Děti, které nemohou přestat jíst

Devítiletý Elliot by se bez dozoru dokázal ujíst k smrti. Kvůli vzácné genetické poruše nemyslí vlastně na nic jiného než na jídlo, a to přesto, že patří kvůli téže poruše k dětem, které mají menší energetickou potřebu než vrstevníci. Půl hodiny po snídani se ptá, co bude k obědu. Jestliže si odskočíte a necháte vedle něj svůj plný talíř, za pár minut ho najdete vylízaný. Po návratu ze školy se mu do cesty postaví matka a zabrání tomu, aby zamířil k lednici nebo ke krabici s piškoty. Svačinu mu připraví sama, protože ví, že Elliot stejně jako všichni lidé trpící Prader-Willi syndromem (PWS) na jídlo myslí v každém okamžiku svého života, píše list The Independent.

PWS je genetická porucha, která se objevuje u dětí. Lékaři
Prader, Labhart a Willi ji popsali v roce 1956. Pacienti trpí
nedostatečnou funkcí hypotalamu. U dětí se projevuje narušeným
psychickým i fyzickým vývojem. Je to nejčastější genetická
příčina obezity.


Pacient dokáže za dvě hodiny zkonzumovat jídlo v kalorické
hodnotě odpovídající konzumaci průměrného člověka na 36 hodin.
Děti kradou potraviny v kuchyních a schovávají si je ve skrýších,
hledají je v popelnicích, dokáží vypít ovocný šampon a sníst i
mýdlo, kus koberce či tapety. Je popsáno úmrtí pacienta, který se
ujedl k smrti džemem a solí.


Diagnóza je obtížná a děti s touto poruchou jsou velmi často
velké břemeno pro rodiče. Třináctiletá Kaliforňanka zemřela před
sedmi lety, když vážila 340 kilogramů. Poslední měsíce života
trávila vleže na kanapi před televizí a nebyla schopna odejít na
toaletu ani se umýt. Na těle měla proleženiny a plísňové vyrážky.
Její matku soud obvinil z týrání, avšak dnes je zřejmé, že dívka
byla zřejmě nerozpoznaný případ PWS.


Medicína neumí tyto lidi vyléčit a jedinou možností, jak
předejít tomu, aby se neujedli k smrti, je začít s jejich sklonem
k jídlu bojovat včas. Pro rodiče to znamená, že musejí na dítě
dohlížet ve dne v noci, špižírna i lednice musejí být na zámek a
jídlo přesně odměřováno.


K syndromu naneštěstí patří také menší kalorická potřeba
organismu, který je tvořen z větší části tukem než svaly.


Sue Humberstoneová vychovává Elliota sama a snaží se ho
naučit, že se bude muset v jídle navždy spokojit s menšími
porcemi než ostatní. "Když máme chřupky, Elliot dostane jen půl
balíčku. Jestliže jdeme do restaurace, předem se s ním dohodnu,
kolik z jeho porce odeberu. Zpočátku jsme se kvůli tomu hádali,
teď už ne. Pochopil, že když bude jíst moc, bude tlustý,"
popisuje svou metodu paní Humberstoneová.


I když je chlapec ochoten se dohodnout, neznamená to, že na
jídlo nemyslí. "Když někam odjíždíme, ptá se, kde budeme obědvat.
Jestliže jedeme jíst ven, zajímá se o to, s čím jsem připravila
chleby a zda budeme zpět včas, aby stihnul odpolední koktejl,"
popisuje své trápení matka.


Ironií osudu k syndromu patří také to, že nemocní v raném
dětství patří mezi děti, které se o jídlo skoro nezajímají. Jako
kojenci špatně sají mateřské mléko a v době kojení jsou ospalí.
Po roce věku jejich nechutenství pomalu mizí a nahrazuje ho
neutišitelná žravost. Neodradí je ani zmražené potraviny nebo
syrové maso. Dokáží sytit žaludek bez pocitu hladu a jen zřídka
zvracejí.


Osobám s PWS chybí komunikace mezi střevy a mozkem a vědci
doufají, že jestliže se tento mechanismus podaří objasnit, budou
moci začít řešit i běžnou obezitu, jíž trpí stále víc obyvatel
zeměkoule. Američtí odborníci mysleli, že jsou na dobré stopě,
když zjistili, že osoby s PWS mají zvýšenou hladinu hormonu
ghrelinu. Výzkum, při němž byla hladina tohoto hormonu u pacientů
s PWC uměle snížena, však bohužel souvislost s mimořádnou chutí k
jídlu neprokázal.


Žádná jiná hypotéza zatím na obzoru není, a neexistuje tedy
ani žádný lék. Rodiny zůstávají s problémem samy. Poradí si
většinou, dokud jsou děti menší. Avšak jakmile mají děti první
příležitost osamostatnit se, využijí první slabé místo v souboru
zákazů a bezpečnostních opatření.


Devatenáctiletá Rebecca v dětství kvůli nákupu sušenek a
keksů kradla matce peníze a utíkala ze školy. V sedmnácti vážila
175 kilogramů a mezi její přezdívky patřilo mimo jiné chamtivé
prase. Měla štěstí, protože se dostala k odborníkovi, který
přišel na to, že dívka trpí PWS. Genetickou vadu lze v naprosté
většina případů zjistit krevním testem.


Zdroj: ČTK

Komentáře (2)

  • Obrázek uživatele Iva
    Iva (anonym)

    Deti, ktere trpi PWS syndromem by meli, byt uz v nemocnici zkoumani, pokud to jde a nemoc se da v tak rannem veku rozpoznat. Mohlo by se tak predejit nejasnostem. Pro rodice musi byt opravdu hrozne sledovat, jak se jejich deti zabiji v podstate jidlem a nemaji moznost tomu nejak zabranit, dite si jidlo vzdycky najde, treba i od kamaradu ze skoly apod. akorat by me zajimalo, kolik deti na svete asi PWS trpi...

    Pro 04, 2006
  • Obrázek uživatele Pavel Bircak
    Pavel Bircak (anonym)

    PWS je geneticka porucha a je mozne ji take pomoci genetickych testu diagnostikovat. Testy se provadi cilene na chromozom a genovou skupinu, ktera je za PWS zodpovedna. Aby bylo mozne poyadat o tento specializovany test jsou vypracovana klinicka kriteria, ktera lekarum slouzi pro stanoveni podezreni na PWS. Odhaduje se ze v CR dnes zije cca 500-600 pacintu s PWS. Pro blizsi informace muzete navstivit http://www.prader-willi.cz

    Srp 31, 2007

Přidat komentář

Reklama

Reklama