubí u Karlových Varů, dále experimentální péče v okrese Olomouc a od uzákonění pěstounské péče v r. 1973 její rychlý rozvoj v celém státě.

Psychický vývoj dětí v pěstounské péči byl překvapivě dobrý, k výraznému urychlení celkového vývoje a řeči docházelo již v prvním roce života dítěte v náhradní rodině. Vyrovnávání deprivačního poškození, zvláště v oblasti citové a sociální, trvalo různě dlouhou dobu v závislosti na všech okolnostech deprivační situace.

Bylo publikováno několik případů dětí s nápadným a trvalým zlepšením, ty však byly mnohými odborníky i veřejností považovány za výjimku. Ukazovalo se, že k objektivnímu posouzení možností nápravy psychické deprivace bude nutný dlouhodobý výzkum velkých skupin dětí v různých formách pěstounské péče. Tyto výzkumy byly prováděny na pražských a olomouckých pracovištích a sledování původně deprivovaných malých dětí ještě pokračuje i dnes, kdy jsou tyto děti již ve středním věku.

Průběh těchto výzkumů, spojených s poskytováním poradenské péče, použité metody i výsledky jsou podrobně popsány v odborné literatuře, z níž uvádíme některé (psané v českém jazyce) v seznamu doporučené literatury. Zde shrnujeme základní poznatky důležité nejen z hlediska náhradní rodinné péče, ale i z hlediska obecnějších zákonitostí psychiky dítěte a rodinných vztahů.

Všechny výzkumy prokázaly v souladu s praktickými zkušenostmi všech zúčastněných, včetně pěstounů, že psychická deprivace je napravitelná v mnohem větší míře, než se předpokládalo. Dlouhá doba sledování potvrzuje trvalost této nápravy a umožňuje také zjišťovat faktory, které se na nápravě podílejí. Byly sledovány především tyto: genetické dispozice, hloubka a rozsah deprivačního postižení, kvalita a počet prostředí, v kterých dítě žilo před přijetím do pěstounské rodiny, věk dítěte při přijetí do této rodiny, osobnost pěstounů a vztahy v pěstounské rodině.

Je samozřejmé, že absence genetické zátěže, nízký věk dítěte a jen mírné deprivační poškození jsou dobré předpoklady jednak pro úpravu k normě i k vytvoření kvalitního pěstounského svazku. Jsou to ovšem jen předpoklady. Přijde-li takové dítě do rodiny, jejíž motivace pro přijetí nebyla dost hluboká, do rodiny, která nebyla důkladně poučena o celé problematice náhradní rodinné péče a k dítěti má jakýsi odstup s různými výhradami a předsudky, pak se toto dítě nerozvíjí, není šťastné ani ono samo, ani jeho pěstouni. Nevznikají zde kladné obohacující vztahy velmi blízké vztahům v dobré rodině s vlastními dětmi.

Potvrdil se náš původní předpoklad, že nejvýznamnější, rozhodující a nezastupitelný faktor pro nápravu psychické deprivace je kvalita náhradní rodiny. Tím se současně potvrdil předpoklad, že je možné vytvoření dobrých rodičovských vztahů i vůči dítěti svěřenému, bez základu biologického rodičovství. Ověřili jsme si také druhou složku těchto rodinných vztahů, tj. možnost spontánního přilnutí i dětí předškolního a mladšího školního věku k náhradním rodičům.

Zdroj: Osvojení a pěstounská péče, nakladatelství Portál

Reklama

Komentáře

Reklama