Dítě se učí mít samo sebe rádo, jestliže mu matka dokáže zprostředkovat pocit, že je milováno prostě proto, že je. Když se matka dívá na své dítě, mají její oči zvláštní lesk, který je neklamným znakem libosti a hluboké radosti z jeho existence. V této atmosféře se u dítěte dostavuje blažený pocit a roste jeho jistota, že je na tomto světě chtěné a vítané.
Tímto způsobem může matčina láska jasně zaujmout místo v osobnosti dítěte. Může se spojit s nejvnitřnějším jádrem osobnosti tohoto člověka a splynout s ním v jednotě. Lidé, kteří takovou lásku zakusili, jsou schopni také lásku nenuceně dát najevo jako přirozenou a samozřejmou součást své osoby.
Mít zkušenost bezpodmínečné lásky tedy není jen předpokladem pro to, aby člověk sám sebe měl rád, nýbrž i předpokladem, který umožňuje, aby člověk byl schopen milovat ostatní lidi. Mateřská láska je proto požehnáním, které, a je to tragické, není všem lidem v dostatečné míře dopřáno.
Již dítě rostoucí v těle matky reaguje na náklonnost nebo odmítání. Nechtění kojenci mají častěji podváhu a častěji jsou nemocné než chtěné děti, protože jejich imunitní systém je zjevně slabší.
Láska matky v raném dětství ale nerozhoduje jen o zdraví a nemoci, vtiskuje také určujícím způsobem sebecit. Tělo, zvláště oblast břicha, je místem cítění. Matčinu lásku cítí dítě na svém těle, zvláště ve formě laskání, hlazení a chování. To vede k blaženosti a pocitu bezpečí a jistoty. Láskyplný kontakt s pokožkou a vůbec kontakt s tělem dítěte je tedy rozhodující pro to, zda se jeho sebecit vyvine pozitivní a silný. Milovat se v nemalé míře učíme přes kůži!
Důležité také je, aby matčino poselství bylo jednoznačné. To, co dělá, by se mělo shodovat s tím, co pociťuje. Dítě se cítí opuštěné, jestliže se mu dostává mechanické péče, protože matka je v myšlenkách zaměstnána svými problémy.
Malé děti samy sebe prožívají jako všemocné, vševědoucí a grandiózní a vrůstají teprve postupně do vnější skutečnosti. Jestliže děti nejsou ve svých potřebách dostatečně uspokojovány, stahují se do vnitřního fantazijního světa. To je normální proces, neboť tak mají možnost chránit se před šedivým světem, který někdy budí strach nebo je tvrdý. Izolují se a takříkajíc přenášejí zranitelné vnitřní jádro do bezpečí. Jestliže k tomu dojde na pozadí lehkého příkoří a je-li tento proces přechodné povahy, může se dítě brzy zase otevřít a cítit se volné a svobodné ve svém pravém Selbst. Hluboká příkoří nebo trvalé zátěže však poškozují rozvoj jeho osobnosti.
Jestliže nejsou dostatečně uspokojeny základní potřeby pozornosti, potvrzení, náklonnosti a zabezpečení, dítě se stále více stahuje do splendid isolation, nádherné nadřazené izolace, na základě motta: "Nikoho nepotřebuji, jsem mnohem lepší než osoba, od které bych měl očekávat lásku, jsem sám svým ideálem." To, co odmítnutí způsobilo, je znehodnoceno nebo zničeno: "Nenávidím tě za to, že mi nedáváš to, co mi přísluší, ale neukážu ti, že něco potřebuji."
Malé dítě si nedokáže samo dát oprávnění ke své existenci, je závislé na pozitivním zrcadlení od svých rodičů. Rodiče, kteří sami sebe nemají rádi, jsou schopni své dítě zrcadlit jen nedostatečně, jen nedostatečně umějí dát najevo, že je vítané a dobré takové, jaké je. V takových případech je dítě nuceno k tomu, aby svůj pocit vlastní hodnoty budovalo výše popsaným chorobným způsobem.
Zdroj: H-P Rohr: Narcismus - vnitřní žalář, nakladatelství Portál
Komentáře (26)
- odpovědět
Pro 01, 2009- odpovědět
Pro 27, 2013- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 15, 2014- odpovědět
Čer 16, 2014- odpovědět
Čer 16, 2014- odpovědět
Čer 16, 2014- odpovědět
Čer 17, 2014- odpovědět
Čer 17, 2014- odpovědět
Čer 17, 2014- odpovědět
Feb 23, 2016- odpovědět
Feb 24, 2016- odpovědět
Dub 25, 2021- odpovědět
Lis 21, 2021- odpovědět
Lis 21, 2021- odpovědět
Lis 22, 2021Přidat komentář