Jak uspokojujeme své potřeby?

Přestože to obvykle bývá blízký člověk, například matka nebo učitel, náš vzájemný vztah nemusí být příliš těsný, pokud si silně uvědomujeme jeho existenci a pokud si i on - bez ohledu na to, jaká vzdálenost nás dělí - stejně silně uvědomuje naši existenci. 

 

Druhý člověk musí mít jednu zcela zásadní vlastnost: musí být v kontaktu s realitou a musí umět uspokojovat své potřeby na tomto světě. 

 

Člověk na pustém ostrově nebo zavřený ve vězení v samostatné cele dokáže uspokojit své základní potřeby nezbytné k holému přežití, jestliže ví, že někde existuje někdo, kdo ho má rád a kdo si dělá starosti o jeho zdraví a život. Jestliže vězeň nebo trosečník ztratí přesvědčení, že tento důležitý člověk si o něho dělá starosti, začne ztrácet kontakt s realitou, jeho potřeby budou stále méně naplňovány a nakonec může zemřít nebo zešílet.

 

Názorným příkladem je skutečná událost, kdy se dva lidé vzájemně podporovali při překonávání vážných potíží poté, kdy se zřítilo letadlo,kterým letěli nad zasněženými pláněmi severní Kanady. Mladá žene a zkušený pilot přežili čtyřicet devět dní bez jídla. Byli nejen v pozoruhodně dobrém fyzickém stavu, ale svou zkušenost dokonce ani nepovažovali za strašnou. Oba řekli, že se vzájemně podporovali a věřili v záchranu. Během své krušné zkušenosti navázali pouto, ale kromě toho měli dostatečně těsná pouta také k jiným lidem, proto se nevzdali. Přežili, protože neztratili kontakt s realitou a uspokojováním svých potřeb.

 

Bez klíčové postavy, od níž čerpáme sílu a odvahu vyrovnávat se se skutečností, se zoufale snažíme uspokojovat své potřeby mnoha nerealistickými způsoby. Vynakládaným úsilím si pouze přivodíme řadu psychických potíží, od mírné úzkosti až k naprostému popírání skutečnosti. Pro uspokojování našich potřeb je tedy nezbytně nutný druhý člověk, nejlépe pak celá skupina lidí, s nimiž jsme citově spojeni od svého narození až do smrti. 

 

Velká část z toho, co nazýváme senilitou nebo senilní psychózou, není ničím jiným než reakcí starých lidí na izolaci a opuštěnost. Tito lidé jsou někdy fyzicky nablízku mnoha jiným lidem, ale nikdo už o ně nestojí. Krásně napsaným příkladem je divadelní hra Stříbrná píšťalka, v níž se mladý povaleč převlékne za starého muže, aby se dostal do domova pro důchodce, kde hodlá pohodlně žít. Zjistí, že obyvatelé domova jsou zbytečně zchátralí a senilní. Pomůže jim vytvořit si vzájemné vztahy a oni díky tomu začnou žít mnohem lépe a plněji, než kdy doufali. 

 

Mám podobnou zkušenost z práce s pětadevadesátiletým pacientem a mohu dosvědčit téměř zázračný účinek toho, když se starý člověk znovu zapojí do života, i když v to již nedoufal. Ze slabého, na lůžko upoutaného senilního člověka se během tří měsíců najednou stane činorodý, soběstačný a aktivní obyvatel sanatoria.

 

Dokud pacient nenaváže přinejmenším s jedním člověkem lepší a kvalitnější aktivní vztah, než jaký měl dosud, nedokáže uspokojovat své potřeby. Dobře míněné rady jsou k ničemu - pacient se nevzpamatuje a nevydá se správným směrem jen proto, že mu někdo ukáže skutečnost. Potřebuje k tomu také odpovídající vztahy. Bez nich nelze nikomu pomoci natolik, aby sám dokázal uspokojit své potřeby.


Zdroj: William Glasser: Terapie realitou, nakladatelství Portál