Reklama

Civilizace

Za jeden z nejdůležitějších úkolů instituce rodiny se považuje krocení malých divochů, totiž dětí, nebo těch, kdo se opět stali dětmi - starých lidí. Jde spíše o to, aby dali pokoj, než o spokojené dětství či pokojné stáří. Už malé děti se tedy "civilizují": děje se to, že se jim vymluví volný tělesný pohyb, ale i svobodná citová hnutí a později i intuice, "fantazie". Odkud však bereme jistotu, že všechno, co děti vidí, slyší nebo cítí v takzvané animistické fázi svého vývoje, je "jen" vymyšlené? Co když jde o vnímání čehosi navíc, pro co nám jen schází "vědecké" a společensky uznávané jazykové vyjádření?

Před několika lety bylo Rakousko otřeseno vraždou chlapce, kterou spáchal druh jeho matky: Muž vězněný kvůli sexuálním deliktům s ní navázal korespondenční známost a když později dostávat propustky bydlel u ní. Syn měl od prvního kontaktu z muže strach a opakovaně mluvil o tom, že by mu mohl "něco udělat"; odbylo se to tím, že "žárlí". "Co to vykládáš! Ten ti přece nic neudělá!" a "To se neříká!" - takovými slovy matka podle vyprávění sousedů rozptylovala chlapcovy obavy. Rekonstrukce provedená kriminální policií prokázala, že chlapec přišel dříve ze školy a překvapil muže v ženských šatech. To byl chlapcův ortel smrti. Jeho předtuchy se potvrdily.



Děti a blázni říkají pravdu, tvrdí lidová moudrost. Jediným způsobem, jak říci necenzurovanou pravdu, je často převzetí stigmat bláznovství. Za "dospělé", "chytré", "zdvořilé", zkrátka "civilizované" se považuje a jako takové se i doporučuje zadržovat pravdu mlčky v sobě, jestliže by mohla odmaskovat držitele moci a provokovat je k násilí. Čím více však něco v sobě zadržujeme, tím více trpí naše schopnost reagovat. Ustrneme.

Děti jsou ještě pohyblivé: nejen proto, že jsou tak měkké a ohebné, že si cucají palce u nohou nebo umějí udělat tak hluboký předklon, že se jich dotknou hlavou - mají také ještě širší zorné pole, a reagují proto na více věcí nežli my denaturovaní dospělí, také na všechno to, co rádi přenecháváme oblasti tabu: na věci nedotknutelné, neoslovitelné, pokud možno i neviditelné.

Aby se děti nedotýkaly tabu, dostávají odmalička restriktivní pokyny. Dříve se dokonce stahovaly do zavinovačky a do důmyslných spacích pytlů, aby se jim zabránilo v pohybu a ručičky aby se snad nedostaly do tabuizované genitální oblasti. Později nesmějí pobíhat po bytě, mají pěkně sedět a být zticha. Jinak by mohly být konflikty s domácím...

Nejen děti, ale vůbec všichni lidé potřebují prostor, do nějž by se mohli rozvíjet. Všichni politici, kteří se zabývají rodinou a komunální sférou, by se měli nejspíše měli intenzivněji zamyslet nad tím, jaký prostor potřebují děti a dospělí, aby se z nich nestali omezení, ustrnulý roboti,kteří čas od času "vybuchují", měli by pro ně vytvořit dostatečný prostor k pohybu - nebo jej aspoň neničit.


Zdroj: Rotraud A. Pernerová: Tabu v rodinné komunikaci, nakladatelství Portál

Reklama

Reklama

Komentáře

kinderova (Ne, 22. 6. 2014 - 14:06)
Co říkáte na montessori filozifii? Znáte? Víte o co se jedná? Je to úplnlě jiný druh výuky, než na který jsme my dospělý zvyklí a dle mého názoru by se tento druh měl šířit čím dál více, ale nejen děti, ale i lidé všeobecně pochopili, že zákazy nejsou řešení, ale ba naopak návody, jak na to, ano...
Reklama