Hranice a pravidla poskytují dětem řád a orientaci

Pravidla nejsou ničím jiným než smlouvami, které vymezují svobodu a hranice jednání, aniž by byla dána všanc láska.

Podle světla a hluku pozná dítě den, podle tmy a ticha noc. Ve dne je člověk vzhůru a žije, v noci se uklidní a spí. To je základní životní rytmus. Rodiče by se měli postarat o to, aby se dodržoval a nedovolit, aby se noc stávala dnem. Spánek nemá být přerušo­ván. Totéž ale neplatí pro dobu, kdy je člověk vzhůru, a ne všichni dospělí jsou s to být aktivní celý den. Potřebují si během pauz obnovit síly. Jak se může očekávat od dítěte, že zvládne „žít“ celý den bez odpočinku?

Je důležité vymezit každému dítěti čas na odpočinek.

Pokud chci, aby dítě respektovalo pravidla, je především na mně, abych je respektovala sama.

Tím, že den rozdělíme do částí, se dítěti jejich opakováním dos­tane do povědomí, že určité činnosti mají svá určitá místa v časo­vých úsecích dne. To vytvoří jeho základní ponětí o čase.

Uspořádání času, prostoru a životních sil nejde zprostředkovat slovy nebo televizí ani žádnou abstrakcí. Dají se získat konkrétní zkušeností vlastního těla a vlastních smyslů. Opakováním kon­krétní zkušenosti se v dítěti probouzí důvěra v sebe sama, ale také důvěra ve svět. Opakovaným vnímáním stále se vracejících časových úseků (den, týden, měsíc, rok a k tomu se vážících ritu­álů) získá víru ve vyšší principy a cítí se v nich bezpečné.

Samotnému dospělému se stává, že zneklidní a začne vyžadovat pomoc, jakmile ztratí přehled a je vydán napospas ve zmatek. Jak se ale může v takových situacích vést malému dítěti? Bez péče blízké osoby, která by onen přehled měla a uměla odstranit rušivé zmatky, se musí dítě cítit stále neklidné.

Pravidla usínání a spaní určují bez výjimky rodiče. Postarají se o to, že den je den a noc je noc a že se před odchodem do postele (v uvolněné atmosféře) opakuje určitý rituál.

Kdyby dítě chodilo každý večer pravidelně ve stejnou dobu spát a spalo stejně dlouho, mělo by ve dne možnost být vyrovnané a činorodé. Tato šance mu uchází, pokud rodiče dopustí, že se noc stává dnem. Místo toho totiž spotřebovává dítě svoji a rodičov­skou energii na nesmyslné noční rušení.

Nejlépe si v noci dítě odpočine, když se pravidelně každý večer může spolehnout na to, že si půjde lehnout ve stejný čas a na stejné místo, že se k němu ráno skloní matka a něžně ho vzbudí radujíc se, že už je děťátko zase vzhůru. Zní to jako utopie? Ó ne, spánek dítěte nebyl nikdy velký problém. Vlastně toto tvrzení platí jen pro zdravé děti. Horečkou zmítané, bolestí soužené dítě dělá starostlivým rodičům z noci den. Jinak to ani být nemá. Právě v nouzi se dítě musí zcela přirozeně spolehnout na rodiče.

Nechť je každému dítěti dopřán pravidelný polední klid! Dítě při něm nemusí spát, pokud nepotřebuje. Ale mělo by ležet po- | hodině a v teple a být uloženo tak, aby jeho touha po pohybu byla citelně omezena: zabalené v peřině, nohy pod poduškou, v zahradě v houpačce. Všechno kromě vybraných činností by mělo být pozastaveno.       

Podle čeho pozná dítě denní cyklus? Velmi se hodí časy k jídlu, protože láska k rytmu prochází žaludkem. Dítě si pomyslí: k sní­dani vypiju kakao a sním si své musli, v poledne máme polévku, salát a teplé jídlo, a když budu mít prázdný talíř, dostanu i záku­sek, ale dřív ne! Po poledním klidu bude koláč a něco k pití. Ve­čer chleba s něčím a čaj.

V pravém slova smyslu jsou jídla časovými milníky. Nejde o to přesytit se, ale o všechny zážitky, které jsou s jídlem spojeny. Především je to ale společenská zkušenost, kterou se dítě znovu a znovu ocitá u společného stolu. Dítě může tyto zkušenosti sbí­rat jen tehdy, když potkává u stolu i ostatní. Všichni na sebe če­kají, berou na sebe ohledy.

Časy k jídlu by měly být závazně v určených časech - jen tak si dítě může vytvořit vnitřní hodiny, které mu vyměří zdravý pocit hladu.

Vnitřní řád si dítě může vytvořit jen tím, že je mu umožněna zkušenost s řádem vnějším. Ve stejné míře, jak se rozpíná jeho zvědavost a „pole působnosti“ a roste jeho zatížitelnost a schop­nosti, se mu stanovují a rozšiřují hranice a odměřuje podpora. Pod ochranou hnízda dostane základní vybavení pro svou pouť životem, kontakt s polaritou. Naučí se snášet „ne“ a omezování, aby se tím více radovalo z „ano“ a svobody. Pozná strach a bolesti a získá svou životní odvahu začínat zase znova.

Důležitá zásada zní: Vyjádřete své pocity jednoznačně. Radost a zlost (a s tím pochvala a hana) by měly děti poznat podle tónu hlasu a mimiky otce a matky. Dvojznačné poselství jako: „Miláč­ku, dneska mě pěkně štveš,“ pronesené utrápeným hlasem, ale s úsměvem na^tváři, rozdmýchávají nejistotu, která je pro dítě nesnesitelná. Čím je dítě temperamentnější, tím víc agresivně reaguje. Musí zabránit tomuto chování ani ryba, ani rak, při kte­rém strádá jeho touha po bezpečí. 

Jen jednoznačně vyjádřený pocit dá dítěti šanci vcítit se - z lásky k rodičům cvičit ohleduplnost.

Dvojakost dítě vyprovokuje a zneklidní, zatímco jednoznačnost je přijatelná a pochopitelná, protože poskytuje jistotu.

Mnoho rodičů tíhne k tomu, věnovat dítěti pozornost, jen když ruší. Ale nevěnují se mu, když se dítě chová normálně a soustře­děně si hraje. I to je důvod, proč se děti často chovají tak výrazně a rušivě. Konečně dostanou to, po čem touží a na co jsou odkázá­ni: totiž pozornost rodičů.

Ve výchově dítěte způsobuje strach před chybami, které vyvstá­vají na základě nejistých plánů a koncepcí, mnoho nevýhod. Jas­ná následovatelná linie dává dítěti pocit jistoty, moci se spoleh­nout sám na sebe a také formu bezpečí, která je pro všechny děti nepostradatelná.

Zdroj: Jirina Prekop - Jak být dobrým rodičem, nakladatelství Grada

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář
Související produkty na 001shop.cz: 

Přidat komentář

Reklama

Reklama