Nechte děti pocítit přirozené důsledky jejich činů

Přirozené důsledky jsou prostě důsledky, které přirozeně nastanou, pokud nedojde k nějakému neočekávanému zásahu. Například pokud prší, země bude mokrá. Když zapomenete dát dovnitř baterky, kapesní svítilna nesvítí. Když dojde na přirozené důsledky, skýtá svět dětí a dospívajících nekonečné možnosti:

Dvanáctiletý chlapec si odmítne vzít čepici a rukavice, takže mu na venkovním kluzišti mrznou prsty.

Žákyně osmé třídy se nenaučí na test z francouzštiny, takže dostane špatnou známku.

Sedmák nevstane dost brzy na to, aby si připravil věci do školy, takže odejde ve spěchu a zapomene si doma oběd, načež je celý den bez jídla.

Dítě sní v kině všechen popcorn během ukázek, takže pak musí sedět a dívat se, jak ostatní během filmu jedí popcorn, který si nechali.

Batole praští v hněvu do svého nového bagru tatínkovým kladivem, takže je jeho nový bagr promáčknutý a rozbitý.

Páťák se pustí se svým drahým kolem BMX do skákání, aby zjistil, kolik škody zvládne, když dopadne na chodník, až ho nakonec rozbije.

Klíč k přirozeným důsledkům je prostý. Stačí jen, aby rodiče nezasahovali. Zní to jednoduše, ale jednoduché to není. Většina rodičů má nutkavou potřebu své děti před přirozenými důsledky jejich činů chránit. Já jsem se například dost nakřičel a naobviňoval, ale pak jsem to celé zkazil tím, že jsem do školy zajel, abych jim přivezl oběd, který zapomněli doma, rozdělil jsem se s nimi o popcorn, který jsem si schoval, nebo jsem jim pomohl bagr nebo kolo spravit.

I když je to, co jsem udělal, pro rodiče snadno pochopitelné, svým dětem jsem tím prokázal špatnou službu. Mé teď už dospělé děti by byli tím prvním, kdo by potvrdil mou tendenci tohle dělat, a mohly by ochotně vyjádřit své přání, abych to udělal jinak, abych jim šel z cesty. Co mě tak nervovalo na tom, že bych měl své děti nechat pocítit následky jejich činů a žít s nimi? Čeho jsem se to bál? Že selžou? Že to na mě vrhne špatné světlo? Nebo spíš že by zjistili, že velkou část svého života zvládají naprosto v pohodě bez neustálé pomoci svého otce?

Tím, že své dítě nenecháte pocítit přirozené důsledky, ho obíráte o něco, co je možná základním učícím mechanismem života.
Pokud děti nejsou v nebezpečí, nechte je potýkat se s tím, co si nadrobily. Jak vaše dítě roste a dostává se do sporů s okolním světem, možná se vám chce běhat vedle něj jako nějaký bodyguard nebo anděl strážný. Tomu přání všichni rozumíme. Ale zeptejte se sami sebe: „Jak může mé dítě vyrůst tak, aby bylo silné a schopné, když se nenaučí život zvládat?“

Zvažte situaci, kdy dítě cítí, že ho jeho učitel kritizuje. Mí rodiče by se mě zeptali, co jsem provedl, a pak se zase rychle vrátili k tomu, co dělali předtím. Možná to zní stroze a nevlídně.

Ale svým způsobem mi mí rodiče tím, že se nepletli do mého školního života, dali pocit důvěry v to, že mám sílu a prostředky zvládat svůj vlastní život.

Jaké poselství dostanou lehce rozladěné děti, když sledují, jak se jich rodiče před učitelem zastanou a běží do školy s právníkem? Takové činy mohou u dětí sabotovat jejich rozvíjející se pocit vlastních schopností a zachránit je před jejich závazky.

Děláme jejich domácí úkoly. Běháme za ně intervenovat do školy. Děláme za ně domácí práce a pak je stejně pustíme do kina. Necháme je kupovat si hračky za kapesné na příští týden a pak to od nich nikdy nechceme splatit. Podrýváme autoritu a pomlouváme trenéry a další dospělé zvenčí, kteří se je snaží vést k zodpovědnosti. Je-li naším cílem dětem zabránit, aby do světa odešly zodpovědné a schopné, tak proč jim prostě neuřízneme ruce a nohy?

Porovnejte přirozené a nepřirozené důsledky. Dítě zlobí v kostele. Rodič přijde domů a sebere dítěti počítačové hry. Ačkoli je tento následek plodem chování dítěte, není to následek přirozený, protože mu rodič stejně tak dobře mohl sebrat kostky, narozeninovou oslavu nebo nějakou jinou výsadu. Přirozené důsledky jsou ale skutečným výsledkem jednání dítěte. Dítě v hněvu rozbije herní konzoli, takže přirozeným důsledkem je, že nemá fungující prostředek pro hraní.

Přirozené důsledky jsou poučné, protože dávají ve světě naprostý smysl a nejsou kárně vnuceny shora nebo v hněvu. Jsou přesným odrazem toho, jak život funguje. Protože rodiče tyto následky nijak náhodně nevybírají, nemá dítě žádného prostředníka, kterého by mohlo vinit. I kdyby tam žádný dospělý nebyl, dítě by postihly tytéž následky.

Následek je jasně výsledkem toho, co dítě samo udělalo (nebo neudělalo). A důsledek je obvykle úměrný činu.
Občas je nerealistické, aby rodiče nechali přirozené následky dopadnout. Pokud sl dvouleté dítě někam zašantročí boty, rodiče mu koupí nové, aby mohlo chodit ven do sněhu a deště a nemělo mokré nohy. Pokud dítě během záchvatu vzteku prohodí oknem svého pokoje těžítko, rodiče nejspíš nechají okno spravit, aby dítěti nebyla v pokoji zima a nepršelo mu tam.
Jestli vaše dítě dělá něco, co ohrožuje jeho zdraví, nejspíš zasáhnete, což byste i měli. Rodiče by měli brát v úvahu věk svého dítěte, jeho vývojovou úroveň a souvislosti nebo okolnosti. Možná to bude znamenat, že rozbité okno bude následovat nějaký náhradní nepřirozený důsledek.

Rodiče by se také měli snažit posuzovat, kdy dávají přirozené důsledky smysl. Batole se například snaží držet co nejlépe kornoutek se zmrzlinou. Jiné dítě do něho vrazí, kornoutek mu vypadne a zmrzlina skončí na zemi. Rodiče se klidně mohou rozhodnout koupit mu novou. Ale udělali by totéž pro pětileté dítě, které navzdory jejich varování pobíhá kolem a svým zmrzlinovým kornoutkem mává?

Pilně studující žák čtvrté třídy se snaží dokončit projekt, který má přinést následující den do školy. Neměl na práci tolik času, kolik plánoval, kvůli neočekávanému rodinnému srazu mimo město. Zatímco se rychle snaží projekt dokončit, omylem si ho zničí. Rodiče mu mohou říct, ať si jde odpočinout, a promluvit si s jeho učitelem a vyžádat si pro něj další den, aby to mohl napravit.Udělali by ale rodiče totéž pro dítě, které v jednom kuse ignoruje práci do školy a dívá se místo toho na televizi nebo si hraje počítačové hry?

Pokud není pádný důvod zasáhnout a dítě zachránit, nedělejte to. Krásou přirozených okolností je, že ať si děti vřískají a dupou sebevíc, rodiče do toho skutečně netahají. Pokud se tedy do toho rodiče sami nehrnou.

Rodiče mohou být na stráži čtyřiadvacet hodin denně, neustále své děti bránit před frustrací, zklamáním a ztrátami, k nimž vedou jejich činy - jenže za jakou cenu? A jaké poselství takové jednání sděluje? Že je dítě tak slabé a neschopné, že potřebuje věčně chovat ve vatičce a chránit před životem? Naučit se dopustit přirozené důsledky představuje pro rodičovskou výchovu obrovské dobrodiní. Naučí to rodiče, že děti jsou mnohem silnější, zdatnější a odolnější, než jim přisuzujeme. Uvolňuje to rodičovskou výchovu a snímá to rodičům z ramen velkou váhu, protože si rodiče začínají uvědomovat, že je v pořádku, aby děti poznali a snášeli jisté nepohodlí. Ve finále rodičům přirozené důsledky umožní držet se stranou, aby dětem neblokovali cestu právě k těm příležitostem, které život jejich dítěte učiní lepším a zvládnutelnějším.

Naše činy mají vždy následky. Je-li život školou a úkolem rodičů je děti na takový život připravit, tak jakým relevantnějším, účinnějším a soucitnějším způsobem to udělat než nechat je pocítit přirozené důsledky jejich činů pod milujícím bdělým dohledem jejich rodičů?

Zdroj: Richard Bromfield - Stop rozmazlování, nakladatelství Portál

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama