Reklama

Děti a dospívající s těžkou koktavostí

Charles Van Riper byl charismatický terapeut, učitel a autor odborných publikací, který těžce koktal od předškolních let až téměř do své třicítky. Pokoušel se mnoha způsoby vlastní mluvní projev zlepšit a postupně vypracoval terapeutický postup, který byl a je ku prospěchu mnoha generacím jedinců s koktavostí.

Van Riper pomohl svým klientům prozkoumat jejich koktavost, čelit jí a akceptovat ji, a tím zmírnit dopad emocí, které činí koktavost tak obtížně modifikovatelnou. Učil přitom své klienty koktat snazším, lehčím způsobem, osvobozeným od nadměrného zápasení s řečí i užívání vyhýbavých praktik, což vyvolává u posluchačů nepříjemný pocit a celkově narušuje komunikaci.

Charles Van Riper pracoval většinou s dospělými, ale v tomto článku přibližuje postup, který mohou terapeuti využít k redukci negativních emocí u dětí s těžkou formou koktavosti. Uvádí techniky nonverbální komunikace, které mohou dětem a dospívajícím pomoci vyjádřit jejich nepříjemné pocity spojené s koktavostí prostřednictvím gest a kresby, zažít zkušenost přijetí těchto pocitů terapeutem, případně je verbalizovat (pozn. editora).

„Celé dlouhé roky, které jsem věnoval studiu problému koktavosti, jsem se setkával s mnoha klienty. Byli mezi nimi také mladí lidé s velmi těžkou formou koktavosti, zvláště ti zablokovaní frustrací, strachem, zážitky zahanbení a dalšími nepříjemnými pocity. Tyto děti bývají svým problémem vážně zasaženy a je to na nich znát. Protože mluvit je pro ně něco nesmírně obtížného, není snadné navázat s nimi dobrý terapeutický vztah. Komunikace je pro ně spojena s velmi bolestivými zážitky a z počátku by se k ní mělo přistupovat jen v případech skutečně nevyhnutelných.

Tyto děti bývají často až nepřátelské nebo uzavřené do sebe a je velmi těžké jim pomoci, pokud jejich potlačovaným emocím není dán volný průchod. Moje rané pokusy poskytnout těmto mladým s těžkou koktavostí nějaké emoční uvolnění patřily k těm tradičním: terapie hrou, psychodrama, uvolňovací výtvarné techniky apod. V souhrnu to nepřineslo nic z toho, co jsem očekával. Tyto postupy nedaly dětem možnost předvést většinu jejich konfliktů s rodiči, sourozenci nebo přáteli, vcelku nebyly zaměřeny na pocity generované samotnou koktavostí. Mohly snad nadchnout nějakého domýšlivého šaška, ale nezdálo se, že by pomáhaly dětem nacházet odpověď na jejich zablokování při sebemenší frustraci.

Reklama

Připadalo mi, že tito mladí lidé potřebují nějaké bezbřehé, bezprostřední uvolnění, nějakou okamžitou možnost vyjádřit své pocity, které v nich vřou v momentech záchvatu koktavosti. Nejprve jsem si myslel, že bych sám mohl vyslovit nebo se alespoň jednoduchými slovy pokusit říci, co si myslím, že oni cítí. Ale brzy se ukázalo, že to zřejmě není ta správná cesta, kterou by bylo vhodné využít. Děti se krátce po zažitém okamžiku koktavosti zdály být tak zahlceny svými emocemi, že nepřipadalo v úvahu, aby vnímaly mé sdělení. Navíc jsem já sám mluvil až příliš, zatímco ony jen málo nebo vůbec. Bylo třeba hledat nějakou jinou cestu, jak pomoci těmto dětem s těžkou koktavostí ventilovat a setřást nepříjemné pocity, které je zaplavovaly, když koktaly.

Po mnoha zkoumáních jsem došel až k jistým v podstatě nonverbálním technikám, které nakonec vedly k tomu, že děti byly schopné své pocity se mnou sdílet. Tehdy jsem zaznamenal nejen výrazný, i když přechodný, nárůst plynulosti řeči, ale také ochotu nebo schopnost modifikovat své koktavé řečové chování, chování, které předtím bylo rezistentní vůči jakékoli změně.

Podstata těchto přístupů vyžaduje, aby logoped nejprve otevřeně neverbálně zrcadlil, odrážel koktavé řečové chování a potom nepříjemné pocity, které dítě zakouší, když koktá. Obvykle uváděný verbální odraz bývá využíván v psychoterapii. Terapeut se pokouší vlastními slovy verbalizovat pocity projevované klientem nebo i ty, které skrývá, které odhalila nějaká jiná osoba. Je-li v psychoterapii terapeutova reflexe mylná nebo nepřesná, plynule hovořící klient má jednoduchou možnost prezentovanou interpretaci slovně odmítnout. Pro většinu mladých s těžkou koktavostí je tato možnost vyloučena nebo nepředstavitelná. Eventuálně vzniklé nedorozumění by mohlo závažně ohrozit vzájemný vztah klienta s logopedem. Neverbální zrcadlení odstraňuje toto nebezpečí, pokud si chování logopeda nemůže dítě vykládat různým způsobem. Podstatná je tendence vyčíst a interpretovat co nejvíce souhlasného s aktuálními pocity dítěte.

Cíle uvedeného neverbálního zrcadlení jsou shodné s těmi považovanými vždy za podstatné a zásadní: redukce negativních emocí a pomoc zvládat pocity bezmoci, frustrace, hněvu, strachu a studu. Jak tyto nepříjemné reakce slábnou a jak jich ubývá, téměř vždy následuje zlepšení plynulosti řeči. Obě strany, logoped i jeho klient, vnímají další terapeutické úsilí mnohem příznivěji a jako snazší.

Dříve než konkrétněji popíšeme postupy neverbálního zrcadlení, měli bychom zdůraznit důležitý fakt: Ačkoli v této fázi klademe zvýšený důraz na neverbální interakci logopeda s dítětem, neznamená to, že společná sezení probíhají v naprostém tichu a mlčení.

I když logoped neklade příliš mnoho otázek a jen vzácně trvá na odpovědi, bez krátkých komentářů se společné setkání neobejde. Týká se to hlavně vysvětlování nebo zadávání terapeutických úkolů.

Terapii s osobou kteréhokoli věku jsme vždy začínali společným zkoumáním existujícího řečového problému. S dítětem bychom mohli začít třeba takto: „Pomůžu ti, aby se ti líp mluvilo. Nejdříve ale musím zjistit, co se děje, když koktáš, a myslím si, že bys mi s tím mohl pomoct. Teď sice máš nějaké potíže, když chceš něco říct, ale uvidíš, že já je mám taky. Nechci se ti posmívat, jen se pokouším zjistit, co se vlastně děje.“

Později, když dítě zrovna znatelně zakoktá, příležitostně zakoktáme podobným způsobem, ve snaze napodobit, co dítě udělalo. V raných etapách terapie se o to pokoušíme jen mírnější blokádou, spíše pantomimicky. Ale později napodobujeme, zrcadlíme vše odpovídajícím způsobem a hlasitě. Můžeme občas připojit kratší komentář: „Ne, teď jsem to neudělal úplně dobře. Zapomněl jsem sevřít pevně rty jako ty. Zkusím to ještě jednou.“

Hlavní úkol počátečních sezení spočívá právě v tomto zrcadlení a krátkých doplňujících komentářích. Někdy to provozujeme společně s dítětem, jindy jako ozvěnu koktavého řečového chování.

Pokusme se nyní prozkoumat dopad tohoto jednoduchého zrcadlení ve smyslu jeho psychodynamiky. První reakcí dítěte je překvapení, druhou nedůvěra, podezíravost. Nepříznivé odezvy se brzy vytratí, jak logoped dává najevo svůj upřímný zájem. Dítě vidí, že existuje dospělý, kterého jeho koktavost neděsí ani neodrazuje. Je to dospělý, který je ochotný dělat svými ústy to hrozné, děsivé, co každý druhý odmítá nebo si oškliví. A nezdá se, že ho nějak vyvedlo z rovnováhy nebo zahanbilo, když zakoktá. Zajímá ho to a nebojí se zakoktat. V důsledku těchto reakcí se už dítě necítí tak zoufale samo a bezmocné. Je tady někdo, kdo s ním sdílí jeho břemeno, a tím ho činí lehčím. Je možné, že se tím dítě jaksi napřímí, povyroste, může totiž důvěřovat.

V další fázi se primárně nekoncentrujeme na projevy koktavosti, pozornost je soustředěna na pocity, které koktavost provázejí. Logoped přichází s nabídkou nové formy interakce. Může prohlásit: „Myslím, že už jsem se důkladně seznámil s tím, co děláš, když koktáš. A ty asi taky. A tak se teď podívejme, jestli dokážu také pochopit, jak se cítíš ve chvílích, kdy koktáš nebo chvíli před tím a potom. Pokusím se ti předvést pocity, o kterých si myslím, že je prožíváš. Řekneš mi, jestli se mýlím.“

Je obtížné písemně popsat, od kdy se symbolické zrcadlení stává spontánním. Vím, že jsem často tvrdě svíral pěst a marně se pokoušel uvolnit sevřenou dlaň, když jsem cítil, že dítě je příliš frustrované v okamžiku těžké blokády. To byly chvíle, kdy jsem klesal na mysli při myšlence, že se dítě cítí bezmocně. Tloukl jsem do zdi a do stolu, když se dítě tvářilo nepřátelsky. Byly okamžiky, kdy jsem se tvářil zahanbeně, jindy jsem si nasadil masku strachu. Pochopitelně jsem často zrcadlil pocity neúspěšně, vykládal si je nesprávně, mýlil jsem se, ale v takových případech mě dítě obvykle opravovalo. Jednou mi například jeden chlapec něco vysvětloval dlouhou, nutkavou sérií repetic. Zdálo se mi to nekonečné a cítil jsem, že ten hoch musí být strašně frustrovaný. Uhodil jsem tedy pěstí do dlaně druhé ruky a pevně ji sevřel. „Ne,“ zareagoval chlapec, „je to jinak“ a opakovaně se plácal přes ústa tak dlouho, dokud jsem ho nenapodobil o něco silněji. Jeho povzbuzování nakonec skončilo výbuchem smíchu. Konečně jsem to pochopil. Při podobném symbolickém zrcadlení dítě často vyjádří své pocity slovně: „Ne, nejsem smutný, ale cítím se takový nanicovatý, ubohý. Vypadám příšerně!“

Moje herecké schopnosti se pohybují spíše v oblasti přání a představ. Nejsem žádný herec. Ale moje nedostatečnost v tomto ohledu nějak nehraje podstatnou roli. Snad proto, že dítě vždy ví, že jsem se opravdu snažil porozumět tomu, jak se cítí, a že jsem jeho pocity akceptoval jako přirozené a oprávněné. Stačilo, že najednou mohlo své emoce prožívat bez pocitu ohrožení a ponížení. Současně poznávalo, že není samo, a vnímalo obrovský rozdíl oproti dřívějšku, neboť své nepříjemné pocity sdílí s někým, komu může věřit. Tento nově zažívaný kontrast přispívá k větší plynulosti řeči.

Další postupy, které jsem opakovaně využíval, se týkají vyjádření pocitů evokovaných koktavostí prostřednictvím projektivní kresby.

Realizoval jsem sezení, kdy jsme společně s klientem oba kresbou vyjadřovali hněv, strach, bezmoc apod. Dítě vždy kreslilo něco, co samo označovalo jako „Jsem naštvaný... tvářím se zděšeně...“ Jeden z těch obrázků zachycoval tvář celou počmáranou, „škleb“ vyjadřující zahanbení.

Ale objevovaly se i jiné kresby: jedna uslzená a s výrazem sklíčenosti, druhá zcela bez úst. Co mi utkvělo v paměti, byl jen kruh se dvěma obrovskýma očima. Dítě ten obrázek pojmenovalo „tvář, která se na mě dívá“, a mělo to vyjadřovat stud nebo rozpaky. Jeden z obrázků představoval kojence pijícího z láhve, čímž chtěl autor naznačit, že se cítí malý a bezmocný.

Někdy budou děti jen zbůhdarma čmárat po papíře a přestanou s tím až ve chvíli koktavosti, aby ukázaly, že to všechno skutečně nedokážou vyjádřit jinak než zmateným čmáráním. Poté, co se rozhodneme, že budeme kreslit, dělám totéž co dítě. Když dítě koktá, vezmeme si každý svůj papír a snažíme se nezávisle na sobě co nejvěrněji zachytit pocity dítěte v okamžiku koktavosti. Následně porovnáváme, zda jsme dospěli ke shodným závěrům. Tento postup vždy stimuluje verbalizaci pocitů dítěte, jestliže se objeví zřejmé rozdíly a dítě je vyzváno, aby se je pokusilo vysvětlit. Při tom se často odkrývá mnohé z odmítání či zavrhování, se kterým se dítě setkává doma nebo ve škole. Například po dlouhotrvající laryngeální blokádě, během níž chlapec marně bojoval s pokusem vůbec vydat hlas, jsem dostal papír s kresbou obličeje bez úst. Chlapec to doprovodil hrůzostrašným jekotem a skřekem, něco podobného jsem nikdy dříve neslyšel. Nato prohlásil: „Možná bych tak měl zavřískat pokaždé, když se octnu v koncích s pokusem promluvit. Podobně jako na mě křičí tatínek.“

Projektivní kresbou vyjádřené pocity spojené s momentem koktavosti jsou prvotřídní roznětkou pro získávání informací. Každý logoped může přijít s vlastním návrhem dalších metod napomáhajících dospívajícím takovým či onakým způsobem vyjadřovat pocity, které je sužují. Smyslem tohoto příspěvku je ukázat, že logopedi by si měli být vědomi potřeby podobných metod a prostředků zohledňujících pocity a emoce klientů s koktavostí a využívat jich.“

Charles Van Riper

Ukázka z knihy Účinné poradenství při terapii koktavosti (Portál 2010)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama

Komentáře

Reklama