maniodepresivita

Moc vás všechny zdravím. Jsem v remisi, ale není to dobré. Mám chuť na alkohol. Nezřízenou. Nejde to překonat. Může za to moje nemoc nebo alkoholismus, toť otázka...

Ambra: no, nevím, to je opravdu zvláštní případ. Osobně by mně vůbec nevyhovovalo, kdyby má rodinu mou nemoc netolerovala. Mám za to, že cílem je oboustranný kompromis. Pokud mám depresivní fázi, tak rodina ví, že budu neschopně ležet jako medvěd a nemá smysl po mně cokoliv chtít. Pokud ovšem dominuje hyperaktivita, očekává se, že se budu maximálně ovládat a že si včas vezmu tlumící antipsychotika. Zodpovědností nemocného je to, aby netrpělo jeho okolí a zodpovědností blízkých je potom maximální ohleduplnost k nemocnému. Nikdy to není ideální, ale vždy má smysl se o to snažit...

Bára: proč se zbytečně trápit? Zajdi si za praktickým lékařem a popiš mu své problémy. S velkou pravděpodobností ti předepíše nějaká mírná antidepresíva a možná se udivíš, jak bude život zajímavější. Rozhodně nemá smysl se tlumit benzodiazepamy (Diazepam...), tím si člověk vypěstuje akorát tak závislost...

Zdravim vsechny! Muj (nyni jiz byvaly manzel) trpel take bipolarni poruchou. Byli jsme spolu 5 let, behem kterych mne neustale opoustel a pak se zase vracel, sliboval atd. Ja odpoustela, rikala jsem si ze za to nemuze, ze je to nemoc. Ale jeho sliby, jakkoli rozumne a uprimne, zustaly jenom sliby. Proc to pisu - take jsem si blahove myslela, ze nejlepsi cesta je tolerance, porozumeni atd. Vzdy jsem se k nemu chovala hezky a s pochopenim. Nakonec si nasel zenskou, ktera ho "nesetri" a reaguje na jeho vybuchy tim ze ho serve jakoby za to mohl a byl zodpovedny. A kupodivu, i on sam si to pochvaluje a kdyz jsem mu rekla, ze jsem ho omlouvala, protoze vim ze je nemocny, tak mi rekl, ze to jsem nemela. Mela jsem se k nemu chovat jako kdyby za to zodpovedny byl. Tak nevim - bud je takovej masochista, nebo plati za dobrotu na zebrotu?

P.:Já ty výbuchy agresivity vzládám jak kdy.Někdy se mě to hodně dotkne a mám pocit,že mu musim vysvětlit,že je vedle jak ta jedle,jenže to je pak všešchno ještě horší a nějaký ten nábytek to už pak taky odnes.Proto jednoznačně říkám,ignorovat,ignorovat,sebrat se a jít pryč prostě cokoliv,hlavně neodporovat,nedohadovat a nic z toho si nebrat k srdci,jsou stejně hysterický bláboly.Jen takhle se dá udržet čistá hlava,ale fakt je,že to chce dost sebekontroly,sama se ještě učím.
Pro Báru:Nemyslím si,že je to maniodeprese,co ty na to Martine? Podle mě inklinuješ k depresím pokud si v určitém presu nebo v životě nevíš kudy kam a nebo se cítíš SAMA,což si myslím,že je tvůj případ.Najdi si ještě někoho,kromě přítele s kým bys mohla zajít na kafe,fláknout se po krámech a hlavně pokecat.Pokud si myslíš,že už to nedokážeš sama zvládnout rozhodně jdi k odborníkovi.

Veverko, pokud s nim chces zit a mit deti, tak ti radim o dedicnost se radeji nezajimej...
Moje bilance:
Tchyne-BAP
muj exmanzel-BAP
moje dcera-priznaky...
Radeji nad tim nepremyslim, zblaznila bych se z toho...

Ahoj, prosím, potřebovala bych poradit.Jsem si jistá jen tím, že se necítím poslední dobou opět po psychické stránce v pořádku,ale zajímalo by mě,jestli nemám maniodepresi popřípadě jiný druh deprese. Tenhle stav mám potřetí v životě. Prvně to přišlo v patnácti letech, kdy mi umřel pes, kamarád a celá rodina se dozvěděla, že mě můj otec bije. Začala jsem se uzavírat do sebe,s nikým jsem nemluvila,nejedla,nespala,přestala jsem se stýkat s kamarády,nic mě nezajímalo a stále jsem jenom brečela a někde se zavírala.Na radu psycholožky jsem začala brát Bellaspon a pak Diazepam,trvalo to asi tři měsíce,než jsem se dala dohromady.Začala jsem chodit na střední školu a můj stav se hodně zlepšil.Asi po třičtvrtě roce se mi začaly deprese vracet,na popud bývalého přítele jsem začala opět chodit na pravidelné návštěvy psycholožky, léky už nebyly potřeba.Před maturitou jsem přestala na sezení chodit, byla jsem naprosto v pořádku a úspěšně jsem odmaturovala.Začala jsem chodit do práce,našla jsem si nového přítele a odstěhovala se od rodičů. Všechno mě bavilo a byla jsem spokojená.Ovšem do prosince,než jsme zjistili,že jsem těhotná a nemůžeme si dítě nechat,následoval potrat,což jsme oba dva hodně špatně nesli.V tu dobu jsem začala i dost pít a měla jsem strašný výčitky svědomí.Opět se mi začali vracet deprese.Přijdu si sama a absolutně zbytečná, i když se přítel strašně snaží a je opravdu vidět, že mě miluje.Udělal by pro mě všechno,ale vím že ¨chyba¨je ve mě.Když jsme se rozhodli, že si pořídíme alespoň pejska,abych nebyla po práci doma sama(týden bydlí doma a týden u mě, dodělává školu),tak ho musíme vrátit,protože si u nás nezvykl a bojí se chlapů.Ted se nacházím ve stavu, že přes den je to ok, ráno nechci ani vstávat a večer skoro celý probrečím. Nic mě nebaví, nechci nic dělat, nemůžu spát - budím se, zdají se mi špatné sny, nikam chodit ani s nikým mluvit. Jediný s kým v podstatě problém řeším je můj přítel.Vím, že bych potřebovala nějaký zájem nebo něco co by mě nabilo,ale nic takového nemám a nebo je to tak náročné, že na to nemám čas a peníze.Jediné, co mě baví a z čeho mám trochu radost je náš vztah, a protože vím, že mu tím ubližuji, tak bych s tím chtěla něco udělat, chtěla bych aby mě život zase bavil..prosím, poraďte.Díky Bára

P.: My měli problém s návaly vzteku po Depakine, psala jsem o tom nahoře.
Já spíš teď řešim tu dědičnost ...

Holky, chci se zeptat... Taky resite nahle navaly vzteku u pritelu? Nebo ty navaly absolutne ignorujete?

Ahoj Pepi, já taky v různých intervalech uvažuju o tom, že by bylo krásné být někde sama a hlavně v klidu. Ale oč by byl ten můj život pak chudší ...

Lenko, proc se bojis psychologa? Taky jsem u nej byla a nekousnul me:) S odstupem casu zjistuji, ze mi pomerne hodne pomohl, a to jsem mu zezacatku nemohla prijit ani na jmeno...
Zkus ho. V kazdem meste je urcite jeden, ktery je zdarma.
Deprese jsou zpusobene hormonem, ktery se jmenuje seratonin, ale to urcite vis a taky urcite vis, ze ten hormon se da do tela dodat...
Myslis, ze mas unipolarni depresi nebo bipolarni? Vidis na sobe priznaky hypomanie? Hyperaktivita apod.?

Pepi: ale jo, lepší se to. Člověk musí něco vydržet :-)

Ahoj Veverko,no musim uznat,že když má ty "svoje dny" vzala bych nejradši kramle a někdy si myslim,že jsem kvůli němu na tom psychicky hůř než on sám,když je v depresi. Jenže na druhou stranu,když to vemu každej má něco. Já už jsem jednou rozvedená a to byl můj exmanžel tzv.normální a stejně se s ním nedalo žít. Možná přitahuju komplikovaný tipy nebo co....Každopádně musíme být statečný holky,aby jsme tohle rozdejchaly (Martin odpustí).
Jinak,Martine,ten mail jsem mu ještě nedala,vyčkávám...Co tvůj sportovní úraz,přežíváš?

Veverka: jen ať zobe! A jinak samozřejmě platí, že různé léky mají u jednotlivých lidí různé vedlejší účinky. Já si třeba Dépakine nemohu vynachválit, protože mě výborně stabilizuje a tlumí právě případný neklid a záchvaty vzteku.

Ahoj Pepi, já jsem se s přítelem taky seznámila, když byl v mánii a byl strašně okouzlující. Už jsme spolu 5,5 roku (léčí se 2,5) ... ale odvahu ke svatbě jsem ještě nedostala. Asi jsme propásli to "správné" období, kdy hormony ještě bouřily :-) Nedavno jsem vážně uvažovala o rozchodu. Ale teď už je zase jaro a to mi dává sílu. Drahé polovičce jsou koupila ve zdravotnických potřebách takovou tu krabičku na léky (na základě Martinovo příspěvku) a on si je tam každý týden pěkně naskládá a 3x denně "zobe". Tak snad mu to vydrží. Pro člověka to neni moc jednoduché, když je závislý na lécích připadá si pak jak kripl (to taky občas posloucham). Ale můj přítel má ještě ke všemu poúrazovou epilepsii. V této souvislosti bych ještě chtěla varovat před antiepileptiky, které se používají i jako stabilizátory nálad. Můj přítel bral asi rok Depakine a měl po něm záchvaty vzteku. Neznat ho předtím, tak jsem se s ním tenkrát rozešla. Naštěstí mu ho už vyměnili.

Martine,moc dík,v životě bych se neodvážila tě o něco takového poprosit..myslím,že tohle by mohlo zafungovat,když sem mu o tobě povídala tak se tvářil celkem přístupně,tak uvidíme a ještě jednou dík.

Ale jistě, takže Pepi, bude-li mít zájem, tak můj mail je congestus"seznam.cz.

Martine, co mu nabidnout tvuj soukromy mail? Vim, ze ti to nedela problem...

Pepi: Ano, je škoda, že sem přispívá tak málo optimistů :-). Osobně ale znám jednoho stabilizovaného pacienta na NETu a byl jsem na edukační skupině úspěšně léčených bipolárníků v Praze.
Ono je to ale tak trochu logické. Pokud člověk nemá problémy (a ani jeho partner), tak nemá potřebu hledat záchranu na internetu. Tohle ovšem platí také NAOPAK! Proto zde převažují problémy a negativní zkušenosti.
A že sem píšu já? Jednak jsem celkem stabilizovaný a jednak mě povídání baví.
Zkus to takto vysvětlit svému příteli.

P.,máš rozhodně pravdu, v mánii to nejde,protože v tomhle stavu i když je veselej tak jedno špatný slovo ho hodí do agresivity. Musím vyčkat.
Martin: Ještě sem se tě chtěla zeptat..Pořád váhám jestli mu dát odkaz na tuhle stránku.Jak myslíš,že to přijme když bude třeba číst ty hodně negativní názory.Mám trochu strach,aby to v něm nevyvolalo pocit,že je to všechno stejně na ho...Ty seš tady v podstatě jedinej léčenej optimista :-)))