Kopanec

Dostala jsem kopanec. A teď to nemyslím obrazně, ale opravdu. A nebyl to kopanec ledajaký, kopnul mně můj syn. Stalo se to již dávno, proto si přesně nepamatuji příčinu. Vím ale, že to nebylo z legrace. Přesto tento památný kopanec zanechal ve mně poselství, které je pro mne důležité dodnes a o které se chci s vámi podělit.

Když se tedy byla kopnuta (ono ta rána od malého dítěte zas nestojí ani tak za řeč), v ten okamžik proletěly mou hlavou všechny ty za dlouhá léta nastřádané názory a myšlenky, kterými my, rodiče, rádi argumentujeme, že takového chování je ze strany našich děti nepřípustné a neomluvitelné. Kolikrát jsem byla jako dítě napomínána, že mám své rodiče ctít a uznávat, že je mám poslouchat, vážit si je a bezvýhradně milovat? Kolikrát jsem v takové, nebo podobné situaci vyslechla historku o chlapci, který udeřil svou matku a ona ruka, kterou jí udeřil, mu pak nadosmrti zčernala a nemohl s ní hnout? Jak dlouho jsem žila ve strachu, aby mne něco podobného nepotkalo? A jak mne to poznamenalo do dalšího života?


"Cti otce svého i matku svou" - říká jedno z Božích přikázání. Plně se za něho stavím, v žádném případě nepochybuji o jeho správnosti a pravdivosti. Co to ale znamená ctít kohokoliv? Je čest bezvýhradná poslušnost? Ctím-li někoho, nesmím se ho dotknout? Nesmím ho udeřit a nesmím vyjádřit své pocity a názory na něho pokud to nejsou pocity a názory pozitivní?


Jeden kopanec a spousta otázek. A řešení není jednoduché.

Rozhodně není správné nechat věc být a zapomenout na ní. Žádný projev útoku a agresivity vůči okolí by jsme našim dětem, myslím, neměli tolerovat. Pomineme-li jim dneska slabý kopanec, těžko budeme zítra vysvětlovat svou nevoli nad jejich podobným chováním.


Můžeme kopanec odpovídajícím způsobem vrátit. Vyrovnáme tím účty a dítě pocítí, že to bolí. Ono když je opatrováno a nemá sourozence nebo kamarády, možná si ani neuvědomí, že to může být nepříjemné nebo to může dokonce bolet. Navíc je to nejbezprostřednější reakce, která nás napadne a její účinek proto dítě snadněji pochopí. Tím samozřejmě nechci obhajovat fyzické tresty a útoky.


Moje zkušenost ale jednoznačně odmítá bezprostřednou spršku slov, kterou mnozí z nás v tu chvíli zavalíme naše děti. Všechny výhružky, nadávky a urážky, které si naše děti v tu chvíli vyslechnou, na ně doléhají velmi negativně. A následky si pak ve formě strachu, obav, úzkosti a nepochopení, ve formě narušené komunikace s lidmi a zablokování vlastních pocitů odnášejí do dalšího života. Navíc opakují-li se stejné výhružky častěji, může na ně dojít - a ruka, která udeřila, opravdu zčerná.


V každém případě by jsme celou věc ale měli probrat nejprve sami v sobě a s výsledkem seznámit dítě. Co když byl onen kopanec pokusem o jistou formou komunikace s námi? Neuznávám tento způsob komunikace, ale je jenom na nás, abychom dítěti ukázali a naučili je komunikovat s okolím vhodněji. Co když dítě chtělo kopancem na sebe upozornit? Není to zase spíš výzva pro nás? Co když to byl dokonce projev lásky? Je to opět těžko přípustné, ale naučili jsme své děti projevovat své pocity a názory vhodnějším a pro okolí příjemnějším způsobem?


Pozoruji výpady dětí vůči rodičům nebo okolí a docházím k poznání, že to jsou většinou zoufalé pokusy dětí upozornit na sebe a své problémy. Děti tak často reagují v situacích, kdy si nevědí rady, kdy neumějí vyjádřit své pocity a názory, kdy se cítí omezovány a nepochopeny. A z tohoto úhlu pohledu se kopanec dostává přesně tomu, kdo ho v danou chvíli potřebuje. My, dospělí, bychom se v té chvíli měli vzchopit a zapřemýšlet, co nám to bylo sděleno. My bychom si měli vzít dítě na kolena a probrat s ním, jak má danou situaci řešit, jak má své postoje vyjádřit abychom je slyšeli. My se máme pokusit najít kompromisní řešení tam, kde dítě nenachází další možnosti. My bychom je měli pohladit a umožnit jim jiné projevy lásky vůči nám. My to své děti máme učit každý den svým příkladem a přístupem k nim. Sama vím, jak je to těžké, ale výsledek jistě stojí za to.


Ať jsou naše děti hvězdičkami, které kolem nás záři a ukazují nám cestu. My, rodiče, se pak pokusíme je po této cestě vést.


Autor: Ingrid Nagyová

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Komentáře (12)

  • Obrázek uživatele Iveta
    Iveta (anonym)

    Taky jsem dostala od dcery kopanec, nechtěla jíst oběd - kuře a brambory a já jsem odmítla dát jí čokoládu. Nejdřív začala strašně řvát a pak mě kopla. Co jsem udělala špatně?

    Říj 02, 2007
  • Obrázek uživatele Rodič
    Rodič (anonym)

    blbě jsi jí vychovala.

    Říj 02, 2007
  • Obrázek uživatele Iveta
    Iveta (anonym)

    Je jí 5 let, co tím myslíš, blbě jsi ji vychovala? Jako miminko strašně řvala, už v porodnici, snažila jsem se být trpělivá, kolem druhého roku si začala vynucovat věci - hračky např. v obchodě si lehla na zem a řvala, vydržela dlouho, nebo když jsem už chtěla jít z pískoviště domů, tak se začala zmítat a strašně řvát a kopat kolem sebe, vydržela třeba hodinu, takové ty rady odveďte pozornost mi připadají hodně teoretické. Absolutně to nešlo, ale to se všechno dá vydržet, ale ten kopanec už je moc.

    Říj 02, 2007
  • Obrázek uživatele Verča V
    Verča V (anonym)

    A co třeba navštívit dětského psychologa? Nebo pedagogicko - psychologická poradna?

    Říj 02, 2007
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    http://cz.iq-test.eu/?d=9024 Mezinárodní IQ test...Podpořte ČR

    Bře 04, 2008
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Proč nepřišla Iveta reagovat , když to tady sama založila ?

    Led 30, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Asi ji dcera ukopala :-)

    Led 31, 2009
  • Obrázek uživatele Pampeliška
    Pampeliška (anonym)

    Každé dítě zkouší, kam až může zajít. Hledá hranice. Když mu je nedáte, jde dál, tak dlouho, dokud je nenajde. Není chybou výchovy, že dítě reaguje kopancem (dospělý mnohdy nejsou o moc lepší). Chybou je, když se to opakuje, a přechází se to. Nemusí dostat nakládačku do krve, stačí-tak malé dítě- pevně chytnout za paži (tak pevně, aby ten stist dosti cítil), přitáhnout si ho blízko k obličeji (tzn. snížit se na jeho výšku) a DŮRAZNĚ mu sdělit, že TAKHLE se k mamince chovat nebude. Čokoláda bude až po obědě, a když pěkně poprosí. Teprve kdyby to nepomohlo ani poněkolikáté, je třeba být ráznější.

    Led 31, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    Taky je velmi důležité vysvětlit dítěti proč se tak k mamince nemá chovat .

    Feb 10, 2009
  • Obrázek uživatele Oskareta
    Oskareta (anonym)

    Kdyby mě mé pětileté dítě koplo, tak bych rozhodně nic nevysvětlovala. Dostalo by facku a bylo by bez oběda. Myslím si, že pětileté dítě už má mít v hlavě srovnané, jak se ke komu má chovat. Já bych si nedovolila své rodiče kopnout od té doby, co si pamatuji. Zřejmě bylo v jeho výchově něco dost špatně. A pokud by předvedlo hysterickou scénu, zavřela bych ho někam, kde by nemělo obecenstvo a ono ho to předvádění se přejde. V pěti letech tohle dělají buď děti, které vědí, že to zabere, nebo ty, co opravdu mají hysterickou vlohu. A pak teprv je na řadě doktor. Někdo taky s úspěchem takové rozeřvané děcko i v šatech osprchoval chladnou vodou. Myslím si, že to může taky zabrat.

    Feb 10, 2009
  • Obrázek uživatele karel
    karel (anonym)

    zmlátit řemenem na holou a přes záda

    Feb 23, 2009
  • Obrázek uživatele Návštěvník
    Návštěvník (anonym)

    KOMPLETNÍ VÝŽIVA PRO VAŠE TĚLO 7 denní kurz hubnutí zdarma - registrace na www.snama.cz/dieta NEJDE JEN O HUBNUTÍ, ALE PŘEDEVŠÍM O KVALITÍ VÝŽIVU ORGANISMU

    Feb 23, 2009

Přidat komentář

Reklama

Reklama