Mystéria smrti a znovuzrození

Prostředky k navození těchto změněných stavů vědomí jsou podobné těm, jichž se užívá při šamanských technikách a iniciačních obřadech: bubnování, zpěv a tanec; změněný rytmus dýchání; vysta­vení fyzickému stresu a bolesti; situace zdánlivě nebo skutečně ohro­žující život. Mezi nejúčinnější prostředky, používané k vyvolání změny vědomí, se řadí rozličné rostliny s psychicky aktivními vlast­nostmi. V některých případech není proces rituálů, způsobujících změnu mysli, znám; buď byl držen v tajnosti, nebo se informace během času vytratily.

Mocné a často strašlivé a matoucí prožitky vzbuzené v iniciova­ných osobách byly chápány jako příležitosti k navázání kontaktu s božsty a božskými říšemi; pohlíželo se na ně jako na nezbytné, žá­doucí a dokonale léčivé. Existují dokonce náznaky, že dobrovolné vystavení těmto krajním stavům mysli mělo zabránit a ochránit před skutečným šílenstvím.

Tuto skutečnost může osvětlit řecký mýtus o Dionýsovi, který pozval občany Théb, aby se k němu připojili v Menším tanci, bakchickém vy­tržení - orgiastickém ritu zahrnujícím divoký tanec a uvolnění různých emocí a instinktivních pudů. Slíbil jim, že se prostřednictvím této slav­nosti mohou přenést na místa, o nichž se jim nikdy ani nesnilo. Když odmítli, nutil je do Většího dionýsovského tance, záchvatu nebezpeč­ného šílenství, který jim zakalil zrak, takže svého pána považovali za di­voké zviře a zabili ho. Jak tento lidový mýtus naznačuje, staří Řekové si byli vědomi, že nebezpečným silám, sídlícím v naší psýché, musí být dána příležitost otevřít se v přiměřeném kontextu.

Mocné psychologické události, se kterými se v mystériích smrti a znovuzrození iniciované osoby setkávaly, měly nepochybně vý­znamný léčivý a transformační potenciál. Zde se můžeme odvolat na svědectví dvou gigantů starořecké filozofie, Platóna a Aristotela. Sku­tečnost, že toto svědectví pochází z Řecka, kolébky západní civili­zace, je na tomto místě zvláště důležité, neboť pro západního člo­věka je velice snadné ignorovat důkazy šamanismu a iniciačních obřadů, provozovaných kulturami, cizími naší vlastní tradici.

Platón v dialogu nazvaném Faidros rozlišuje mezi dvěma druhy ší­lenství, jedno má původ v lidské nemoci, druhé v božském zásahu - nebo jak lze přetlumočit moderním psychologickým jazykem - archetypálních vlivech vznikajících v kolektivním nevědomí. V tomto druhém typu šílenství ještě rozlišuje čtyři podtypy a připisuje je spe­cifickým božstvům: milencovo šílenství Afroditě a Erotovi, šílenství věšteckého vytržení Apollonovi, šílenství umělecké inspirace Múzám a šílenství rituální extáze Dionýsovi. Platón živě popisuje terapeu­tický potenciál rituálního šílenství a jako příkladu užívá rozličná méně známá řecká mystéria, korybantské obřady. Podle něj divoký tanec za doprovodu píšťal a bubnů kulminuje ve výbušném emoč­ním uvolnění, jehož následkem je hluboké uvolnění a klid.

Aristoteles, velký Platónův žák, byl autorem prvního jednoznač­ného stanoviska, že plně prožitá zkušenost a uvolnění potlačených emocí, jež nazývá katarze (doslovně znamená „očištění“ nebo „pro­čištění“), představují účinnou léčbu duševních poruch. Věřil také, že řecká mystéria poskytovala tomuto procesu silný kontext. Zasvě­cenci podle Aristotela prožívali prostřednictví vína, afrodisiak a hudby mimořádné probuzení vášní, po nichž následovala léčivá katarze. V souladu se základními tezemi příslušníků orfického kultu, jedné z nejvýznamnějších mystických škol své doby, byl i Aristoteles přesvědčen, že zmatek a šílenství v mystériích jsou prospěšné pro konečný klid.

Takové porozumění vztahu mezi intenzivními emočními stavy a uzdravením jsou velmi blízké pojetí duchovní krize a jí odpovída­jícím léčebným postupům. Dramatické symptomy nezbytně nesvědčí o patologii; za určitých okolností je lépe je chápat jako projevy růz­ných rušivých obsahů a sil, které již dříve existovaly v nevědomí. Z tohoto hlediska je jejich přenesení do vědomí a skutečnost, že se s nimi dokážeme vypořádat, chápáno jako prospěšné a léčivé. Popu­larita a široké rozšíření mystérií v antickém světě naznačuje, že je účastníci považovali za prospěšná a z psychologikého hlediska dů­ležitá. Pověstná mystéria v Eleusíně u Athén se konala bez přerušení každých pět let po dobu téměř dvou tisíc let.

Zdroj: Stanislav a Christina Grofovi-Nesnadné hledání vlastního já - Růst osobnosti pomocí transformační krize