Měření intelektu a rasizmus

Snažíme-li se změřit duševní schopnosti člověka, můžeme tak činit z mnoha důvodů. Potřebujeme například vybrat někoho pro práci, vyžadující tvořivé myšlení nebo chceme vybrat z velkého množství uchazečů o studium na vysoké škole skupinu lidí s nejlepšími předpoklady.

Takové třídění má praktický význam a neklade si za cíl stát se materiálem pro psychologické výzkumy či získávat informace většího společenského dosahu. Jiná situace nastává, použijeme li třídění lidí podle jejich schopností k dokazování rozdílů mezi přirozenými skupinami jako jsou etnika, rasy, pohlaví či různý sociální statut (chudí - bohatí).

Na pozadí toho všeho stojí otázka, kterou si myslitelé kladli ještě mnohem dříve, než vznikla psychologie jako samostatný vědní obor. Ta otázka zní: "jsou naše duševní schopnosti vrozené nebo získané? Podílí se na jejich kvalitě větší měrou dědičnost či výchova?"

Ač se to možná nezdá, tato otázka má poměrně velký společensko-politický přesah a zřejmě je jedním z mála teoretických problémů psychologie, jehož řešení sledovala širší veřejnost a jenž se v minulosti přímo dotýkal státních investic. Takové otázky se týkaly investic do vzdělávání ve speciálním školství - jde o to, do jaké míry lze ovlivnit vzděláním či výchovou naměřený současný stav duševních schopností člověka.

Další rozměr měl problém vrozených či získaných duševních schopností v Evropě 19. století a v USA zejména v první polovině 20. století. Byl to jev, s nímž se dnes často setkáváme v Čechách - rasizmus. Několik průkopníků měření duševních schopností zvučných jmen (Galton, Terman, Eyseneck) zkoumaly rozdíly ve výsledcích testů inteligence bělochů, černochů a indiánů a interpretovaly je jako důkaz větší kvality myšlenkových operací ve prospěch bílé rasy. Guild zase zkoumal vztah mezi inteligencí a zařazením ve společnosti.

Zde stojí za to uvézt příklad, budu citovat Guildův závěr (první polovina 20. století): "?mezi dělníky a služkami jsou jich tisíce?Tito hoši a dívky nejsou vychovatelní nad rámec nejnutnějšího výcviku, žádná školní výuka z nich nikdy neudělá inteligentní voliče nebo schopné občany. Představují úroveň inteligence, která je velmi běžná u rodin španělsky mluvících indiánů a Mexičanů z jihozápadu a černochů. Jejich tupost se zdá být podmíněna rasově nebo alespoň z rodových linií."

Naštěstí samotná psychologie proti takovým nebezpečným závěrům bojovala již od počátku. Už v roce 1914 přichází W. Stern s názorem podloženým vlastním výzkumem, podle něhož duševní schopnosti člověka jsou zčásti vrozené a zčásti získané vlivem okolí. Ověřováním rasistických závěrů, které jsem zmiňoval v předchozích odstavcích, se zjistilo, že pro zaslepenou zaujatost došlo k mnoha zásadním chybám při výzkumu. Velký přínos pro zodpovězení otázky dědičnosti duševních schopností byl také výzkum jednovaječných dvojčat, které mají shodnou genetickou informaci. Přestože zkoumání není u konce, má se dnes za to, že větší podíl má dědičnost na inteligenci v extrémních případech, to znamená je-li intelekt nízký či naopak hodně vysoký. Ti lidé, jejichž intelekt je spíše průměrný (a takových je samozřejmě nejvíce), jsou ve svých duševních schopnostech více ovlivňováni vnějšími vlivy, míra jejich schopností více závisí na výchově.

Psychologie ve spojení s genetickým výzkumem dnes po více než sto letech práce předkládají veřejnosti jasné důkazy, svědčící o naprosto nepodloženém názoru rasistů, že totiž některé rasy či etnika jsou "od přírody" více nadané než ti druzí. Závěry z výzkumu jednovaječných dvojčat jsem uvedl, dalším příkladem je měření intelektu černošských dětí, vyrůstajících v prosperujících rodinách, jimž se dostalo průměrného vzdělání vykázalo dokonce lehce nadprůměrné hodnoty oproti průměrné populaci. Genetika zase přichází s poznáním, že i přes odlišný vzhled bělochů a černochů nejde o odlišné biologické skupiny - rozdíly v genech jsou ve většině případů větší uvnitř ras než mezi nimi.

Autor: Jan Kulhánek