Maniodepresivní psychóza

Chtěla bych v tom dnešním povídání u svítání říct ještě jednu věc: Litovat nějakého svého rozhodnutí je naprosto zbytečné. Jednou se člověk rozhodl, udělal to, nemá smysl se k tomu vracet.
Ona ta firma totiž měsíc po mém odchodu skončila. Pravda, mohla jsem dostat odstupné, ale co už nadělám:-)

Takže přišla jsem za doktorkou s tím nespaním, řekla mi, Myslím, že ataku nemáte, jistě, to jsem si ani já nemyslela. Nebylo to dobré, ale cítila jsem se snad nejskvěleji ve svém životě, jen to nespaní a překotné myšleny a ukecanost a nesoustředěnost. Předepsala mi nějaká antiepileptika, už ani nevím co. Jo, myslím, že obligátní Rivotril. Za 2měsíce (spala jsem déle, někdy i 5hodin, ale nestačilo mi to) začala mluvit o antipsychotikách. A Rivotril změnila na něco jiného. Euforie trvala. Pravidelně jsem chodila na kontrolu, co měsíc. Pak přišel letošní únor. Něco se změnilo. Táhnul se mi strašně čas, v práci to bylo nějaké volnější, předtím stresy, zaučovala jsem svou nástupkyni, nemohla se dočkat, až směna skončí a budu doma, ale doma to bylo stejné. Nic mě nebavilo. Čtení, hudba, nic. Automaticky jsem dělala, co bylo třeba, ale v hlavě pusto prázdno. Jedno velké NIC. Pak jsem přestala s tou prací a bylo to ještě horší. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Přitom jsem si toho tolik plánovala, doma že udělám. Začaly výčitky. Neměla jsem dávat výpověď. Ukvapila jsem se, co budu dělat?, jsem příživník, na dávkách, co bude?, holky si mě nemůžou vážit, když jsem nezaměstnaná a ani nevím co dělat...Na další kontrole jsem to tak nějak doktorce povykládala, ale vlastně jsem si říkala, proč o tom mluvit, jsem jen znuděná hlupačka, ona na to Myslíte, že máte depresi? Já myslím, že ne, viďte? Já jsem vám říkala, že práce je smysl života...Jen jsem přikyvovala, i když o té práci si myslím svoje. Nicméně, změnila léky, Lamotrigin 25. A já na tom byla nejdřív stejně a pak hůř a hůř a hůř...Nakonec jsem u ní v dubnu skončila mimo termín v takovém savu, že doporučovala léčebnu. A začala přemýšlet jinak. Varovala mě, ať okamžitě snížím dávku těch AD, až ucítím, že na mě jde mánie. Nechápala jsem ji. Proboha, vždyť já už NIKDY nebudu veselá! Po měsíci, kdy jsem brala Citalec+Seroquel+ten Lamotrigin/to už 50/
mně bylo lépe. Ale ne až tak moc. Přestala jsem Lamotrigin brát, říkala jsem si, že mě stahuje dolů. A hops-jsem nahoře:-) Beru ho teď poctivě znova, AD už ne. Na kontrolu jdu příští týden a nechce se mi mudr říkat, že celý měsíc jsem na to kašlala. Ona se dokáže pěkně zlobit:-)

Podle času jistě poznáš, že nespím, od půl druhé už, trvá to asi týden, hypománie je tu:-) Léčit jsem se začala teprve loni v září. Bylo mi úžasně, skvěle, až na jednu věc:spala jsem denně 3-4hodiny. Zašla jsem za doktorkou, která mě léčila před 10ti lety z deprese.
Nebojím se toho slova, koneckonců-je to jen slovo. Trvala tenkrát asi čtyři měsíce, možná víc, už ani nevím, a v poslední fázi jsem na tom byla tak, že jsem šla po ulici a začala neovladatelně bulit. To už jsem věděla, že s tím něco musím udělat. Byla jsem po 7letech na mateřské přihlášena na pracák a poslali mi pozvánku na výb.řízení do jedné firmy. První, co jsem té lékařce řekla, bylo: Ale mě nic není, mám zdravé a úžasné děti, sama jsem zdravá, nemám si nač stěžovat...a rozbrečela jsem se. Už po týdnu AD jsem byla schopná existovat a nebrečet po nocích, že to nemůžu skončit - kvůli dětem. Šla jsem na výb.řízení, přijali mě, dělala jsem v té firmě až do letošního března. Výpověď jsem podala sama.
Jinak, takové ty "depky" jsem mívala vždycky tak jednou za 2měsíce, za pár dnů jsem z toho byla venku. Vzpomínám, jak jsem jednou brečela skoro kuse 1,5dne a nemohla to zastavit. Bylo to čiré zoufalství, ale proč, kvůli čemu, to jsem netušila. Euforické stavy asi taky tak, ale trvalo to déle.
No a v tom loňském září už to trvalo dlouho nějak moc. Říkala jsem si, že když se budím vždycky kolem té 1-2 ranní hodiny, jestli nemám něco s játry, ledvinami, či co tam v těle ještě je, zašla k obvodnímu na odběry. Vše v pořádku. Tak jsem tedy zašla za tou paní doktorkou. Nedám na ni dopustit, i když ona si občas do pusy neviděla, aspoň tehdy, ale taky je jenom člověk. Např.poprosila jsem ji o pár dní nemocenské, protože v práci jsem to už kvůli únavě nezvládala, navíc už jsem někdy do telefonu blekotala šílenosti, ona začala vypisoval lístek, říkám jí, že další den ještě nemůžu, v práci musím ještě něco dodělat. Rozčílilo ji to a řekla, že není žádné hokynářství, že mi nenapíše nic.
Ale pak mě začala poznávat.
Jsem se ale rozepsala:-)

Ty jsi ale noční ptáče :-). Já jsem tzv. "rychlý cyklér". U mně trvají epizody tak 2-3 týdny. Než jsem se léčil, tak šla jedna vlna za druhou, takže jsem už byl na pokraji sebevraždy. Teď mám výkyvy hlavně tehdy, když přestanu brát léky. Takže tak 3-4 do roka s tím, že lehčí vlnky nepočítám. Naposledy jsem spadl do mínusu letos v září a musel jsem požádat o neschopenku. Slovo deprese používám málokdy - mám z něho hrůzu. Proto ty "výkyvy" a "vlny". A jak se kýveš ty?

Máš pravdu, dělat něco jiného než normálně, to bych nechtěla. Třeba zapálit barák, že ano. Hypománii si užívám. Jen vyčerpává nespaní a pocit, že absolutně nic nestíhám, vždyť mám tolik plánů, tolik toho musím udělat... Přitom jsem momentálně nezaměstnaná, půl roku. A deprese máš často, Martine?

Ono je to asi tak, že na mírné euforii nic špatného není. Mánie ale může být nebezpečná (halucinace) a hlavně velmi vysilující. Zpravidla po ní přichází hluboká deprese. Dost nemocných se skutečné mánie bojí, protože v ní ztrácejí sami nad sebou kontrolu. To by se ti líbilo - dělat něco jiného, než bys "normálně" chtěla? Osobně nemám s mániemi zkušenost a nijak si nestýskám :-).

Můj mail:ohno"seznam.cz

Stejně by mě zajímalo, jak je to s tou mánií. Doktorka mi říkala, že NIKDO by nepřiznal, že je to mánie, ty stavy, že všichni si myslí, že je to v pořádku. Což já už dneska vím, už se znám, ale copak by pocit štěstí, nadšení pro cokoliv, rychlé myšlení, inteligence, sebeúcta, copak by tohle vše nemělo být vlastně normální? Je fakt, že ti lidé, kteří dokáží utratit 30tis.za blbosti v jednom týdnu, ti, co jsou agresivní, ti už se vymykají. Ale takové ty moje eufórie nikomu neuškodí, lidem je se mnou spíš dobře, protože jsem vtipná, zábavná, dokážu poradit ve všem možném...Mám takové rčení, co mě vystihuje:Nahoře dole, jsem pořád, vole:-)

Já jen, jestli se to nebije s tím Seroquelem. Ale beru jen 50mg na noc. Jiné prostředky, jasně, ale je to komplikovanější. Vedu takový divný život:-) Mno, za jeden večer, tak to je.

No, pokud ten litr nevypiješ za jeden večer, tak bych to neviděl tak černě. Lepší je rozhodně pít pro chuť, náladu je dobré udržovat jinými prostředky ... :-)

Martine, tak litr bílého jednou týdně-pro chuť i tu fajn náladu.

Leo, s tím pitíš mě trochu lekáš. Kolik toho asi tak vypiješ? A proč vlastně piješ - pro chuť nebo proto, aby ses cítila lépe?

Dobrý den, chtěla bych se s Vámi podělit s radostí nad uzdravením z deprese a hlavně z uzdravení mojí dcery ze sociální fobie, která byla doprovázená silným červenáním. Oběma nám hrozně moc pomohla metoda EFT a paní Plachá. Moje dcera chodila na psychoterapii, brala antidepresiva, ale bez nějakých větších účinků, tak jsme zkoušely různé alternativní způsoby léčení jako kineziologie, regresní terapie a byly jsme i u pár léčitelů, a žádný výsledek. Moje dcera byla u paní Plaché zatím jednou jedinkrát, ale už chodí mezi lidi, ještě to samozřejmě není uplně za ní, je objednaná na další sezení, ale to jedno sezení mělo takové účinky, že po období kdy se bála jít i ven s košem chodí ven s kamarádkami a začíná se konečně dívat po nějaké práci, a přestala se úplně červenat. Úplně nám to obrátilo život a konečně začínáme znovu a naplno! Mně pomohlo EFT úplně z deprese po 3 sezeních! Kdyby to chtěl někdo zkusit, má paní Plachá stránky na internetu www.eftprozdravi.cz. Přeji vám hodně štěstí. M. K.

Mám to stejně jako Martin. Deprese obludné jen tři za svůj 43letý život, ale mírnější tak co 3měsíce. Hypománie, úžasné stavy, kdy jsem byla schopna velkých rozhodnutí, např.rozvod neprespektivního manželství, změna práce, přestěhování atd. sem tam za rok. Jsou lidé, kteří jako by měli mánii pořád, mají prostě takovou povahu. Nechce se mi doktorce věřit, že musím brát léky, věřím, že už se znám a dokážu to ovládnout sama. Varuje mě před pitím vína, které mám moc ráda, ale neposlouchám ji. Je fakt, že poslední depresi jsem sama nezvládla, pomohla mi AD, 4měsíce jsem nevypila ani kapku. Nebyla ani chuť. Když jsem ted v pohodě, občas si dám. Ale beru antipsychotika(Seroquel) sice menší dávku jen na noc, a nevím, jestli dělám dobře. Asi ne:-)

Abych se přiznal, tak se mně to příliš nezdá. To, co popisuješ, je typická paranoia. Pokud by měla opravdu maniodepresivní poruchu a "léčila" by se jenom diazepamem, tak by to teď vypadalo mnohem hůře.

Moje matka touto nemocí zřejmě trpí. Nevím jaký je průběh této nemoci, potřebovala bych poradit.Je strašně vztahovačná, ukřivděná, bezdůvodně pláče,neustále vyčítá že ji nikdo nemá rád,její život podle ní bylo jedno velké trápení,vyžaduje být neustále středem pozornosti celé rodiny,pokud tomu není tak jak si přeje ona, verbálně nás všechny napadáa chce se hádat a vyčítat. V poslední době vyhrožuje sebevraždou.Již 30 let bere diazepam.A dávky neustále zvyšuje. Mám strach. Poraďte co dělat když na psychyatrii nechce jít.

www.butlavavrba.dobrodruh.net

Abych se přiznal, tak zase tak "v pohodě" taky nejsem. Pokud jsem duševně v pořádku, tak mám i nadhled nad svou nemocí a souhlasím s tím, že jí trpím. Pokud ale nastává zvrat, tak jde do tuhého. Někdy přestávám brát léky a myslím si, že se to zvládne, že se to lehce přečká. Takové přesvědčení samozřejmě dlouho nevydrží a ještě rád se opět vracím k medikaci. Možná mám výhodu, že nemám příliš silné mánie - ty jsou nebezpečné. Já mám spíše euforické hypománie a v těch se člověk ještě dokáže kontrolovat. A když přijde deprese, tak zase nemám sílu vyvádět nějaké hlouposti.
Takže tak, dokonalý pacient s maniodepresivitou asi neexistuje. Nevím, zda jsem tě potěšil, hmm....

To Martin:
Ahoj, jak je možné, že sis připustil svou nemoc, jak jsi to pochopil a přijal sám v sobě Martine? Mám přítele, který MDpsychózou trpí (patrně),ale není schopen to pochopit a spíš posílá k doktoru nás, kteří se o něj bojíme. Většinou to takoví lidé přece nepochopí. Děkuji za odpověď.

To Smolařka:
Ahoj, můžeš zkusit poslat kontakt na můj mail congestus"seznam.cz. Nejsem doktor, ale celkem dost jsem o této nemoci četl a konečně, sám ji již delší dobu mám. Nepočítej ale s tím, že ti řeknu nějaký ortel. Bud tě uklidním nebo naopak pošlu k odborníkovi. S touto nemocí se ale nechodí k psychologovi, ale k psychiatrovi. Ale to bych předbíhal, nejspíš máš jenom zbytečné obavy. Takže ahoj a klidně napiš.