ADHD - mýtus nebo porucha mozku?

Převedeme-li řeč čísel na realitu, pak v jedné školní třídě mohou být dvě děti trpící touto poruchou. Pokud není včas diagnostikována a léčena, mohou její důsledky ovlivnit budoucnost těchto dětí: častěji se dopouští delikventního, asociálního, kriminálního chování, mají problémy dokončit školu a jejich sociální vztahy jsou narušené. Varovným údajem je, že většina těchto dětí se k lékaři nikdy nedostane. Jedním z důvodů je malá informovanost o této poruše, kterou je možné účinně léčit.

Pravděpodobně takové dítě znáte: neustále zlobí, zdá se být nevychované, pořád někde pobíhá, nedokáže vydržet u jedné činnosti, trápí ostatní nebo jenom bezduše posedává. Pokud se nejedná o vaše vlastní dítě, možná si říkáte, že by s ním rodiče měli začít něco dělat a dbát na důslednou výchovu. Pokud jste rodičem vy, ptáte se, co děláte špatně.

Na rodičích ani výchově však takové chování nezávisí. ADHD je  neurovývojovou poruchou pramenící ze změněné neurobiologie mozku dítěte. Některé chemické látky spolu prostě špatně vycházejí. V posledních patnácti letech se na poli výzkumu ADHD odehrálo mnoho významného, což posunulo tuto poruchu mezi nejlépe prozkoumané dětské psychiatrické diagnózy. Odborníci hovoří o genetické podmíněnosti této poruchy.

Dříve se porucha pozornosti s hyperaktivitou nesprávně označovala jako lehká mozková dysfunkce (LMD) nebo lehká dětská encefalopatie (LDE). Dnes se jedná o překonané koncepty, které jsou jako diagnózy z lékařského hlediska chybné. ADHD vychází z americké klasifikace nemocí, v České republice má obdobu v tzv. hyperkinetické poruše, pod kterou se řadí porucha aktivity a pozornosti a hyperkinetická porucha chování.

Někdy je celý koncept ADHD zpochybňován, a to především neodborníky se svérázným pohledem na dětskou psychiku a výchovu. Často dávají vinu rodičům, někdy škole jako instituci, která se dětské chování snaží direktivně standardizovat a nerespektuje individualitu dětí. Tyto argumenty ale neberou v potaz skutečné změny v mozku postiženého dítěte. Stejně jako je někdo epileptik nebo trpí depresemi, ani v případě ADHD se nejedná o výmluvu. A pokyn dítěti „odnauč se takhle chovat“ k ničemu nepovede.

Projevy ADHD lze rozdělit do tří kategorií: příznaky hyperaktivity, impulzivity a nepozornosti. Nejvíce nápadné jsou děti s převládající nadměrnou aktivitou - nedokáží posedět na jednom místě, jsou zbrklé, neustále hovoří, často vyrušují nebo skáčou do řeči jiným. Tato forma ADHD se častěji projevuje u chlapců. Dívky jsou naopak náchylnější k poruchám pozornosti - působí netečně, zasněně, mají potíže s dokončováním úkolů, ztrácí věci, často se straní okolí. Zda se jedná o ADHD, dokáže potvrdit či vyvrátit odborník - dětský psychiatr. Ten také stanoví vhodnou terapii, která se skládá z víceoborového přístupu. Spolupracovat musí psycholog, psychiatr, rodiče i učitelé.

Rodiče ve snaze vyhnout se „stigmatizaci“ svého dítěte návštěvu dětského psychiatra často  

odkládají a prodlužují tak trápení sobě i svému dítěti. Ani speciální přístup a výchova většinou nestačí k tomu, aby se podařilo dítěti s ADHD zajistit lepší kvalitu života. Některé příznaky se mohou vlivem určitých výchovných metod zmírnit, mnohé ovšem přetrvají. Je pravda, že v dospělosti ADHD někdy zmizí sama od sebe, ale nevyplatí se na to spoléhat. Důsledky neléčené poruchy mohou být poměrně katastrofální - pacienti jsou náchylnější ke závislostem na drogách, dopouští se kriminálního, asociálního chování a mají problémy v sociálních vztazích. Hyperaktivita se během dospívání transformuje do pocitů vnitřní úzkosti, napětí, deprese. U ADHD je proto nutný komplexní přístup k terapii a především včasná diagnóza. 

ADHD je psychiatrickou poruchou, může proto být diagnostikována pouze dětským psychiatrem, případně neurologem. Ten pomocí sady jasných testů odhalí, zda se jedná o poruchu pozornosti, případně zda nejsou přítomné i jiné doprovodné poruchy. Psychiatr může doporučit léky vhodné k usměrnění chemie v mozku dítěte a potlačení negativních příznaků ADHD. Dnešní léky nejsou žádnými uspávacími prostředky, ale pomáhají dítěti s udržením pozornosti a schopností soustředit se. Současně mu umožňují lépe ovládat vlastní chování a tlumí jeho neposednost a mnohomluvnost. Pro léčbu ADHD se používají přípravky Ritalin, Concerta a Strattera. U novějších preparátů na bázi metylfenidátu jejich účinky přetrvávají celý den (lék Concerta). Není tedy třeba brát tabletu více jak jednou denně. Obavy ze závislosti jsou zcela zbytečné - stovky klinických testů po celém světě spolehlivě dokazují, že pokud je celá léčba pod dohledem psychiatra, tak se neobjevuje. Naopak se snižuje riziko možné pozdější konzumace omamných látek.

Léky jako takové ale nefungují samostatně bez výchovné a psychoterapeutické podpory. Zásadní je změnit pohled rodičů a učitelů na chování dítěte a vytvořit pozitivní a důsledné výchovné prostředí. Individuální přístup je klíčový. To ale automaticky neznamená výhody a úlevy pro dítě! Dítě s ADHD by bylo velice rádo normální, zvládalo úkoly, které mu zadáváme, a užívalo si naší chvály.  Jen mu to prostě nejde. Na to musí pamatovat všichni, kteří se s malým pacientem dostávají do styku. A především: nezavírat před příznaky ADHD oči a nemyslet si, že z toho dítě jednou vyroste. V sázce je totiž - kromě našich nervů - jeho budoucnost.

Autorem textu je Asociace dospělých pro hyperaktivní děti.