Je to psychické týrání?

anavi,já jsem si to myslla,že to tak nějak bude,zatím nemáš sílu a budeš trpět,ale třeba ji jednou najdeš....přeju ti,abys to zvládala tak nějak v normě,abys prosímtě nepila,protože to je fakt strašný,to bys všechno prohrála a zkus si najít něco,co by tě bavilo....z kterého kraje jsi?že bysme se trošku skamarádily.Vím,že jsem byla tvrdá,ale musela jsem,nejde to jinak,nakonec sis sama přiznala,že tě pořád ovládá strach no a s tím ti fakt nikdo nepomůže,to musíš sama.Ale třba se občas vykecat,nebo ját třeba nakupovat a stavit se na kafíčko,to bys mohla ne?Abys nebyla tak sama,jen na něj odkázaná.

Nejhorsi je, ze uz si to prozil syn a ten ma nasledky dodnes, psychicky nesrovnanej, taky tatu miloval a protoze jsem mu nechtela ublizit tak jsem mu dala na vybranou odesel s nim. A kdyz ho po par tech tydnech nechal se mnou doma , jel si pro veci uplne byl vydesenej proc ho tam tata nechal do te doby nez vratil. A to mam si prozit znovu a holku taky, protoze ona by taky byla radeji s nim. Dokaze si lidi omotat kolem prstu, a to same dela se mnou, ja jsem k nemu pripoutana tolik ze ani nevim proc jeste nejsem pryc. A hlavne to sama nechapu, kdyz ho vyhazuju, tak nikm nepude, rozvod taky nechce a porad mi tvrdi, ze mi nechce ublizovat. Kluk na to mozna po 10 letehc prisel a ty ty leta mezi tim, vite jak mi bylo. A to mam prijit o dalsi dite, to uz bych neprezila. Dekuju vam vsem, aspon to mohu napsat, torchu se mi ulevi a vim ze se nicim vic a vic sama

sabo,máš velký štěstí,že máš přítele,kterej tě podrží...já např.se v tom plácám sama,ale taky zvládám,jsem silná holka,utla jsem to dřív,něž mě stihl celou ponížit a zdeptat...to anavi na to taky bude sama,ale ona je navíc ještě slabá,nemá tu sílu,až ji najde,najednou zjistí,jakej má v sobě člověk potenciál,zvládne všechno.ten můj mi ted hraje na city a vůbec nechápe,proč ho nechci,pláče a vyhrožuje a dokola.Máme ted soud o syna,je malej a my jsme staří...snad i to ustojím,ale musela jsem se zbavit všeho negativního kolem sebe,vylézt z deprese,nezapomínat se v alkoholu...celej život jsem změnila a já můžu říct,že jsem štastná žena.Začínám od začátku,sice mám víc jak půlku života za sebou,ale ta druhá půlka at stojí za to.

iviku... to si piš, že o tu pomoc stojím.Jen to asi přeháním, právě podstatně ovlivněná tím stresem a strachem......ale věřím, že se to srovná,že se přestanu tak strašně bát, že si sebe začnu vážit a bojovat, když vím, že mě někdo chytne za ruku nebo obejme, když se mi bude chtít brečet a beze slova vytáhne kapesník, když vím, že je někdo, komu na mě záleží a váží si mě.... ten pocit je úžasnej a jakákoliv maličkost pomáhá víc než smělé sliby a velké řeči. Teorii zvládám na jedničku, jen ta praxe....

anavi, ještě k dětem: promluv si s ní. Já jsem to taky udělala, promluvila jsem si se sny, když už to bylo neúnosné.Zpočátku plakali, nechtěli.. ale pak si uvědomili, co říkali poslední dobou - mami, vy už se zase hádáte???? nehádejte se! Brečeli... a tak jsem jim vysvětlila, že táta je má rád, já taky, ale my s tátou spolu nemůžeme být, že to není jejich vina...že a´t se stalo cokoliv, oni za to nemůžou. a kluci už teď vidí ty rozdíly- povídají si se mnou, smějou se jak se nikdy nesmáli....a říkají, mami, ty už na nás nekřičíš, víš to???a nejkrásnější je, když mi řekne před spaním - maminko, já tě mám tak moc rád......brečím pokaždé, když to řeknou.To stojí za ty útrapy a bolest a strach, že to třeba nevyjde.. a já vím, že to vyjde a bude to ku prospěchu všech.

anavi.. pořád je lepší samota a třeba nový začátek, než to, co ti nevyhovuje. Taky se bojím samoty.....nikdy jsem si nepředstavovala, jak to budu snášet, sice je mi často smutno, v podstatě jsem odešla z místa, kde jsem měla přátele a te´d nemám nikoho, tedy skoro nikoho - vlastně mám, mám přítele, mám kluky, mám rodiče,mám i spoustu kamarádů/ek, třeba na netu, se kterými si občas píšu... a tak to přežívám, protože, opakuji - všechno smutné je pořád lepší než to, co nevyhovuje. Jak budeš sama, ale svobodná, změní se i tvůj pohled na všechno, zklidníš se a to další už půjde samo.Držím palce, a občas napiš.....

Anavi,dítě, zdravím vás......a děkuji.dítě zlatý, tobě bych chtěla říct, že mamka to nejdřív musí pochopit,že to je situace neúnosná.Mně to taky trvalo delší čas, i když přiznám se, teď si vyčítám, že jsem to neudělala už tehdy, kdy mě to prvně napadlo.Ale lepší pozdě než nikdy.Vím, že jsem udělala správně, když vidím, jak se synkové denně smějou blbinám, jak žertujou,baví se se mnou uvolněně...... a ptají se.Ptají se třeba na to, proč manžel své přítelkyni říká zlatíčko a jestli mi taky tak říkal..... jestli si mě vzal tenkrát z lásky.....jstli by jim tatínek mohl vráti počítač, který dostali od ježíška, je přece jejich..... tak dále. Příhoda z předvánočního dne,jak mi ji ten starší,10-ti letý, popsal: - šli s tátou nakupovat a syn se zadíval a povídá, tati, hele ty rukavice, mohl bys mi je koupit?a manžel říká: vy nemáte rukavice?synek na to, máme, ale tyhle se mi líbí. Ale vždyť jsou dámský..... tati, to nevadí, to nikdo nepozná....ne.Prošli kolem, táta dal jedny do košíku... a hádej, mami, kdo je dostal? ani já ani brácha..... ale jeho přítelkyně. Ano, velice stojí o děti,že......bojuje o ně. A to před nimi běduje, jak nemá peníze.Jak mám vysvětlit synovi, že na dárky pro přítelkyni má a pro něj ne? Není to o dárcích.... ale o dušičce.
ANavi - je strašné, že taky víš o čem je řeč.Začít povídat, vydalo by to na psychologickou studii.Žít s člověkem, který každý měsíc kupuje domy, zakládá banky, soudí se s pojišťovnou, že mu ukradla autorská práva na produkt, dělá velké obchody, ale nemá ani korunu, se prostě nedá. Ani s tím, o kom si myslíte, že na vás nevztáhne ruku - a jednou to udělá, třeba si to zasloužíte - je to zbabělec.Nedá se žít ani s člověkem,kterého si nevážíte,byť s ním máte dva syny.Lépe řečeno - dá se s ním žít do doby, než ta pověstná číše přeteče.pak už dál ne. Ano, jen zbabělec vztáhne ruku když mu jeho slovní argumenty dojdou.Jen zbabělec sáhne po teroru jakéhokoliv druhu.A já jen pevně věřím, že tomu, kdo se takto chová, se to vše jednou vrátí.

anavi, dítě má pravdu,holka ti vděčná nebude, žes kvůli ní neodešla.Ještě ti to jednou vyčte,tohle je krátkozraký a je to zas jen výmluva.V patnácti už se kdysi plno lidí o sebe staralo a řešilo věci dospěláků.Možná se bojíš,aby s ním nechtěla zůstat,i to se může stát,bude to její volba,až pochopí,přijde za tebou.Najdi si něco,co tě baví a ne alkohol a věšení na chlapa,kterej s tebou zametá.

je dost stará aby to věděla....
...já milovala taky strašně otce,hátky rodičůjsem nechápala,vždy jsem myslela že to je moje vina že se hádají,po dlouhé době(letech)jsem sama přišla na to že táta je pěknej prevít,a já na sebe měla vztek zlobila jsme se sama na sebe a nesnášela se že jsem ho bránila měla ráda....přitom by bylo lehčí kdyby mě mamka rozumě vysvětlila co se to mezi nima stalo a co se děje,ale to mnoha rodičů nedělá a to je chyba.....

jenze holce je 15. a miluje ho a o nicem nevi

moje mamka zažila (zažívá) také týraní,neodešla trpí v tom furt a já jsem to dítě které na to koukalo(kouká).A co vím,že je lepší vždy už při prvních náznacích odejít,nečekat že se něco změní,nezmění,naopak bude to jen horší a horší a vi budete muset jen mlčet a poslouchat a když to neuděláte bude zle.A když neodejdete už při prvních náznacích,tak pak už se odchází jen těžko,velmi těžko a někdo to nedokáže vůbec.

sabo, je to tak, dokud je klid a nic nehrozí, tak je takovej chlap hodnej,vzornej,podle pravidel,který má nějak v sobě,ale jak mu ten klid vezmeš a ozveš se,pak vlastně tihle lidi ukážou,jací jsou v nitru slaboši a útočí aby zasáhli tam,kde to bude bolet.Je smutný, že se to u vás projevilo po tolika letech,každej to máme jinak,ale cíl je stejnej,pnížit ženu a udělat z ní trosku a pak ji zase vládnout,ona už bude poslušná.
Ale správně píšeš,vždycky se najde někdo,kdo pomůže,musíš ale o tu pomoc stát.Musíš ve svém vývoji k tomu dospět.Přeju ti hodně štěstí, protože moc dobře vím,čím procházíš.

Ahoj..... chtěla bych se podělit o moje životní zkušenosti a poznání.Řeč tu je o psychickém týrání....12 let v manželství se mi zdálo, že je vše celkem v pořádku.Nebyl hrubý,sprostý,nebil mě,mile se usmíval....Ale po čase s ním mi jaksi něco chybělo.Cit. Vyjádření citu, toho nespoutaného, vřelého. Byl pořád stejný, když se měl zlobit, smát nebo dýchat vzrušením při milování...Začala jsem přemýšlet, a to i z jiných důvodů, o rozchodu.Po těch 12 letech jsem toho všeho měla dost. Nejen toho klidného vystupování, ale taky smělých plánů, ze kterých ani jeden nevyšel,přetvářky,jak je vše super...Jak je nejchytřejší a dokonalý.jak jsou všichni ostatní hloupí a neumí třeba svou práci....a Když se stalo to, co se muselo stát-zažádala jsem o rozvod,probral se a začal kolem sebe kopat.....Došlo to tak daleko, že mi říkal denně, že jsem neschopná se postarat o děti(máme spolu 2 kluky),že nevydělávám peníze, že se jen flákám, a že mi soud nikdy děti nesvěří.Když tohle slyšíte, a další a další podobné urážlivé výroky, denně, když se takhle vyjadřuje před dětmi, když jim říká, že maminka se jim pelešila s cizím chlapem a zatím je sám vozí ke své přítelkyni, zatímco mě zakazuje se setkávat s přáteli, a to i kamarádkami,něco není v pořádku. Že by mě tak miloval?Ne.NIkdy mě nemiloval,to mi řekl do očí, že si mě nebral z lásky.V terý budeme mít druhé stání o svěření dětí do péče,protože při tom prvním se zasloužil o odročení.Nereagoval na dotazy soudkyně a navrhl svěření dětí do jeho péče. Ví, moc dobře ví, že děti jsou moje slabina, že se z toho sesypu. Tohle je psychický teror.Jeho řeči nad věcí, otáčení slovíček a používání nadnesených slovních obratů mě dohnalo až k tomu, že jsem paranoidní, za vším, co řekne, hledám úskok, roztřesu se jen vidím jeho číslo na telefonu.Bojím se, i když vlastně není čeho.Dostal mě na kolena. POnižuje mě a dokonce uráží nejen mě ale i mé rodiče. DObře ví, že za mnou nikdo není, kdo by mě bránil.. nebo si to aspoň myslí.Vystupuje velice elegantně-ale je to jen póza.Na každého působí solidním dojmem, takže kdybych někomu vyprávěla(a že jsem to zkoušela, nešlo to zadržet v sobě a bylo to i vidět, zhubla jsem za měsíc asi 8 kg), nevěřili by mi.....a přesně to je psychické týrání, podle mého názoru. Vypěstoval ve mně strach, kterého se jen těžko zbavuji.Je toho strašně moc na jednoho člověka.Odstěhovala jsem se od něj.... a začínám se dávat dohromady.Kluci jsou spokojení,tatínka milují,ale začínají chápat,proč jsem se tak rozhodla.Už vidí rozdíly v mém chování a dokážou to i říct...a že jsou to rozdíly k lepšímu snad ani nemusím psát... a oni sami? Ten mladší měl dlouho potíže s nočním pomočováním......do doby než jsme se odstěhovali.Pak jko mávnutím proutkem zmizelo... do doby, než jsem jim řekla jeden čtvrtek, že v pátek pojedou k tatínkovi.Těšili se, oba... ale mladší se zase v noci počůral..... divné.Vlastně se tomu ani nedivím.Nejsem tak silná, abych to zvládla, ale chci být.. a právě proto vím, že to občas potřebuje člověk říct, s čím nesouhlasí a co se mu nelíbí... a má právo to změnit..A když jeho práva někdo omezuje, tak se může bránit. Vždycky se najde někdo, kdo podá pomocnou ruku.Děkuji všem, kdo si se mnou byť jen povídali, kamarádkám, rodičům a svému příteli,který mi podal ruku, obejmul mě, když to bylo nejvíc třeba a který mi zatím utírá moje slzy a trpělivě čeká na úsměv.

mám dvě děti a jedno maličké a jsem sama,nenechám se terorizovat,víš? závislá být nemusíš,já to málem taky dopustila,ale nepovolím...už ne.Myslíš,že ty jsi na tom nejhůř....ale mnozí jsou na tom mnohem hůř.ty a dcera se krásně uživíte a bude vám zatím stačit pokoj v azyláku,já to mám horší s třema dětma,ale dokázala jsem to.Kontaktovala jsem bílý kruh bezpečí,poučili mně o mých právech,pomůžou tomu,kdo o pomoc žádá a myslí to vážně a hladem tě nenechají,nakonec člověk zjistí,že vlastně k životu nic moc nepotřebuje,ale zdraví a klid ano.
Anavi,mám pocit dle psaní,že jsi napitá,pláčeš nad životem...tak ho prostě změň,to za tebe nikdo neudělá.

to mají pravdu a ty dokud to nepochopíš,zůstaneš,kde jsi.ve skutečnosti jsi ještě nedozrála k rozhodnutí změnit svůj život a pracovat na tom s tebou nikdo nebude,musíš sama chtít,pak ti každej pomůže a rád.je to jako s alkoholikem,dokud nechce,nepřestane a pomoct mu nikdo nemůže,je to forma slabošství....sama mám tohle všechno za sebou,zpětně si uvědomuju,jak jsem byla slabá,jak jsem si libovala v sebelítosti a nejlíp,když moje nářky ještě někdo poslouchal.Pak přišel zlom a já chtěla všechno změnit,no a změnila,všechno jde,když se CHCE.

asi mas pravdu al je to jinak, protoze jsem to udelala a protoze jsem byla sama, ak jsem se zhroutila a vratila se, ja jsem nejakym zpusobem strasne pripoutana a ten pocit mi to proste nedovoluje, potrebuju zacit byt sama sebou abych to dokazala a v tom mi kazdej rekne, ze je to beh na dlouhou trat i psycholog

jsou azylové domy,pomůžou ti různé organizace,sama nebudeš,to si jen myslíš,ale ty odejít nehchceš,kdyby ano,už bys to udělala,někdo se prostě k tomu neodváží a zničí tím sebe.znám situace,kdy jsem jedla léky a k tomu ne pila,ale chlastala!!!proč?protože jsem byla slaboch.ted jsem sama,nepiju,nekouřím,nejím léky a jsem štastná,prošla jsem ale duševním vývojem,přerodem,chtěla jsem změnit věci.

mam strach ze samoty, to je pravda, ale jsem osriznuta od lidi, nemam praci a ani km odejit, psychologa navstevuji ale je to zatim uplne k nicemu. Musim mit nejdriv nejakou silu bojovat ted nemam zadnou a nemam ji kde nacerpat. Uz jednou jsem se zhroutila, vim jak to se mnou dopadlo a to uz nechci prozit, byla jsem troska co bere prasky a pije bylo to pred tim kdyz manzel odesel. tedka uz mam zase 5 kg dole a zachvaty ale zatim to zvladam bez prasku , proste jsem srab, promin

a z čeho máš strach?co může v samotě přijít horšího,než ted?Samota není vůbec špatná,pokud netrvá dlouho,je potřebná k srovnání sebe sama.Taky jsem kdysi měla strach zůstat sama,pak jsem nedobrovolně zůstala a začlo se mi to líbit,jako terapie super,ale mám děti.to je jiná.No a ted jsem ho vyhodila sama od sebe a libuju si v tom,nic kvůli němu nemusím,jen kvůli sobě a dětem.Dělám,co mě baví a až jednou třeba někoho potkám,tak to přijmu.Strach je náš největší nepřítel.Přečti si nějaké odkazy na internetu. např: www.principyzivota.cz
zavolej bílý kruh bezpečí,domluv se s prychologem nebo nějakým terapeutem,ale musíš sama.

nevim jak, mam strach byt sama a poslednich 10 let vlastne mluvim jen s nim. Ale ekuji za nazor