Jsou tělesné tresty účinné?

-     rodiče přesvědčení, že jediným účinným opatřením je pohlavek;

-      rodiče udělující pohlavky jen příležitostně;

-      rodiče, kteří nikdy děti nepohlavkují.

Z výsledků studie vyplynulo:

-      Děti, které jsou trvale pohlavkovány, se stále snaží dělat to, co je zakázané, zatímco děti rodičů, kteří je pohlavkují jen občas anebo vůbec, nejsou tolik tvrdohlavé a snadněji respektují stanovená pravidla.

-     Po šesti měsících vědci provedli test duševního vývoje dětí. Zjistili, že děti, které nebyly bity vůbec a nebo jen málo, byly mnohem více schopny spolupráce než děti, které byly trestány tělesně.

Co v dítěti probouzejí?

Rodinný poradce Jan Uwe-Rogge, který je zároveň odborníkem na komunikaci, uvádí: „Pravidelné tělesné tresty dítěti nepomáhají změnit chování. Rány nebo odepření lásky nepředstavují alternativní pedagogickou metodu a nejsou zárukou zlepšení. Jediným důsledkem může být jen posílení nepřátelských citů a vzájemné neúcty. Navíc tímto způsobem jednání odhalujeme, že nedokážeme řešit konfliktní situace. Tyto tělesné tresty jsou jakousi formou msty, která vyvolává další kolo odplaty.“

Dítě „přesvědčené“ ranami si nemyslí, že musí udělat to, co mu přikážeme, protože to je správné, ale protože jsme větší a silnější. Cítí se uražené, obětí násilí a hromadí se v něm zášť, která může vyprchat až po delší době.

V tomto bodu se shodnou všichni odborníci.

„Konečným cílem dodržování kázně je dosažení sebekontroly a dítěti nemůžete pomoci, pokud se sami neovládáte. Sebeovládání však nedosáhnete se mstivým přístupem ve smyslu: ,Když mi někdo ublíží, mám právo mu to oplatit',“ potvrzuje Raphael Hirsch.

Musíme se vědomě snažit o změnu postoje a mít na paměti, že i když se cítíme zraněni slovy nebo činy svých dětí, neznamená to, že jim máme urážku oplácet.

Běžné užívání tělesných trestů děti chápou jako sdělení, která mají rozsáhlý vliv na jejich povahu.

„Jsi špatný/špatná a nezasloužíš si, ani abych tě měl/a rád/a, ani abych si tě vážil/a.“

Je-li dítě bito, necítí ani lásku, ani úctu. Nabude přesvědčení, že si opovržení zasluhuje, protože za nic nestojí. Prostě se cítí špatné, protože vidí, že jeho chování proměňuje rodiče v osoby, které mu bitím projevují nenávist.

Aby nemuselo trpět, používá různé obranné mechanismy:

-     Tváří se jako „tvrďák“. Snaží se obrnit proti citům, aby ho nebolel nedostatek lásky. Postupem času se stává necitelným a přestává vnímat potřeby ostatních.

-      Trpí depresemi. Necítí se dost dobré, aby si zasloužilo rodičovskou lásku, a proto obrátí hněv, který k nim cítí, vůči sobě - začne být ­autodestruktivní, o nic se nesnaží, ztratí ideály a cíle.

-      Začne být nadměrně znepokojené. Dítě, které je trestáno, káráno a bito, reaguje až chorobně znepokojeným sledováním svého chování, aby se vyhnulo možnému pochybení a následným ranám. Vymýšlí si magické rituály, jimiž se snaží uchránit před nebezpečím, kterému se cítí trvale a svévolně vystaveno. Raději se trestá samo, aby předešlo trestu od rodičů.

-      Uzavře se do sebe. Rodič, osoba, která by ho měla mít ze všech lidí na světě nejvíc ráda a měla ho chápat, se znenadání a často bezdůvodně (aspoň dítě to tak vnímá) proměňuje ve zlého obra, který ho bije a trestá. Na základě opakující se zkušenosti si dítě odvodí, že blízkost druhé osoby přináší zraňování, násilí, bití. Proto se naučí ­držet se stranou, spíše se uzavírat do sebe, být ve vztazích stále ve střehu a nepopouštět uzdu svým citům.

„Je správné ubližovat slabším.“

Dítě tíhne k přenášení agrese, kterou muselo trpět, na další osoby. A proto si vybije vztek na menším sourozenci nebo na tišším spolužákovi.

Časem začne násilí považovat za normální a přijatelný způsob řešení konfliktů. Jestliže ho bijí rodiče, lidé, kteří by ho měli milovat a pomáhat mu, proč by to nemělo dělat také?

Dítě trpící tyranií silnějšího se naučí utlačovat slabší. Bývá-li doma často tělesně trestáno, šikanuje spolužáky nebo děti ze sousedství.

„Neumíš se ovládat, musí to za tebe učinit někdo jiný.“

Dítě nabude přesvědčení, že neumí ovládat své chování, a proto na ně musí někdo dohlížet. To je pak překážkou, aby dospělo k samostatnému rozhodování. Protože se bude neustále bát selhání a následného trestu, naučí se navíc lhát a skrývat své city.

Co když nám „uletí ruka?“

Stát se to může. Byli jsme vzteky bez sebe, cítili jsme se uražení a nedokázali jsme se udržet. To však není podstatné, protože máme možnost nápravy a navíc ji můžeme využít ke společnému růstu.

Děti jsou moralisté, potřebují jistoty a přesně dané meze. Jestliže je překročíme, chtějí od nás potvrzení, že všechno bude jako dřív, nehledě na výbuch vzteku.

Především je tedy vhodné před dítětem přiznat, že jsme se přestali ovládat.

Požádejme ho o prominutí. Požádat dítě o odpuštění je důležité z celé řady důvodů.

-     Vidí-li, že se k němu chováme jako k sobě rovnému, pociťuje to od nás jako potvrzení své důstojnosti.

-      Díky napodobování se od nás naučí požádat o prominutí.

-      A nakonec tím, že umožníme navázání dialogu, přimějeme ho přemýšlet nad tím, že svým chováním může u lidí vyvolat nezvladatelné reakce. Zkusme mu povědět: „Je mi to líto. Prosím tě, abys mi to odpustil, ale opravdu jsi mě rozzuřil.“

Vysvětleme mu svůj pohled, své potíže a dítě požádejme, aby nám pomohlo mít ho rádo, protože ho ve skutečnosti opravdu moc milujeme.

Ukázka z knihy Máte neklidné dítě? (Portál )