Smrt druhých nás konfrontuje s naší vlastní smrtí

Terapeutický potenciál setkání se smrtí při terapii zármutku jsem si uvědomil před desítkami let, když mi šedesátiletý muž popisoval děsivou můru, kterou měl tu noc poté, co se dověděl, že rakovina děložního hrdla ženy nebezpečně metastazovala a již není léčitelná. V tom děsivém snu běží starým rozpadajícím se domem - s rozbitými okny, opadávajícími kachlíky, děravou střechou - pronásledován Frankensteinem. Brání se: mlátí ho, kope, bodá, shazuje nestvůru ze střechy. Ale - a to je ústřední poselství snu - nestvůru nelze zastavit: okamžitě se objeví znovu a pokračuje v pronásledování. Nestvůra mu není cizí, prvně mu vnikla do snů, když byl desetiletý kluk, krátce po otcově pohřbu. Strašila ho celé měsíce a nakonec zmizela, načež se znovu objevila o padesát let později při zprávě o manželčině smrtelné nemoci. Když jsem se ptal na jeho úvahy o tom snu, jeho první slova byla: "I já už mám najety stovky tisíc mil." Tehdy jsem pochopil, že smrt druhých - nejdřív jeho otce a teď i blížící se smrt jeho ženy - ho konfrontovala s jeho vlastní smrtí. Frankenestein byl personifikací smrti a rozpadající se dům představoval stárnutí a chátránt ho těla.

Věřil jsem, že jsem při onom rozhovoru objevil úžasnou novou koncepci s významnými důsledky pro psychoterapii zármutku. Brzy jsem toto téma začal vyhledávat u pacientů, kteří utrpěli ztrátu, a za účelem ověření této hypotézy jsme se s kolegou Mortonem Liebermanem pustili do našeho výzkumného projektu.

Z oněch osmdesáti osob po ztrátě partnera, které jsme zkoumali, významná část - až jedna třetina - uváděla zvýšenou míru uvědomování si vlastní smrtelnosti, a toto vědomí pak bylo ve významném vztahu k podstatnému osobnímu růstu. Ačkoliv se za konečné stadium zármutku ze ztráty všeobecně považuje návrat na předchozí úroveň fungování, naše nálezy naznačovaly, že některé vdovy a vdovci dosáhnou víc než toho: v důsledku existenciální konfrontace se stanoU vyzrálejšími, vnímavějšími, moudřejšími.

Dlouho předtím, než existovala psychologie jako samostatná disciplína, byli velcí spisovatelé velkými psychology a v literatuře existují bohaté příklady toho, jak uvědomění si smerti podnítilo osobní přeměnu. Vezměme si terapii existenciálním šokem u Ebenezera Scroogea v Dickensově Vánoční koledě. Scroogeova podivuhodná osobní proměna je výsledkem nejen vánočního veselí, ale i toho, že je přinucen ke konfrontaci s vlastní smrtí. Dickensův posel (Duch nadcházejících Vánoc) používá ráznou terapii existenciálním šokem: duch zavádí hrdinu do budoucnosti, kde Scrooge pozoruje své poslední hodiny života, slyší, jak ostatní snadno pouští jeho smrt z hlavy, a vidí, jak se cizí lidé hádají o jeho majetek. Scroogeova proměna nastává vzápětí po scéně, v níž klečí na hřbitově a dotýká se písmen vlastního náhrobku.

Nebo si vezměme Tolstého Pierra, ztracenou duši, která bezcílně klopýtá prvními devíti stovkami stránek Války a míru, dokud ho nezajmou Napoleonova vojska, není svědkem popravy pěti mužů v řadě před ním popravčí četou a dokud v poslední minutě nedostane milost. Tato blízkost smrti způsobuje Pierrovu proměnu a on pak kráčí posledními třemi stovkami stránek s životním elánem, smyslem a horlivým vyznáváním darů života.

Ještě nápadnější je Tolstého Ivan Iljič, ničemný byrokrat, jehož agonie, když leží a umírá na rakovinu, se zmírňuje ohromujícím vhledem: "Umírám špatně, protože jsem špatně žil." V těch několika zbývajících dnech života Ivan Iljič prochází mimořádnou vnitřní proměnou, dospívá k takovému stupni velkorysosti, empatie a integrace, jaký nikdy dřív nepoznal.

Tak může konfrontace s hrozící smrtí člověka postrčit k moudrosti a nové hloubce bytí. Vedl jsem mnoho skupin umírajících pacientů, kteří vítali přítomnost studentů jako pozorovatelů, protože cítili, že mohou druhé hodně naučit o životě.

"Jaká škoda," slyšel jsem tyhle pacienty říkat, "že jsme museli čekat az doteď, kdy máme těla prolezlá rakovinou, abychom věděli, jak žít."

Ale co běžní, fyzicky zdraví pacienti v psychoterapii - muži a ženy, kteří nečelí smrtelné nemoci ani popravčí četě? Jak je můžeme my, kliničtí lékaři, vystavit pravdě jejich existenciální situace? Snažím se využívat určitých naléhavých situací, pro něž se často užívá termín "hraniční zážitky", jež nabízejí okno do hlubších existenciálních rovin. Pohled do tváře vlastní smrti je nejmocnější hraniční zážitek, ale je i mnoho dalších - vážné onemocnění nebo zranění, rozvod, pracovní selhání, životní mezníky (odchod do důchodu, odchod dětí z domova, střední věk, kulaté narozeniny) a samozřejmě závažný zážitek úmrtí důležité osoby.

Zdroj: Irvin D. Yalon - Máma a smysl života, nakladatelství Portál