Jak poznat, že dítě nezvládá zpracovat úmrtí blízké osoby?

1, Jaké reakce dětí na smrt blízké osoby se vyskytují?

Škála reakcí může být hodně široká. Můžeme mluvit spíše o faktorech, které mohou mít na reakci dítěte vliv. Jedním z nich je vztah, který se zemřelým dítě mělo – byl to rodič, nebo to byla babička, kterou vídalo každý den? Nebo zemřela teta, o které občas slyšel, ale viděli se jen příležitostně? Dalším faktorem je také jakým způsobem došlo k úmrtí – bylo očekávané, byla možnost se s umírajících rozloučit, nebo se jednalo o nečekanou situaci? Do úvah je nutné také vzít věk dítěte. Ve všech věkových skupinách je přítomná široká škála, nicméně pro ilustraci vybírám, alespoň ty, s kterými se setkávám nejčastěji.

U menších dětí zhruba do školního věku často dochází k tomu, že se potřebují opakovaně ujišťovat a doptávat se na to, co se stalo a jak se to stalo a kladou mnoho otázek. Plyne to z faktu, že ještě zcela rozumově nechápou, co smrt znamená, ale emocionálně odloučení s jejich blízkým prožívají. Koncept smrti si tedy postupně skládají. Doptávání a opakované vysvětlování jim v tom velmi pomáhá. U starších dětí se můžeme setkávat s tím, že mohou změnit své chování – mohou být nápadně hodné, nebo naopak začít “zlobit”. Ať jedno, nebo druhé může být způsobem, jak se vyrovnat s tím, že se v rodině děje zátěž – buď ji chci z dospělých sejmout, anebo ji chci vytěsnit. U dospívajících se setkávám s tím, že se cítí, že nezapadají mezi ostatní, že jsou nějak jiní. Může jim činit potíže věnovat se tomu, čemu se věnují jejich vrstevníci, protože je to pro ně ve srovnání s jejich žitou realitou, banální.

Za významně důležité však opravdu považuji vnímání věku dítěte jako pouze jeden z mnoha faktorů, které mají na jeho truchlení vliv. Naše lidské prožívání není lineární a nevzniká jako součet částí. Je propletené, zamotané, leckdy paradoxní a nepochopitelné. S tímto na paměti je třeba se vždy na jednotlivé dítě dívat a vnímat ho jako součást kontextu, který nám může poskytnout stěžejní informace k pochopení jeho prožívání.

2, Liší se nějak na základě blízkosti, kterou dítě k zemřelému chovalo?

Určitě ano. V případě, že je zemřelý dítěti vztahově blízký, vždycky je třeba počítat s tím, že se bude projevovat stesk a adaptace na to, že blízký již není přítomen ve světě dítěte. Že ho nevidí tak, jak bylo zvyklé, že ho nemůže obejmout, pomazlit se. Toto by nebylo přítomné ve chvíli, kdy by se jednalo o smrt někoho, koho dítě znalo vzdáleně, nebo se vídali jen zřídka. Zároveň je však důležité myslet i na to, že častý kontakt není vždy přímou podmínkou intenzivního a blízkého vztahu.

3, Co jsou znaky chování, které značí, že ztráta je pro zpracování dítětem bez odborné pomoci příliš?

Existují určité orientační oblasti, které je dobré u dítěte sledovat. V úplném základu mezi ně patří spánek, jídlo, hra a potřeba fyzického kontaktu. Pokud dochází k tomu, že se některá z nich významně proměňuje a změna je trvalejší, je vhodné zbystřit. Nemluvíme však o krátkodobé změně v těchto oblastech. Třeba že dítě potřebuje víc mazlit, nebo spát s rodiči v jedné posteli, ačkoliv už to před smrtí blízkého nepotřebovalo. Nebo že si začalo hrát na pohřeb nebo bouračky aut. To jsou běžné projevy dítěte, které potřebuje zpracovat zátěž a hledá bezpečí ve světě u svého rodiče, případně zpracovává zážitek ve hře. Pokud se toto chování objeví na nějaký čas a poté ustupuje, pak je vše zcela v pořádku. Dítě reaguje na změnu, vyrovnává se s ní a následně se na situaci adaptuje.

Vždy tedy sledujeme jak kvalitu změny (usínání bylo dříve bezproblémové, nyní dítě pláče) tak i kvantitu (objevovalo se to dva měsíce po smrti sourozence, třetí měsíc chování zeslabuje a vrací se do normálu, nebo se naopak stupňuje). Obojí se třeba brát v úvahu dohromady a zvažovat, jak se nyní dítě má.

Velká většina dětí má velmi vitální přirozené sebezáchovné mechanismy, které jim pomáhají nést těžké situace a mnohdy je zvládají lépe než my dospělí. Pokud je však rodič, nebo jiná pečující osoba na pochybách, je v pořádku se obrátit na odborníky a situaci svého dítěte konzultovat.

4, Existuje nějaký časový horizont, kdy je dítěti úplně vše dovoleno?

Obecně myslím, že není dobré vytvářet jakýkoliv prostor, kdy je dítěti úplně vše dovoleno, a to bez ohledu na situaci. Pravidla a řád vytvářejí přehlednost a díky nim jsou situace obecně lépe srozumitelné, jak pro děti, tak pro dospělé. Je důležité, aby byly srozumitelné, ale také pružné a bylo možné o nich mluvit. Obecně bych doporučila s dětmi o jejich potřebách komunikovat, naslouchat jim a brát je vážně. Dovolit dítěti úplně vše může znít na první poslech jako sen každého dítěte, ale v druhém plánu to často přináší nejistotu a také na dítě klade neadekvátní nároky v odpovědnosti za své chování.  

5, Je vhodné dovolovat školou povinnému dítěti absenci docházky?

Pro některé děti může být úlevné nemuset chodit do školy a soustředit se na vzdělávací úkoly, které před nimi ve škole jsou. Zároveň je ale také velmi časté, že děti se na návrat do školy těší, přejí si ho a jsou rády za pravidelnost, zaměstnání a blízkost vrstevníků. Otázkou zůstává, zda je pro dítě možné, aby se ihned vrátilo do kognitivního zapojení – tedy, aby se učilo, bylo za svou práci hodnocené a celkově fungovalo jako dosud, nebo zda v tomto směru bude potřebovat nějakou dobu hájení. Toto je na místě ideálně domlouvat se samotným dítětem.

6, Jak můžeme dítěti pomoci, z pozice rodiče/příbuzného nebo například pedagoga nebo lektora volnočasové aktivity, které se dítě věnuje?

Pokud se dozvíme o tom, že se dítěti, které máme v péči, něco těžkého stalo, přijde mi na místě mu říct, že to víme. Podle našeho vlastního uvážení a toho, jak vnímáme svoje vlastní kapacity můžeme případně nabídnout nějakou pomoc či podporu. Je na nás a na tom, jak se cítíme, zda chceme dítěti nabídnout, že o situaci s námi může mluvit, pokud bude potřebovat, nebo zda mu chceme a můžeme nabídnout nějaký individualizovaný přístup. Co bych doporučovala obecně ve vztahu ke všem dětem, je nabízet jim prostor, ve kterém mohou naplňovat své potřeby – tedy hrát si, být v kontaktu s okolím, hýbat se. Prostě zažívat bezpečný (tedy jasně ohraničený) a zároveň svobodný prostor. A když ještě ke všemu dokážeme být otevření a pozorní v tom, abychom si všimli, že se nás dítě na něco ptá, nebo vyjadřuje nějakou potřebu, bude to úplně skvělé.

7, Je truchlení dítěte lineární proces (na začátku nejhorší, po časem se zlepšující se tendencí), nebo může být sinusoidový?

Truchlení není lineární proces u dětí, ani u dospělých. Je to zpravidla proces zašmodrchaný a leckdy ne dobře předvídatelný. U dětí má ještě navíc svá specifika. U předškolních dětí se objevuje to, že ještě zpravidla nerozumí zcela komplexně tomu, co smrt znamená. Děti si třeba uvědomují, že smrt je to, když přestane fungovat tělo, ale ještě nechápou, že je zcela nezvratná a neměnná. Toto uvědomění přichází postupně v jejich vývoji. Stává se tedy, že se chodí opakovaně doptávat na věci, které jim rodiče již vysvětlovali. Ale ony to potřebují pochopit a zpracovat po malých kouscích, a tak se opakovaně ptají a chtějí znovu vyprávět, jak se příběh smrti stal. V tomto věku je tedy zcela přirozené, že se dítě v jednu dobu může zdát již klidné a vyrovnané a o několik měsíců později se začne zajímat o jiný aspekt smrti. Velmi podobné je to i v dalším vývoji dítěte na cestě k dospělosti. Dítě má před sebou v každém životním období vývojové úkoly, které se týkají vztahů a pokud je zemřelý člověk někdo z velmi blízkého okolí dítěte, pak pravděpodobně reviduje i svůj vztah k němu. Je to normální součást zrání a vývoje a stejně tak může být normální zdravé, když v některých obdobích je otázka vztahu se zemřelým členem rodiny intenzivnější, náročnější a je větším tématem dítěte, než v minulosti.

8, Existuje nějaké časové období, kdy je na terapii/pomoc odborníka zvenčí už pozdě?

Neřekla bych, že je kdykoli pozdě na odbornou pomoc. Spíše bude možná obsah terapeutické práce vypadat jinak, když se s dítětem odborník setká záhy po smrti blízkého a když se s ním setká po několika letech. Tak jak vyplývá obecně z toho, jak děti truchlí, je možné, že pomoc odborníka mohou začít potřebovat i delší dobu od smrti blízkého a může být užitečná. I proto v Poradně Vigvam nemáme pro dětské klienty žádný časový limit v tom, kdy mohou o terapii u nás požádat.