Reklama

Pohádky v naší duši I - vývojové pohádky

Mají nás pohádky pobavit, poučit nebo dokonce léčit naší duši? Jsou pohádky jen pro děti nebo i pro dospělé? Co k tomu může říci psychologie? Chci tak volně navázat na článek "Pán prstenů - moderní mýtus" a pustit se společně s vámi na dobrodružnou cestu fantazie a tradice.

Hned na začátku řeknu, že pohádky mají svůj smysl - některé jsou "výchovné", jiné "mytologické" - léčivé. Pak je také dost pohádek, sloužících především pro pobavení posluchače bez hlubšího významu a jiné - především ty modernější - odrážejí hlavně "ducha doby" a vnitřní svět autora.

 

Dnes se podíváme na pohádky vývojové, příště se budeme věnovat pohádkám mytologickým. Téma je to velmi široké, někdy příště nabídnu zájemcům literaturu, která vyšla v posledních letech v češtině.

 

Asi každý z nás stojíme při čtení pohádky na straně hrdinů a jejich boj na straně dobra prožíváme spolu s nimi. Přestože je ve hře obvykle mnoho postav z "jiného světa" a kouzla a čáry jsou zde zcela běžnou záležitostí, je nám pohádkový příběh nějak zvláštně blízký, jakoby byl skutečný. Pro naší duši pohádka skutečná je, v nás se skutečně odehrávají během našeho života boje, kterým pohádky propůjčí konkrétní tvar.

 

Vývojové pohádky jsou ty, které řeší svým příběhem nějaký problém, důležitý pro člověka v určitém vývojovém stádiu. S vývojovými stádii přišla psychologie, která tvrdí, že u každého z nás probíhá duševní vývoj v několika etapách. V každé z nich se učíme zvládnout nějaký problém, získat určité dovednosti a zkušenosti, což je velmi důležité pro náš další život. Etapy na sebe navazují, úspěšné zvládnutí jedné je podmínkou pro překonání problémů v etapě následující. Naštěstí jsme pro tento způsob duševního růstu vybaveni od přírody, takže pokud nám s tím okolí trochu pomůže, máme velkou šanci vše zvládnout.

 

Reklama

Například podle Eriksona procházíme během života osmi stádii - v prvním roce života získáváme základní důvěru, asi do tří let hledáme cestu k vlastní autonomii - to velmi souvisí s dovedností pohybu, v předškolním věku balancujeme mezi chutí být iniciativní a mezi pocity viny v případě neúspěchu. Před pubertou je to snaživost versus méněcennost, v období puberty a dospívání hledáme svou identitu - tedy představu o tom, kdo jsme, v dalších letech je pro nás důležitá intimita - navázání blízkého a stabilního vztahu, střední věk s sebou přináší generativitu - výchovu vlastních dětí, později vnoučat. Stáří pak vývoj uzavírá stádiem integrity - pocitem naplnění, smíření nebo v opačném případě pocitem znechucení životem, zoufalstvím. Vzal jsem to velmi stručně, ale pro představu toho, že se vyvíjíme celý život, by to mělo stačit.

 

Vývojové pohádky jsou pak příběhem, jehož hrdinové mají vyřešit problém, který je jedním z našich hlavních vývojových témat. Takové pohádky nám obvykle nemusí dát konkrétní rady jak na to, spíše nás na takové situace upozorňují, připravují naší duši na setkání s tím, co přijde. Asi všichni jsme byli svědky situace, kdy si například dítě vybere pohádku, kterou chce číst pořád dokola, jakoby se jí chtělo naučit nazpaměť. Ten příběh ho fascinuje, znovu a znovu prožívá dramatickou zápletku i šťastný konec.

 

Klasickými příklady vývojových pohádek jsou "O Červené Karkulce" nebo "O Šípkové Růžence", obě se zabývají obdobím puberty a dospívání, jedna spíše začátkem, druhá hlavní pointou této vývojové fáze. Konkrétnější témata zpracovává pohádka "O Smolíčkovi" či "O perníkové chaloupce" - téma důvěry a téma závislosti.

 

Napadá mě, že bychom mohli teď popustit uzdu své fantazii a v diskusi pod článkem shromáždit nápady k výše zmíněným pohádkám nebo k jiným, u kterých budete mít pocit, že pojednávají o nějakém vývojovém tématu. Víc hlav víc ví (někdy) a každopádně nápady se cení. Myslím, že přemýšlení nad tímto tématem nám může přinést víc než přečtení hotových informací. Tak s chutí do toho.


Jan Kulhánek

Reklama

Komentáře

katla (Čt, 29. 1. 2009 - 06:01)
na toto téma mám referát ve škole...je to v celku zajímavé.Myslím si,že hlavním důvodem 'přežití' pohádek,je učit dědi rozeznat dobro od zla.Dál jsem myslela,že se dočtu o čarodejnici,či princi z pssychologického hlediska..ale přesto je článek zajímavý:)
Fido (Čt, 3. 11. 2011 - 20:11)
Protože diskutující vytáhli na světlo "Pohádky v naší duši II", přečetl jsem si i "jedničku" zde od téhož autora. Napadla mě při tom jedna připomínka: Ano, logicky fandíme kladným hrdinům pohádek. Při vysílání první části televizního seriálu Arabela (natočeno 1980) ale nastal zajímavý jev, kterému jsem částečně podlehl i já, že byl mnoha divákům sympatický Rumburak. :-) Čím to?
Klea (Čt, 3. 11. 2011 - 21:11)
Rekla bych, že je to tím, že v této etapě lidského vývoje lidé začínají objevovat, že i ve zlu je dobro a v dobru zlo a tudíž i v každém z nás je obsaženo dobro i zlo. Cítí tonejenom děti v pohádkách, ale i na dospělé útočí plno foilmů, kde vlastně zločinec je sympatická postava.
Ward (Čt, 3. 11. 2011 - 23:11)
Jé Kleo, teďs mi připomněla jeden zážitek: francouzský film V plném slunci. Člověk sledoval vraha (Alain Delon), jak má všechno promyšlené a všechno mu perfektně vychází; dokonalý a skvěle zahraný padouch. A pak, v úplně poslední scéně, když loď přistane... Pocítil jsem zvláštní zklamání. Fandil jsem mu? To snad ne. Ale tak jsem se s ním sžil, že jsem ho musel politovat.
Reklama