Stát se sebou samým

Rozvinout vlastní osobnost a stát se sám sebou není pouhým úkolem přiděleným psychologem, ale základní lidskou potřebou, za jejíž nenaplnění musíme draze zaplatit. A to tím více, že uspokojení této potřeby zakládá pocit životního naplnění. Umožní rovněž člověku zakusit důvěrný pocit, že našel jak své místo ve světě, tak smysl svého života. Nezadatelná potřeba stát se sám sebou, tento popud k vlastní autonomii, je základem toho, čemu švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung říká proces individuace.

V Jungově pojetí vede proces individuace k utváření lidské bytosti, která je co nejvěrnější sobě samé a přitom je úzce spojena s tím, co ji obklopuje. Prochází těmito obdobími: nejdříve se člověk odděluje od rodičů a komplexů, které jsou s nimi spojeny, ve druhém období vzrůstá jeho kompetence ve vztazích s ostatními lidmi, ve třetím období se stává takovým, jakým se cítí, a ve čtvrtém pak celistvou osobností, to znamená více soustředěnou na sebe, ale současně spojenou s životním procesem ve všech jeho aspektech.

Během posledního období procesu individuace zanikne paradox splynutí a oddělení, protože když je já ve vztahu s nejhlubší úrovní lidské bytosti, a sice s úrovní bytostného já, vymizí rozdíl mezi ním samým a ostatními. Lidské já je tedy současně sebou samým v tom nejvlastnějším smyslu slova, zároveň je však spojeno se vším, co je. Jedná se o tajemství naší identity. Jsme současně jedincem i společenstvím, individualitou i univerzalitou. K tomuto cíli však vede dlouhá cesta.

Zůstat sám sebou ve společnosti druhého člověka a cítit se doprovázen, když je člověk sám, patří k nejparadoxnějším milníkům naší cesty životem. Nevyhnutelné tření mezi individualitou a univerzalitou je motorem kreativity a zdrojem životní energie každého člověka.

Zdroj: Guy Corneau: Anatomie lásky, nakladatelství Portál