Je to psychické týrání?

tebe by měli zacvřit taky...anno: můj otec byl stejný, vyhrožoval, že zabije i mne- nakonec nám zapálil byt. Kdyby měl možnost- zabil by mne- to vím určitě. Teď mám manžela a taky to není dobrý.Někdy je hodný, jindy zlý, nesmím nikam chodit, kontroluje mne i co dělám na netu. Sprostě mi nadává. Nemůžu nikam chodit. Je to těžké.

Maminka na podopbnou linkavost doplatila. Myslela si, že kdyžodejde od manžela a našeho táty, že budeme jako děti trpět. Když nám řekla, že již nemůže tátovu násilnost vydržet, chtěli jsme jít s ní, táta hrozil, že ji zabije. Máma od táty utekla a nás vzala sebou. Žili jsme různě,ale stále se o nás dobře starala. Ani jeden z nás si,ale nevšiml,že je nemocná-dokonale to hrála. Když ji odvezla sanitka, zůstali jsme na krku její kamarádce,která nás nechala umístit do DD.
Maminka na vnitřní zranění v nemocnici zemřela a já a sestra s bratrem vyrostli v DD.
Nevěřte,tomu,že vás partner zabije-neudělá to,ale může vás zabít jinak-citově,společensky atd. Je tomu 12 let.Nenechte se bít ani omezovat a již se vůbec nevymlouvejte na to,že vaše děti ztratí tátu-neztratí, co mají teď za život? Když vidí,jak je máma ponižována?

Ahoj kdo nepozna na vlastni kuzi co je to tyrani at nesoudi. Radsi budu zit se slepym muzem nez se nechat ponizovat a mlatit.

Ahoj, psala jsem tady už dřív o svém manželovi, jestli je normální, jak se chová. Nenechá mě komunikovat se světem a stále mi kontroluje mejly a mobil, pořád mi volá...atd. Když přijde domů, jen mi nadává, uráží mě a pak čeká, že k němu budu hodná, jinak jsem podle něho děvka. Takhle se chová poslední asi rok a půl...Nejdřív jsem si to nedokázala představit, že bych byla bez něho ale teď pozoruji, že je mi z něho špatně a přestávám k němu cokoliv cítit. Myslím, že podám žádost o rozvod, sice vyhrožuje, že mě radši zabije a pak sebe, ale asi mi stejně nic jiného nezbyde.

nic jenom jedno napišu... UTEČ OD NĚHO!!!!

Jsem ještě v horsi situaci, mam 2 deti jednomu 2roky,holce 2mesice a vsechny 3 roky muj partner nas opoustel a pak se zase vracel, vzdy byl prijemny jen par dni a pak zacinali nadavky a ponizovani, par krat me i mlatil,dokonce tehotnu a nohami.Po narozeni dcery zase nas opustil a ted po dvou mesicech chce zpatky,ja jsem v hrozne financni situace a je mi lito deti,ze pokud ted uz konecne rozhodnu a neprijmu ho zpet, tim vlastne rozhoduji za deti a zbavim je taty.Nevim co mam delat?

Líbí a souhlasím z...Trochu jiný pohled-ano? Každá máma,která je soudná,ze svého syna vychová čestného muže.Aspoň ona si to myslí.Nezáleží z jakých poměrů pocházejí,ale na tom jakou školu doma rodiče odkoukali.Já jsem měla manžela,který byl malý růstem,ale sílu měl golema.Měl rád svou rodinu,ctil matku i otce svého.Mě také měl rád,ale jenom v době,kdy jsem byla těhotná.Po porodu-byl beránkem do té doby,než mi skončilo šesti nedělí.A pak nastal teror-nikdo nechápal,kde se to v něm bralo,proč se najednou choval jako tyran.Často jsem v noci s dětmi utíkala z domu,ale nebylo kam.Pod pohrůžkou,že se s ním rozvedu,mě vyhrožoval,že mi vezme děti a já se bála.Až dopadla poslední kapka,zbil našeho nejstaršího syna-tak moc,že jsem musela jít se synem k lékaři.Od lékaře jsem si zašla na soud a podala žádost o rozvod.Jinak jsem se nikam nedostala neboť mě na každém kroku hlídal,buď on nebo někdo z jeho bratrů.Když dostal oznámení o rozvodu,zbledl,zvedl ruku,já se přikrčila,ruku spustil,klekl si a doslova prosil,ať se nerozvádíme,že se polepší-já blbec.Polepšení bylo na tu dobu,než jsem zase,otěhotněla.No,nakonec jsem se rozvedla s pěti dětmi.Již nikdy jsem se nechtěla vdávat-a jsem letos již 24 let vdaná,děti mají moc hodného tátu a já manžela,který nás má rád.Není krasavec tváří,ale má laskavé a chápavé srdíčko.

Líbí a souhlasím z názorem Sáry

Nesmíš si dávat vinu sama sobě,to je nesmysl,seber všechnu odvahu a sílu a snaž se od něj vypadnout.Nauč se být soběstačná ,nebo jsi tak na něm závislá?Vyhledej přátele..ale rozhoduj se za v času dokud máš dost sil,později už bys to třeba nedokázala,držím palečky

Jěště jsem chtěla připomenout, že téměř každém chlapovi je od narození konzervativní despota, sobec,hulvát, tyran atd. Muži jsou hold z Marzu. Hodní Hefaistové nemají takovou přitažlivost pro mladé krásné Afrodity. To bylo, je a bude. Jenže i ten Hefaistos má v sobě mužskou hrdost, která, když je zraněná, tak ho silně bolí a on se změní. Zraněná mužská duše může být i vlastní vinou - třeba, není tak schopný jako jeho žena. Kdo za to může? No přece ta ženská. On byl na ní vždycky tak hodný a ona zatím ..... Z hodného zamilovaného beránka se stane běsnící beran nebo býk. Ten je fakt schopen i zabít. Potom nezbývá nic jiného než prchat, hodně rychle a hodně daleko.

Asi nejdůležitější je, uvědomit si, zda mohu s dítětem nebo dětmi svého partnera opustit. Zda mám kam jít, kde bydlet a zda vůbec na všechno finančně, zdravotně a časově sama stačím.
Moc se mi líbil příspěvek Pallas. Kolik z nás žen maminek je takových schopných. Musíte si poradit s psychikou svou, dětí, opuštěného partnera a široké rodiny. Většina opuštěných mužů se svým ženám mstí.Je dobré si napřed vytvořit přátelské zázemí, které Vás podrží, než se první smrště přeženou.
Zvládnu situaci, kdy děti budou na straně svého otce?

To snad není možný, jak...je jich dost, co to dokáží a jsou to slaboši...když pak žena chce od nich odejít, často nastoupí citové vydírání

Maminko, řešte to....To snad není možný, jak může chlap ženskou uhodit............

když jsem se seznámila s...Maminko, řešte to. Odejděte od něj třeba k rodičům. Nenechávajte se týrat fyzicky i psychicky. Vzchopte se. Vaše sebevědomí je zadupáváno hlouběji a hlouběji. Nechtějte dopadnout jako hromádka nervů. Naděje na zlepšení není, naopak.
Váš manžel je tyran, sobec, despota, hulvát. Dopřejte Vašemu dítěti klidný domov bez násilí, jinak se to na něm do budoucna zle podepíše. Jste mladá a bylo by škoda si zničit život s takovým člověkem, který má sám se sebou dost problémů. Samozřejmě, že Vás i s dítětem
může mít rád i jiný muž, pokud z Vás nezbyde jen troska. Mějte se ráda a nenechte si ubližovat!

když jsem se seznámila s pavlem,byl zlatej.všechno by pro mě udělal,o půlnoci by pro mě přijel na mejdan do centra prahy,dával mi peníze(byla jsem studentka Sš),dokola mi opakoval miluju tě.myslela jsem si,že je je nejlepší.časem mi začalo vadit pár věcí,že jsme spolu rok,a ještě mě nepozval k sobě(bydlel u rodičů),společné bydlení odkýval a to bylo vše,nechodil se mnou do společnosti-ale všechno se mi zdálo zdálo,jako maličkosti.pamatuji si,že mi jednou na otázku společného bydlení řekl:jdi do prdele,už mě sereš...byl to pro mě šok,chtěla jsem se sebrat a odejít,ale zadržel mě,omlouval se...po 3 letech vztahu mě vzal poprvé k rodičům.občas jsme měli konflikt,ale když je člověk zamilovaný nic neslyší.po 3,5letech jsem otěhotněla bylo to plánované,já miminko strašně chtěla,bylo mi 22,pracovala jsem jako zdr.sestra.nastěhovali jsme se na zahradu jeho rodičů.všechno začalo když bylo malému asi 6m.kvůli kravinám mi začal nadávat do krav,debilů a co hůř,začal i na moje rodiče.že jsou sobecký zmrdi,který si stavěj barák pro sebe a na mě serou,že si nemám vyskakovat,nebo potáhnu odkud jsem přišla...ohrazovala jsem se,než jednoho dne přišla facka.měla jsem malýho v náruči,spadli jsme na futra u dveří.myslela jsem naivně že se omluví,ale řekl mi,že když budu drzá,že mě zabije.ještě se to někdy opakuje,ale já už mlčim,když na mě křičí,strašně se bojim,že mi něco udělá,nebo že to malej uslyší,uvidí.jsem pokaždé strašně ponížená,když mi nadává,jenže nemám kam jít....vyčítám si,že jsem neodešla při prvním konfliktu,ještě když jsme spolu chodili,vyčítám si tu svojí nezodpovědnou mateřskou touhu...říkám si,jestli není všechno moje vina,já přece chtěla dítě...říkám si,jestli ještě bude někdy někdo,kdo kdo mě bude milovat....S.

divnej ne - nebo...To je krutá realita.Celý falešný státní systém České Republiky nás staví do pozice otroků vlády Č.R. a jsme potravou pana presidenta Č.R. Václava Klause.Je to od nich na nás páchané úmyslné psychické týrání hraničící se stalkingem.Okradou nás s jejich lichvářema protože nám nic nedají a jsme insolventní aby měli naše peníze pro jejich falešnou prestiž.No a pak nás s jejich nájemnými vrahy exekutory dorazí a zabijí nenápadka,aby to bylo legální pod hlavičkou jejich nesvéprávné poslanecké imunity.Já nic já muzikant.Nenesou žádnou odpovědnost za nás,nenesou odpovědnost za své zločiny a tak my je NEPOTŘEBUJEME ta příživnická Hovada.Vyhodte ten xindl co nám vládne do luftu i s jejich prochcaným posraným vykurveným Pražským hradem tím nejhořším největším bordelem všech dob na světě...STOP.

Psychické týrání je...divnej ne - nebo divná?Zamindrákovanej či co?Svět neviděl takovej blábol na tyhle diskusi,běž brečet jinam!

Psychické týrání je falešný státní systém okrást a zabít nás občany Č.R. ve prospěch chudáčka Č.R. Václava Klause a jeho žebráků vlády Č.R..

Když jsem si brala Když jsem si brala mého muže, byl to milý, hodný kluk, velmi snaživý. Pochází z rodiny, kde se hodně hrálo na výkon a pořádek, maminka doma téměř udržovala sterilitu, všechno se blejskalo, ale otec velmi shazoval matku, kdykoli se jí něco nepodařilo, nebo něco nevěděla, matka úzkostlivě tajila jakýkoli neúspěch, prohřešek, cokoli a prakticky se spolu nebavili.Jinak jí neustále dával najevo, jak je blbá a že s ní má svatou trělivost. A tak, jak se choval manžel k ní, tak se ona chovala k dětem, cokoli jim nešlo, okomentovala tak, že si raději nechaly zajít chuť na nějaké svěřování, a všichni se jenom naučili zametat stopy, případně házet vinu na toho druhého a chovat se jako perfektní figuríny. Jakkoli selhat bylo nemyslitelné, jakkoli se neovládnout, třeba se rozplakat bylo ostudné, ostudné bylo i mít problém a ptát se na radu, správný člověk zná přece všechno sám. Ale i tak si nacházel otec důvod ke kritickým nemilosrdným poznámkám a shazování. Nicméně, někoho kritizovat otevřeně, bylo považováno za hrubý akt agrese, a taky bylo nesmírně odsuzováno když někdo něco otevřeně chtěl, nebo nechtěl. Pamatuju si, že když mi byla nabídnuta smetana do kávy a já řekla -ano díky, matka si mě pak vzala stranou a řekla mi, že bych se měla líp ovládat, sluší se přece odmítnout.
No, tak v tomhle rajském prostředí manžel vyrůstal, ale došlo mi to víc až po svatbě. Když jsem něco neuměla, byla jem za pitomce, když jsem nevěděla, jak funguje mikrovlnka, atd a nejhorší bylo, když jsem třeba chtěla jít do restaurace, nebo si koupit banány, můj muž se na mě díval zhnuseně, jestli to nepřeháním. Požádat o to, aby mi přinesl vodu, když byl v kuchyni a já v ložnici, bylo považováno za posluhování. Naše dcera byla tlustá, špatná,hloupá atd.
Dřív mi napřiklad nechtěl svěřovat peníze, protože bych je mohla ztratit,a vůbec, pokud jsme něco kupovali, platil vždy on a všechno si překontrolovával, taky si vzpomínám, že když jsme byli poprvé v Paříži a narozdíl od něj mluvím francouzsky, mluvila s chodci a měla jsem na kolenou mapu, nevěřil ani mně ani mapě a jel se přeptat na nějakou debilitu do Informací sám svou příšernou angličtinou.
Situace se mírně změnila, když jsem začala vydělávat víc než on. Nejdřív byl úplně bez sebe, chtěl abych posílala peníze na jeho účet, ale to u podnikatelů nejde, takže sem měla vlastní peníze. Pak jsem si dovolila navrhnout rodinné hospodaření, že povedu účetnictví, ale hrubě jsem narazila, snad ať si nemyslím, že bych to vůbec zvládla. V té době byl na manažerské pozici, ale já rostla s s tím i moje peníze a sebevědomí.
Pak jsem si založila ještě větší firmu a dařilo se mi, ale nastaly dny dlouhých přednášek, co dělám špatně a dusno bylo k nesnesení. Nechápala jsem to a snažila se všecno zvládat, ale stejně to nebylo dost dobré. Jídla bylo moc, nebo málo a pozd atd, a kdyzž jsem se mu chtla s něčím sřit, chvíli dělala chápavého, ale třeba za dva nebo tři dny mě shodil, že přece takový člověk, jako já, je úplně nemožný a posmíval se mi.
Pak se manželovi dařit přestalo úplně, zato mně čímdál líp. Byl k nesnesení a mně pomalu začalo svítat, byl hnusný, když se mu dařilo, protože si myslel, že ho neopustím, byl superodporný , když se mně dařilo, protože měl strach, že odejdu. A byl hnusný tehdy, kdy chtěl dát najevo převahu a to bylo pořád.
Dneska má můj muž malinkou firmu, která se jen těžko probíjí. Mně úplně nenávidí, prý jsem mu vzala ty nejlepší roky života.
Odešla jsem po tom, co sem už nemohla snášet ty jeho věčné výčitky, ledové chování, urážení se trucování a manipulace. Navíc byl čím dál hysteričtější.On nesnesl řeč na rovinu, jakkoli ho kritizovat, považoval za útok a odpověděl takovými podlostmi...... a nakonec to skončilo, že mě začal fackovat a křičet, že když mě nevychovali rodiče, tak to musí vzít do ruky on.
Takže jsem odstěhovaná, přítele zatím nemám a asi ani nechci, dcera mě obvinila z toho, že jsem jí svým špatným manželstvím znemožnila najít si partnera, něco mi říká, že je po něm.....ale, mám klid.

Já jen doufám, že už to...Ivo,

proboha !!! Když jsem četla tvůj příspěvek, vehnalo mi to slzy do očí, mám doma to samé, je to jako přes kopírák. To on je ten bez chyb, já jsem ta špatná. Nechválí jen kritizuje. Řve na mě, občas se mnou smýkne nebo do mě vrazí. Nikdy mě nezmlátil a nezmlátí na to je příliš chytrý. Jsme spolu 11 let, z toho 10 let manželé, máme spolu dceru. Před rokem a půl jsem začala mít zdravotní problémy a když jsem oběhala všechna vyšetření, řekli je to psychosomatické, už přes rok chodím na psychiatrii a terapii. On mi prohrabává věci slídí v mobilu, když zjistil, že se léčím nastalo mi takový peklo na zemi, křičel, ponižoval, urážel, že po počátečním zlepšení stavu jsem se propadla ještě do depresí. Teď užívám léky na uklidnění a dvoje antidepresiva. V terapii řeším odchod od něj, ale to v tomto stavu nepůjde tak rychle. Vyhledej pomoc terapeuta, pomůže ti najít sílu od toho hnusáka odejít. Vždycky jsem myslela, že chyba je ve mně, snažila se jak kráva ... a on to neocenil. Vždycky jsem musela lichotit jemu, já jsem pro něj byla méněcenná. Vždycky, když jsem se ozvala, byl jak med, nejpozornější manžel na světě. Ale po čase zase znovu. Obviňování z toho, že mám milence, prolézání mobilu, noční výslechy s předhazováním smyšlených důkazů. Věčné narážky na mou postavu, komentáře k věku (je mi lehce přes 30), vymyl mi mozek, byla jsem s ním ze strachu, že mě nikdo nebude chtít. Všichni mi tvrdí, že jsem hezká chytrá ženská a on na to, že je to ze soucitu a on jediný mi říká pravdu a měla bych mu být vděčná. A v tomhle vyrůstá dítě, bude si myslet že je to tak normální, to mi došlo, že už proto to nesmím vzdát, musím bojovat. Stačí ti to? Tohle opravdu chceme trpět? Už brzy mu oznámím, že chci rozvod, pánbůh se mnou. Ale snad to dobře dopadne, mám oporu v terapeutovi i psychiatrovi, vše jsem řekla kamarádkám, nestačily zírat, taková šťastná rodinka navenek a on před lidmi tak pozorný.
Ráda bych si s tebou popovídala, jestli chceš napiš [email protected]. Hodně sil !!!