Deprese během těhotenství působí na matku i nenarozené dítě
Důsledky prenatální deprese se dosud nezabývala žádná studie. Současné výzkumy britských vědců však ukazují, že podobnými psychickými problémy jako po porodu trpí ženy i před ním.
Vědci pozorovali 9000 žen, jejichž děti se měly narodit v období od 1. dubna 1991 do 31. prosince 1992. Zjistili přitom, že průměrná míra depresí byla vyšší během těhotenství než po něm. V 18. týdnu před porodem mělo deprese téměř 12 procent žen a ve 32. týdnu 13,5 procenta. V osmém týdnu po narození dítěte zaznamenali lékaři deprese u 9,1 procenta žen a v osmém měsíci u 8,1 procenta.
Tyto závěry ukazují, že deprese během těhotenství jsou přinejmenším stejně závažnou záležitostí jako psychické potíže po porodu. Poporodní deprese jsou již mnoho let považovány za problém, který může vést k rozpadu rodiny, zanedbávání výchovy dítěte a dokonce k sebevraždě. Těmito stavy trpí podle odhadu každá desátá žena.
Badatelé připouštějí, že pocity těhotných žen, které se cítily deprimované, neodpovídaly vždy klinické diagnóze. Prenatální deprese a jejich dopad na matku a dítě nebyly dosud plně prostudovány, tato záležitost bude podle vědců předmětem jejich dalších výzkumů.
Zdroj: ČTK
Související produkty na 001shop.cz:
Související články
Reklama
Komentáře
Právě začínám 32 týden těhotenství.Váš článek je mi psaný přímo na tělo. Vždycky jsem byla veselá, plná humoru a optimismu. Nyní již asi 3 týdny jsem strašně depresivní, všechno mi vadí. Zdá se mi, že vše, co udělám, je špatně. Nic mě netěší. Moc jsem se těšila na miminko, povídala si s ním, ale teď se mi na to nechce ani myslet. Nejraději jsem někde sama, lidi mě rozčilují. Vůbec na nic nemám chuť, nemám ani hlad - jím jenom kvůli dítěti, abych ho trochu vykrmila. Manžel mi moc pomáhá, prý nesmím být smutná, kvůli malému, ale jak to mám udělat? Znáte nějaký dobrý recept?
To jsou jen hormony ,zmena v tele.
Se mnou se to táhne od 10týdne,kdy jsem zjistila,že má manžel milenku,teď jsem v 15týdnu a stále se to horší,nedá se to vydržet,jestli to takhle půjde dál,skončím na blázinci.
Depresí jsem si za svůj život užila až až, a to jsem nikdy těhotná nebyla. Myslím si, že vzhledem k mé psychické labilitě by bylo pro mě lepší děti vůbec nemít.
myslím, že to vliv na dítě má. Sama mím 2,5 holčičku a první 3 měsíce jsem byla v největším životním stresu. Pak jsem se dala na meditace a velmi mi to pomohlo. Má dcera je rozený herec všem rozdává pohodu a jak všichni říkají nekonečnou energii, ale na druhé straně je extrémně přecitlivěla a rozhozená
Lado jak to muzes zvladnout to te obdivuji
Prosla jsem takovymi depresemi v tehotenstvi ze jsem v prubehu musela brat i leky na uklidneni.Klepala jsem se zvracela 20x denne o breku a nebreku ani nemluvim, mela jsem i celkem agresivni vztek,, pak zase smutek,bolelo me na hrudniku kdyz mi busilo srdce a mela jsem svirani v krku, nebyla jsem schopna nic delat-vse jen 2 minuty a zacalo se mi delat zle, nic me nebavilo, neslo to vydrzet,atd, atd.A to jsem se nikdy s nicim psych.nelecila.Je ale pravda ze se to ke konci tehot.dostalo do normalu.Bylo to ale priserny.Hlavne jidlo nebyla jsem schopna nic snist musela jsem vzdy premyslet-predstavovat si ruzna jidla az jedno jakztakz slo treba kiwi rohlik to jsem jedla cely den a stejne to slo ze me vzdy "ven" tak znovu...jenze druhy den uz kiwi nepripadalo v uvahu dokazala jsem zvracet uz kdyz jsem ho brala do ruky v lednici tak jsem zase musela premyslet a ten den se mi podarilo treba kus debrecinky ale porad to zvraceni a jedeni a zvraceni...Hruza.Vubec jsem nemohla prvni 4 mesice do obchodu.Bylo mi tam zle.
Kazdopadne-mimco mam v poradku a vesele.
Kazdopadne-mimco mam v poradku a vesele.
Ja jsem teprve v patnactem tydnu a deprese mam sileny. Bohuzel jsem se s depresi lecila uz davno pred otehotnenim, tak nevim, jestli ma nastavajici mimivliv na depresi, aleobavam se, ze deprese na nej ano.
Mam stejny pocity, jak jste tady popisovaly, jsem podrazdena, plactiva (ale vzdycky jsem byla hrozne precitlivela), casto mi busi silne srdce a svira se mi cosi v krku. Je to hrozny, alebojimse jen o to detatko. Manzel bohuzel zrovna moc pochopeni nema a doma se jen hadame.
Mam stejny pocity, jak jste tady popisovaly, jsem podrazdena, plactiva (ale vzdycky jsem byla hrozne precitlivela), casto mi busi silne srdce a svira se mi cosi v krku. Je to hrozny, alebojimse jen o to detatko. Manzel bohuzel zrovna moc pochopeni nema a doma se jen hadame.
Ahoj, s tim busenim a sviranim v krku to mam taky, je to silene neprijemne, vzdycky mam strach ze se udusim. Vetsinou to prijde az vecer, spolecne s blbou naladou a depresemi, ale v posledni dobe me svira ten krk uz od rana a to tak moc, ze se mi z toho zveda zaludek. Nemuze to mit pricinu jinde nez v psychice?
Bušení může způsobovat roztoucí bříško,dítě vytláčí orgány z jejich obvyklé pozice.Večer si přeci jenom po celém dni sednete na delší čas,tím pádem i zmáčknete břicho které tlačí na žaludek,bolí vás žaludek a celkově vám je špatně,takže ta špatná nálada přijde naráz.Každopádně bych se zeptala lékaře..Kamarádka toto měla,nikdo jí nevěřil,že je jí špatně,měla to celou dobu,ale před porodem se tovelmi zhoršilo.sestra na ni chtěla volat psychiatra,jenže pak kamarádka zkolabovala,a zjistilo se,že jí chlapeček vytlačil slinivku až do podpaží a střeva měla až pod srdcem.Byla na tom špatně musely jí oživvovat,byla 6dní v komatu-vše dobře dopadlo,ani ona ani chlapec nemají žádné následky,ale rozhodně nepodceňovat a jít za lékařem.
Mám to samé co tu popisujete,už uvažuji o psychiatrovi.Od rána do rána zvracím,buší mi srdce atd.Dnes jsem byla propuštěná po týdnu z nemocnice a prý je na to dobrá změna prostředí,jenže mám doma prvňáčka Vendulku,takže jen tak někam jet nemohu.Jsem v 10tt,už mne když je mi fakt nejhůř a sedim a zvracim což hlavně v noci si říkám že asi bláznim.Nejvíc mne štve že ne Venďu pořád křičím,určitě tím musí hrozně trpět.Závidím i těm co se vyzvrací třeba třikrát ale jinak mají klid
Milá Nikolo,
chci Vám jen vyjádřit podporu v tom, když píšete, že manžel nemá moc pochopení. Chlapi dokážou být v tomto divní, až sobečtí, oni jsou prostě někde jinde a tyhle věci nikdy nazažijou. Já osobně jsem se s nedostakem snahy o pochopení setkala také, a to jsem nemusela být v jiném stavu, stačily "normální" zdravotní problémy.
Asi nezbude nic jiného, než počkat, až to přejde, a ono to jednou přejde, pak už bude lépe.
chci Vám jen vyjádřit podporu v tom, když píšete, že manžel nemá moc pochopení. Chlapi dokážou být v tomto divní, až sobečtí, oni jsou prostě někde jinde a tyhle věci nikdy nazažijou. Já osobně jsem se s nedostakem snahy o pochopení setkala také, a to jsem nemusela být v jiném stavu, stačily "normální" zdravotní problémy.
Asi nezbude nic jiného, než počkat, až to přejde, a ono to jednou přejde, pak už bude lépe.
O depresích v těhotenství http://forum.meredit.cz/viewtopic.php?t=70
Mohla by mi některá maminka, která měla silné deprese během prvního trimestru poslat mailovou adresu. Jsem v podobné situaci a moc by mě to povzbudilo, hlavně, pokud to dobře dopadlo s miminkem. Děkuji
zapomněla jsem adresu kzelená"volny.cz
Balu, prosím, poslala bys mi email. Jsem na tom podobne.
Je to hrozný. Partner říkal, že když budu s ním těhotná, bude mne nosit na rukách. Teď, když jsem teda těhotná mi dokonce nabízí pivo a cigarety a cizí lidi jsou pro něj víc než já.Je to horší než předtím. Je čím dál tím víc chladnější. Někdy mám pocit, že mně ještě opustí před nebo po narození jeho děcka a nechá mně v největším průseru.
mám pocit,že se mnou lidé jednají, že s těhotenstvím jsem bezcenná.Nejspíš nemám na to dítě. Doufám, že za to nezaplatí právě ono.
největší průser není zůstat s dítětem sama, ale žít vedle někoho kdo za to nestojí.
já sem si celý těhotenství prožila v šíleným stresu a depresích; nejdřív hnusnej rozchod s přítelem,stěhování pak se proti mě otočila moje máma o který sem si myslela že mě podrží...poslední trimestr byl asi tak jedinej "klidnej, mimčo mám naštěstí v pořádku veselí akorád je citlivá a nesmí nikdo zvyšovat hlas nebo se hádat....
Nyni me opustil partner.Jsem v sedmem mesici. Je to strasna bolest.Tolik jsem se na miminko tesila a na to ze budeme rodina. Velka iluze, vidim.Musim se s tim smirit s dalsimi vecmi jako myslenky na partnerovu neveru, jeho novou tvar, kterou jsem nikdy behem vztahu nepoznala...Nejvetsi oporou je mi rodina, diky Bohu ze ji mam!Chtela bych toho cloveka, co mi udelal takovou spinavost krute potrestat.Co ovsem zmuzu? Doufam jen, ze ho potersta jeho vlastni osud...
To, že jsem otěhotněla mi dalo sílu, abych opustila despotického žárlivého a do sebe zahleděného alkoholika. Ale teď? Jsem šílená!:-( Utápím se v takové depresi, že jen miminko, které čekám mě drží při životě!:-( Zůstala jsem na všechno úplně sama v maličkém bytě, kde se nikdy nebudu cítit doma!:-( Teprve v tomhle období jsem dokázala pochopit, jak někdo může spáchat sebevraždu!!
To, že jsem otěhotněla mi dalo sílu, abych opustila despotického žárlivého a do sebe zahleděného alkoholika. Ale teď? Jsem šílená!:-( Utápím se v takové depresi, že jen miminko, které čekám mě drží při životě!:-( Zůstala jsem na všechno úplně sama v maličkém bytě, kde se nikdy nebudu cítit doma!:-( Teprve v tomhle období jsem dokázala pochopit, jak někdo může spáchat sebevraždu!!
Zatraceně, holky, nemáte to jednoduché. Pokud si potřebujete postěžovat, napište. Odpovím a povzbudím.Mail:tam.hor"seznam.cz
Já jsem se ve 20 letech rozhodla být svob. matkou kvůli despotickému partnerovi.Následovalo období urážek,schválností,pomluv,přemlouvání ze strany jeho i mojí rodiny.Ve třetím měs. jsem se nervozitou očas třásla. To bylo před 26 lety.Syn má nyní 25let a v dospívání začal trpět schizofrenií.Je to hnusný život a já někdy lituju,že jsem jako těhotná neskočila pod vlak.Ale pak zase zatnu zuby a znovu bojuju.Podařilo se mi toho dokázat už dost a budoucnost vidím optimisticky přes všecna trápení.Tak to nevzdávejte,najděte si aspoň koníčka,něco,co vás fakt baví a neupínejte se na lidi,kterým stoprocentně nevěříte,jen proto,abyste holky nebyly sami.To se pak škaredě vymstí-též vlastní zkušenost.Radši být chvilku sama s dítětem,on se ten pravý objeví.Tak hodně štstí a ať jsou vaše děti zdravé.
A ještě jednou. Bylo mi 17 let, když jsem porodila syna, mojí maminku nenapadlo nic jiného, než odpověď"my to vychováme".To bylo v 16-ti, když jsem oznámila, že jsem těhotná. A co? Ze zoufalství jsem po roce udělala další životní chybu. Není pro mě jednoduché vzpomínat, proto budu jen reagovat na vaše konkrétní otázky. Je lehčí odpovědět než se zpovídat.
Teda nemáte to jednoduché. Jestli máte zájem si popovídat,mé icq je 485099316.Jsem také těhotná a prožila jsem si v životě své,i když jsem mladá.
Ahoj.Jsem po čtvrté těhotná.Jsem ve 33t.t.Mám toho také moc za sebou.Někdy se cítím na 60let.A to je mi 33.V posledních dnech jsem hrozně nervozní,všeho se bojím,pořád se mi chce brečet.Do hlavy se mi vkrádají různé myšlenky co by se mohlo stát s námi všema.Je fakt,že pořád sedím doma a jediný koho vídám je můj přítel.Jsem jinak celkem silná ženská.Na to čím jsem vším prošla.Miluji své děti a vím,že mě drží velice nad vodou.Mockrát jsem dospěla k názoru,že nebýt jich, už bych tady nebyla.Ted· se bojím co bude po porodu,abych neměla ještě větší depky.Chci kojit a ne do sebe prát léky.Kdo poradí?Ale stejně si myslím,že je to na každém,jak se sám se sebou vyrovná.Napište kdyžtak-psfp"seznam.cz papa
ahojik uz mi zbyva do porodu jen mesic a vse name nejak pada v noci nemohu moc spat ponevadz me boli kycle prezden jemi smutno i kdyz kolikrat nema byt proc pak me napadaj ruzne maslenky jestli me ma muj pritel jeste rad a td pripadam jsi sama a porad bych plakala bojim se i porodu a to cim dal vic pripadam si neschopna a mima domenkama vse jen vzdy pokazim nemuze mi nekdo poradit jak dal nebo co mam delat
Milá Pergolko, jsem na tom asi podobně.Okoli mi sice rika, jaka jsem vyrovnana v tehu,ale ja si tak nepripadam, casto se citim sama a je mi smutno, take me prepadaji ruzne myslenky, jako jeslti me ma manzel jeste rad, jeslti nam to vydrzi, jestli zvladnu mimi(prvni), misto abych se tesila a radovala, nejsem schopna niceho.Jen si tak lehnout a koukat do stropu.
Já čekám druhé dítě, chtěné dítě, ale druhého kluka a strašně jsem chtěla vždycky holčičku a normálně to neustávám, mám z toho hrozné stavy, brečím, nic mě nebaví, furt vykládám proč nemůžu mít holčičku...atd. A strašně se za to nenávidím, jak jsem hnusná, jak to tomu malému můžu udělat, tak mu ubližovat, kolik žen by dalo kdo ví co za to, aby normálně otěhotněly, atd. atd. jak jsou daleko horší věci na světě, jaké toto je vlastně štěstí..... snad všechny aspekty toho jak jsem hrozná a jak ubližuju,si dokážu uvědomit a říct....a přesto mě to pořád jaksi přepadá.....no hrůza....snad je to jen těhotenská deprese, ale nevím jak z toho ven a hrozně se za sebe stydím a mám strach.
Ahoj jsem ve 23 tt a jsem z toho už zoufalá.Dva měsíce ležím,manžel je bud v práci,nebo na služebkách a já jsem tu pořád sama.Nikdo nemá čas se tu stavit,mám samé hodně zaměstnané přátele.Vyvádí mě z míry všechno a pořád tady bulím.Už jsem si říkala,že snad budu muset vyhledat doktora a něco s tím dělat.Přpadám si tak nějak podvedená.Manžel může všechno,jít kam chce mezi lidi a já tu pořád jen ležím sama,nemůžu si ani jít nic koupit,podívat se do práce za kolegy,sednout do auta a jet k rodičům.Je to moje třetí těhu,ale prožívám ho snad nejhůř ze všech.Dřív mi pomáhal sport,ale to ted nejde.Přitom je to tak hrozné od té doby kdy jsme celí štastní zjistili,že naše miminko je zdravé navzdory mému věku.Přpadám si neatraktivní,tlustá a protivná a jestli to takhle půjde dál,tohle manžel přece nemůže vydržet.Nedokážu si ale pomoct a jsem na něj hrozně protivná,pak zas brečím.Nevím jak z toho ven.
ahojky,nic si z toho nedělej,má známá jednou řekla,že bude dělat děti do té doby,než bude mít holčičku a má pět kluků. Nic si z toho nedělej,až bude na světě a až kluci budou blbnout,budeš šťastná. Taky si můžeš říkat,že pro tento svět je lepší mít klučinu.
Neni moc obvykle, ze sem vstupuji i "vinici" tehotenstvi, ale musim se o neco podelit. Snad mi nekdo pomuze:
Moje polovicka je ted v 7. mozna uz 8. mesici. Ma hroznou naladu, neustale uklizi, stezuje si ze se nudi - a hedame se. Ja delam narocne zamestnani, ktere me energeticky vycerpava, sefove me dost casto rozciluji... asi nic nenormalniho. Nenromalni je moje potreba sexu, kterou se snazim vicemene kontrolovat, byt mam za to, ze jsem dost porkrocil. Diky tomu ovsem vznikaji kolizni body: Debata, co bude zitra k obedu velmi casto konci hadkou, protoze proste nemam na to, abych myslel na neco tak zakladniho. Dalsim predmetem castych diskuzi je zabijeni nudy hranim simulatoru na PC... Vcera - nebo dneska ? - nevim, nemam poneti jestli to bylo v 11 nebo v 1 v noci se situace vyhrotila natolik, ze mam neprijemny pocit, ze nas vztah, velmi silny a v nekterych aspektech mozna neuveritelny, skonci katastrofou. Mam modry oko, priste nevim co bude, protoze se nebranim.
Moje polovicka je ted v 7. mozna uz 8. mesici. Ma hroznou naladu, neustale uklizi, stezuje si ze se nudi - a hedame se. Ja delam narocne zamestnani, ktere me energeticky vycerpava, sefove me dost casto rozciluji... asi nic nenormalniho. Nenromalni je moje potreba sexu, kterou se snazim vicemene kontrolovat, byt mam za to, ze jsem dost porkrocil. Diky tomu ovsem vznikaji kolizni body: Debata, co bude zitra k obedu velmi casto konci hadkou, protoze proste nemam na to, abych myslel na neco tak zakladniho. Dalsim predmetem castych diskuzi je zabijeni nudy hranim simulatoru na PC... Vcera - nebo dneska ? - nevim, nemam poneti jestli to bylo v 11 nebo v 1 v noci se situace vyhrotila natolik, ze mam neprijemny pocit, ze nas vztah, velmi silny a v nekterych aspektech mozna neuveritelny, skonci katastrofou. Mam modry oko, priste nevim co bude, protoze se nebranim.
Jak to tu tak čtu tak v tom asi nejsem sama..Jsem ve 13.týdnu a jsem pořád protivná,brečím,vztekám se,jsem zoufalá a nikdy né v pohodě..Přítele mám v zahraničí,kamarádky na mě nemají čas takže jsem pořád sama..Někdy mám už taky pocit,že z toho zešílím..Jsou to prostě neovladatelné emoce jaké jsem ještě nezažila.
Já jsem byla teď celé těhotenství nervozní, ale děsně. Pořád jsem se hádala se svou malou dcerou, řvala jsem na ni zbytečně moc, ale bylo to prostě silnější než já. Nejvíc mě na tom stresovalo právě to, že jsem věděla, že mám být klidná. Bohužel to byl vnitřní neklid, který se nedal nijak potlačit. Ani jsem nevěděla přesně z čeho jsem taková, možná to dělaly hormony nebo co. Je fakt, že jsem navíc skoro celé těhotenství trpěla jednou úzkostlivou poruchou (obsedantně kompulzivní porucha), takže to možná bylo i ve spojení s tím. Každopádně mám teď měsíční dcerku, která je naprostý zlatíčko a velký pohodář. Je moc hodňoučká a já jsem se po porodu taky strašně moc uklidnila. Cítím se vyrovnanější než kdy předtím a to jsem ještě stále v šestinedělí ;o))))
Ještě pro Zvedavce: čím více se blížil konec těhotenství, tím víc jsem měla pocit, že snad nic nestihnu a to se týkalo i těch nejobyčejnějších věcí. Říká se tomu "syndrom budování hnízda" a je to hlavně o tom, že ženská doma smejčí jako nějaký blázen, aby měla všechno pěkně nachystaný. K tomu patří i ten velký pocit "nestíhání", potřebovala jsem mít všechno v naprostým pořádku, jinak jsem byla děsně nervní. A bohužel se to opravdu nedalo nijak potlačit, je to fakt síííla :o(. V prvním těhotenství jsem ke konci štupovala všechny ponožky, co jsem posbírala i od rodičů, prostě jako blázen :o)))). Hodně za to můžou právě hormony a tak měj prosím strpení, určitě to přejde. Ale nečekej zázraky, protože většinou je hrozný ještě šestinedělí a někdy se dostaví i třeba poporodní psychoza apod., takže to chce hlídat a když je to už neúnosný, tak se nebát svěřit doktorovi, můžou to totiž způsobovat nejen ty obrovské hormonální změny, ale nakonec možná i nedostatek nějaký chemický látky v těle a pak jsou na řadě tabletky ;o). Tak držím pěstí, pevný nervy a hoooodně tolerance ;o)
ahoj Wyckky, já jsem na tom stejně. Mám strašný psychický výkyvy, pořád depku, ani nevím proč, mám dokonce myšlenky, že ani nechci žít (vím, rouhání, stydím se za to, ale neovládnu to). Jsem v 10 týdnu těhotenství. Vždycky jsem byla hodně citlivá, ale ted to teda naprosto graduje. taky nesnáším jakýkoli dotyky, včetně těch od přítele a na nějaký věci jako sex nemám ani pomyšlení, spíš se mi z toho zvedá žaludek... No jo, nemáme to jednoduchý....
I já byla hodně citlivá už předtím ale teď jsem přímo psycho:-)Jinak s tím sexem to mám taky stejně.Přítele mám v zahraničí takže s tím alespoň neotravuje:-)
asi jsou na to náchylnější povahy, co jsou víc emoční i v normálním životě. No jo... Přítel mě taky s intimnostma neotravuje (i když je v ČR), dala jsem mu najevo, že mi to není příjemný, je z toho sice smutný, ale naštěstí to chápe...
To je mi líto, Míšo, žes měla takovou smůlu na chlapa, ale když by to nebylo kvůli tomu, tak pak kvůli něčemu jinýmu, stejně by to s takovýmhle chlapem přišlo...
...a k těhotenství gratuluju a přeju ti, ať i přesto pociťuješ dál to štěstí a lásku ;o)
Já jsem takto přítele trápila skoro 3 měsíce. Ale myslím, že když je to správnej chlap tak ví, jaká zátěž pro ženu těhotenství je a dokáže to "zkousnout" a tolerovat to, že prostě hormony se bouří, tělo a nálady se při porodu mění atd. Taky samozřejmě pomáhá si o tom s přítelem promluvit a vysvětlit mu, že to není nic proti němu a že to za chvíli přestane.
No já jsem ve 27.týdnu...Ahoj,já se cítím úplně stejně.A jsem z toho zoufalá.Co s tím děláš?Jsem vděčná za každou radu, protože já už fakt nevim.
Bušení může způsobovat...no nevím, jít za lékařem když na Vás chtějí poslat psychologa a ještě vám nikdo nevěří...
Vím co jsou to deprese v těhotenství, bylo to už před 40 roky ale v paměti je to stále,, nespavost, strach, úzkost, bušení srdce, plačtivost, / manžel byl silný alkoholik....hrozný.. nedali mi žádné léky pomoc žádná.Trpěla jsem od 3 měsíců až do konce... Dítě bylo slabounké jen 2,30 kg. Přežili jsme a pak jsem se rozvedla kvůli jeho alkoholu...Nikomu toto nepřeji...
Chtěla jsem se zeptat, je tady z vás některá, které lékař nedoporučil těhotenství, kvůli depresím (na kt. se momentálně léčí). Ještě jsem poměrně mladá, nějaký mateřský cit jsem pocítila snad dvakrát v životě (paradoxně, mám velmi ráda děti a velmi si s nimi rozumím, ale touhu po vlastním dítěti opravdu nepociťuji), ale nevylučuji, že to třeba příjde později. Rozhodně se v tomto nechci ale kvůli tlaku okolí "znásilňovat." Hlavně kvůli tomu, že dítě by nejspíš nemělo zdravou matku. Lékařka říkala, že bych nejspíš musela být pod neustálým dohledem a hrozilo by, že by mne to, co se tak složitě poslední roky dává dohromady, úplně sesypalo. Navíc by to nebylo dobré ani pro plod. Moje babička nezvládla psychicky porod čtvrtého dítěte, dostala laktační psychózu. Bohužel, dodnes máme takhle v rodině schizofrenika, který se neléčí a terorizuje svojí snachu. Takže psychická odolnost je špatná už i dědičně. Proto se chci zeptat, jestli je tady nějaká depresářka, kterou lékař varoval a ona buď opravdu dítě nemá anebo jej má, ale psychika to nezvládla a o dítě se starat nemohla.
No já jsem ve 27.týdnu...Marus, jako bych to ted psala ja. A to se I stejne jmenujeme :) Akorat tvuj prispevek je 7 let stary..
Marus, jako bych to ted psala...je to normální,je dobré si pouštět v těhotenství pěkné hrané pohádky,a obklopovat se jen příjemnými pocity,a vlastně násilím se nutit do pohody a klidu,a vyhledávat spíše samotu,mám vyzkoušeno na dvou dětech-miminko je pak velmi klidné a usměvavé,není uřvané,ještě mi pomáhalo poslouchat hodně zvukové knihy-něco co na vás příjemně mluví,poslouchala jsem např.Hurvínky,pohádky,Pipi dl.punčochu a podobně..
Reklama
- Odpovědět
Pošli odkaz