Sebevražda blízkého - Jak k ní přistupovat?

Má člověk právo vzít si život, když si ho sám nemohl dát?

SS: To je spíše filosofická otázka, na kterou každý můžeme mít úplně jiný pohled a rozhodně není jednoduchá. Obecně, pokud se pokusím téma sebevraždy shrnout, je důležité na ni nahlížet jako na fakt, kdy člověk se nějak rozhodl v kontextu toho, že je pro něj těžší či bolestnější žít než zemřít. Člověk je v této chvíli jakoby v tunelu, kdy nevidí nic jiného než úlevu, kterou mu smrt přinese. Zároveň tento pohled je nepochopitelný pro pozůstalé, protože oni zažívají následnou bezmoc, mají spoustu otázek a nemá jim na ně kdo odpovědět. Přijetí toho faktu, že jsme lidé svobodní a máme tedy i právo se rozhodnout tak, že se někdo zabije je však dlouhý proces.

Proč lidé odsuzují sebevrahy?

SS: Je důležité na začátek říci, že je i spousta lidí, kteří sebevrahy neodsuzují. A také není jenom jedno protože. Ten asi nevýraznější důvod nepochopení je fakt, že takový stav, kdy žít je horší, než zemřít, nezažíváme. Máme důvody proč žít, a ty nám dávají smysl, díky naší vůli hledáme cesty, jak v žití pokračovat a jak překonávat různé těžkosti. Proto stavu lidí, kteří se rozhodli dobrovolně zemřít, prostě nerozumíme. Z běžného lidského pohledu nám to přijde nepochopitelné, nesrozumitelné a lidé na to někdy nahlíží jako na útěk, protože tu bolest nevidí a neumí si ji představit. Zároveň je velmi pravděpodobné, že v tom hrají roli převzaté kulturní, a náboženské normy nebo rámce a také úroveň vzdělání. U jednotlivců má pak také vliv to, jestli zažili sebevraždu někoho blízkého nebo nikoliv.

Pokud člověk spáchá sebevraždu při plném vědomí, může to ukazovat na psychickou poruchu?

SS: Jak Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), tak Diagnostický a statistický manuál (DSM-V) sebevražedný pokus i sebevraždu považuje za, v podstatě, nemoc (resp. tzv. noseologickou jednotku). Můžeme tak vést diskuse o tom, jaký dopad má toto označení na poskytovanou pomoc lidem, kteří o sebevraždě přemýšlí. Stejně jako nad tím, jaký dopad to může mít na postoje ve společnosti. Ale rozhodně to znamená těžký psychický stav, kdy člověk plně nevnímá realitu.

Ale není to tak vždy, jsou také lidé, kteří jsou si plně vědomi třeba svého změněného zdravotního stavu, který je neměnný a nechtějí zemřít v závislosti na druhých. Mají potřebu mít vše v životě pod kontrolou. Proto je důležité vědět, že člověk ani v nejtěžších chvílích nemusí být sám, může třeba využít anonymních služeb krizové intervence a krizových linek, kde může celou situaci probrat a hledat, zda přeci jen nejsou ještě jiné cesty. Možností pro druhé je hledat změnu vlastního postoje k tomu, co se člověku uvažujícím o sebevraždě děje.

Jak a proč si sebevraždu blízkého nevyčítat?

SS: To je spíše zbožné přání, než aby existovala jednoduchá odpověď. Pocity viny (pokud s nimi můžeme výčitky ztotožňovat) jsou jako reakce na realizovanou sebevraždu poměrně časté a hodně zjednodušeně by šlo říci, že v případě blízkého vztahu to je téměř “očekávaná” reakce. Hodně záleží na tom, jak vinu chápeme a jestli ji považujeme za v podstatě dobrou pro život anebo jestli ne. Tam, kde ne, lze uvažovat o vymezení se ve vztahu k odpovědnosti mé i odpovědnosti toho druhého, tedy kdo co mohl a nemohl ovlivnit a udělat. Jedná se o proces, který nejde jednoduše si říci a udělat, ale často je součástí dlouhé terapie, kdy člověk prochází co se stalo, objevuje a připouští si další pohledy na situaci. Zároveň je ale celá situace složitější o to, že při zpětném pohledu do minulosti, nám některé situace najednou “dávají ten správný” smysl a rozumíme jim jinak, než jak jsme je vnímali, když se skutečně odehrávaly. Proto se někdy stává, že si říkáme, že jsme zamýšlený plán na sebevraždu poznat rozhodně měli. Ve skutečnosti to ale v tu danou chvíli třeba poznat ani nešlo.

Pokud to jen trochu jde, je dobré si uvědomovat, že bychom neměli přebírat vinu, či odpovědnost za to, co jsme ovlivnit nemohli. Protože do jisté míry má člověk tendenci se obviňovat i ze smrti blízkého, který zemřel v důsledku nemoci či nehody. Prostě potřebujeme pochopit co se to stalo a hledáme odpovědi, nejčastěji na otázky proč. Musíme si prožít a následně přijmout, že na tuto otázku často nenajdeme odpověď. Ale časem si začneme klást i jiné otázky a přijdou odpovědi.

Více na: www.poradna-vigvam.cz.