Jak naplňujeme své potřeby

11 Únor, 2014

V rámci psychoterapie často usilujeme o zvýšení našeho uvědomění ohledně vlastních potřeb, svého prožívání a jednání. Jako psycholog a psychoterapeut si často všímám způsobu, jak klienti naplňují své potřeby, nakolik se jim to daří a jak jsou v souvislosti s tím schopni zažívat uspokojení. Tento pohled vychází z perspektivy teorie gestalt terapie.

Podle teorie gestalt terapie máme (podobně jako většina organismů) schopnost a přirozenou tendenci organizovat svoje vnímání, prožívání a chování právě ve směru uspokojování našich potřeb. O pozornost se hlásí vždy ta aktuální, nejnaléhavější potřeba. To nás obvykle vede ke snaze o uspokojení potřeby, či alespoň k nějakým krokům v tom směru. Po té, co je potřeba uspokojena, (nebo odkloněna), dochází ke stažení (jakési klidové fázi, kdy můžeme zažívat relativní klid či uspokojení, než se objeví další potřeba). Toto bývá popisováno v gestalt terapii jako „kontaktní cyklus“ (Zinker, 2004) a ten se u nás během života neustále opakuje.

Některé potřeby a jejich kontaktní cykly jsou velmi časté a pravidelné (např. potřeba jedení, pití, vyměšování, spánku a další), jiné jsou pozvolné, dlouhé (např. studium školy, výchova dětí). Mnohdy dochází také k překrývání kontaktních cyklů, kdy můžeme zažívat více potřeb najednou, musíme mezi nimi volit a s tím můžeme zažívat vnitřní konflikt.

Kontaktní cyklus je složen z několika fází. Na začátku cyklu nejprve vnímáme svoje pocity a signály těla, stejně jako podněty z prostředí, na základě nichž se v nás teprve utváří „vjem“, ohlašující rodící se potřebu či zájem (např. kručení v břiše; sucho v krku; vnímání nepořádku doma; pocity osamělosti). Na základě těchto vjemů tvoříme v další fázi „uvědomění“, kdy si uvědomujeme, co vlastně potřebujeme, co nám chybí, co chceme (např. mám hlad; mám žízeň; vadí mi, že mám doma nepořádek; nechci být sám). Dále následuje fáze označovaná jako „mobilizace energie“, kdy začneme dělat přípravné kroky směřující k uspokojení, či sami sebe přesvědčovat a připravovat na to, co potřebujeme udělat (např. jdeme nakoupit; vaříme; sháníme pití; připravujeme vysavač; říkáme si, koho bychom mohli navštívit či potkat). Potom nastupuje fáze „akce“, kdy děláme to, co je pro naplnění potřeby nutné nebo přirozené (např. jíme; pijeme; uklízíme; jdeme někoho navštívit). Vrcholnou fází je „kontakt“ nebo „plný kontakt“, kdy zažíváme naplňování potřeby, kontakt se zdrojem uspokojení (např. máme pocit sycení a vychutnávání; cítíme kontakt s tekutinou a její chutí; cítíme uspokojení z efektu uklízení; jsme s někým, s kým jsme chtěli být, necítíme se sami). Potom následuje fáze „integrace a asimilace“, kdy dochází ke zpracování zážitku naplněné potřeby, k pocitu uspokojení (např. trávení jídla; zahnání žízně; spokojenost s uklizeným bytem; radost ze setkání s blízkým člověkem). Poslední fází je „stažení“, kdy potřeba byla naplněna, ustupuje do pozadí a my se můžeme věnovat něčemu jinému, či necítíme nutnost, se věnovat předchozí potřebě. A potom se dříve či později objeví jiná potřeba a cyklus se odehrává znovu.

Takto vypadá stručné schéma kontaktního cyklu, respektive našeho způsobu uspokojování potřeb, když vše probíhá relativně jednoduše a nám v uspokojování potřeb nic zásadního nebrání. Jako psycholog a psychoterapeut se však často zabývám tím, jak si sami bráníme v uspokojování potřeb, kontaktní cyklus přerušujeme a sebe zastavujeme. O tom zde napíšu více příště.