Sedm zákonitostí dětství

16.1.2008 00:00
Rodina a děti

Helmut von Kiigelgen - dlouholetý člen výboru mezinárodního sdruženi mateřských škol se sídlem ve Stuttgartu popisuje v následujícím textu několik zákonitostí, které, pokud je budeme jako rodiče respektovat a zahrneme je do svých výchovných přístupů, umožní našim dětem optimální a přirozené dětství. Takové dětství je v naší době sice stále vzácnější, ale pro zdravý vývoj budoucích generací je nesmírně důležité. Úvaha byla otištěna ve WELEDA Nachrichten (Zpravodaj WELEDA) v roce 1996 v Německu.

Způsob bytí a projevy malého dítěte provokují myšlení vzdělaných současníků. Nestojí zde před námi říše, jež se vymyká pouhému rozumu, říše, do které má přístup pouze ten jehož myšlení a vnímání ozařuje láska? Zkušenosti, které vyplynuly z pokusů se skupinami dětí vedených předčasně ke čtení apod., ukazují, že s ohledem na jejich pozdější život nepřiměřené učební zatížení v určitém věku dítě spíš poškozuje, než aby mu pomohlo.

Nemělo by být proto dětství oblastí, kde bychom s úctou nejprve promýšleli jednak to, co se odvážíme po dětech požadovat, jednak i to, kde budeme chtít ponechat vývoj dítěte na něm samotném? Ať se chováme jakkoliv, vštěpujeme svůj obraz lidství našim dětem tak, jak ho ztělesňujeme svými činy. To, jak dítě tímto způsobem poznamenáme, zasahuje až do jeho tělesné konstituce, kterou si ponese životem.

PRVNÍ ZÁKONITOST: NA POČÁTKU JE TĚLO PŘEDEVŠÍM SMYSLOVÝM ORGÁNEM
Celé nehotové tělíčko kojence je smyslovým ústrojím pro všechny dojmy z okolí: pro úsměv, lásku, něžné slovo, které - jako nic jiného - člověka zahřeje a uzdravuje, pro barvy, tvary a řád věcí, pro myšlenky, které zaměstnávají rodiče a okolí děťátka. Dítě jasnozřivě cítí, co se odehrává v jeho okolí a na základě těchto vlivů si vytváří své tělo. Nervozita, činy postrádající smysl, výbuchy hněvu zanechávají z tohoto důvodu na dítěti trvalé následky. Podobnost dítěte s rodiči tak vzniká větší měrou díky obrovské otevřenosti dítěte vůči okolí než na podkladě dědičnosti. Malé dítě ještě nevládne ochranným štítem vědomého duševního života, který umožňuje dospělému člověku zpracovat zážitky pouze v duši, aniž by výrazně ovlivňovaly děje v organismu. Dítě prožívá a cítí dojmy až do morku kostí: zbledne, zrudne, na zážitky reaguje metabolickými pochody. Dojmy přetvářejí jeho tělo. První období života - a výsledky výzkumu psychologů to potvrzují - zanechává stopy na celý další život jak v pozitivním, tak i negativním smyslu. Plody tohoto působení mohou být pomocí do života, mohou ale také zanechat trvalé jizvy.

DRUHÁ ZÁKONITOST: SÍLA NAPODOBOVÁNÍ Dítě se učí silou napodobování, silou napodobování si "vtěluje" dojmy z okolí. To je posvátný zvyk, který si přináší každá lidská individualita s sebou na svět. Naší láskou dítě přivoláváme, ona mu připravuje příbytek v podobě těla, které vzniká na základě zákonů dědičnosti. Dítě si z duchovního světa, ze světa nezrozených bytostí, přináší oddanou důvěru: důvěru v to, že náš svět je právě tak dobrý jako vlast, ze které k nám přichází a na kterou by nemělo zcela zapomenout. Výraz našeho obličeje, naše postoje - vnitřní i zevní - naše mluva, způsob myšlení - to vše dítě přejímá napodobováním. Napodobování je kouzelným klíčem k prvnímu učení, které se ale postupně ztrácí, až ho kolem devátého či desátého roku životo doplňují a posléze nahradí jiné kvality učení. Dětská schopnost oddaného napodobování nás dospělé jakoby prosí: buďte hodni napodobování buďte mi příkladem! Dítě by mělo kolem sebe vnímat smysluplnou činnost, ne poučování. Napodobování smysluplné činnosti formuje mozek, který se tak v budoucnosti může stát podkladem pro smysluplně probíhající myšlenky, pro praktickou inteligenci.

TŘETÍ ZÁKONITOST: SÍLY RŮSTU A SÍLY PAMĚTI JSOU TOTOŽNÉ
Tato zákonitost neztrácí svůj význam ani v prvních letech školy - dokonce i student v útrapách zkouškového období si to může bolestivě uvědomovat: síly růstu a síly paměti, síly inteligence, které pracují s představami, jsou identické. Když zatěžujeme paměť malého dítěte abstraktní paměťovou látkou a školními úlohami, pak to brání uplatňování uzdravujících sil, které budují a regenerují naše tělo. Proto jsou předčasně zralé děti většinou bledé, proto dětem zčervenají tváře, když mají možnost uplatnit nadšení, fantazii a hru. Děti nemusíme předčasně zpaměti učit pojmy jako tlustý a hubený, kulatý a hranatý požárník a policista: ty musí dítě prožít. Pak se je naučí rozlišovat určitě včas a bez námahy. Duše dítěte se neraduje z "paměťového balastu", nýbrž z činnosti. V prvním sedmiletí je důležitá tvůrčí fantazie: ta se rozvíjí hrou a podněcují jí zážitky.

ČTVRTÁ ZÁKONITOST: ČLOVĚK SE UČÍ LIDSTVÍ JEN OD ČLOVĚKA
V žádném jiném období neplatí tak obecně a s takovým důrazem jako v prvních sedmi letech: člověk se učí lidství jen od člověka! Co se stane, nedbáme-li tohoto čtvrtého zákona? Když vychovatel svoje vyprávění, svoji procházku i hry, svou snahu i svá selhání přesouvá na knihu nebo učební pomůcku nebo dokonce na televizní obrazovku, pak bere dítěti to nejdůležitější: lidský kontakt, možnost vnímat osobnost, která stojí za svými činy, a tím také v dítěti probouzí síly osobnosti. Co nám bude v budoucnosti platné všechno vědění, když za ním nebude stát osobnost s fantazií, schopná vlastního úsudku i zodpovědného jednání na základě vlastního názoru? A ještě něco je v tomto věku důležité - právě vzhledem k lidskému kontaktu: dětský kočárek by měl být zařízen tak, aby dítě mělo v každém okamžiku možnost být pohledem v kontaktu s osobou, která o něj pečuje.

PÁTÁ ZÁKONITOST: KVALITA PODPORUJE VÝVOJ
Potrava, vdechovaný vzduch, smyslové dojmy jsou oživující a osvěžující "výživou", kterou dítě do sebe přijímá svět, kterou ho tráví (zpracovává) a osvojuje si jej. Proto pátý zákon zní: kvalita! Proto by měly být všechny potraviny připraveny s láskou, a pokud je to možné, ze zdravých darů přírody, které odpovídají příslušnému ročnímu období. Ke kvalitě patří též dobré stofovací zvyky, ale např. i vděčnost, kterou my dospělí projevujeme našemu "vezdejšímu chlebu" i sobě navzájem.
Střídání pobytu venku a uvnitř, střídání spánku a bděni' vážnosti a veselí, dovolené a zaměstnání, neděle s dětmi a pracovních dnů, kdy se děti těší na neděli - to vše hraje podstatnou roli pro kvalitu dýchání. Otázka kvality smyslových dojmů je ale nejobsáhlejší: co nabídneme dítěti - automatické stroje nebo hru s barevnými šátky a kostkami? Vlněné kalhotky nebo syntetické spodní prádlo? A televize? Malé děti rozhodně nepatří před obrazovku (to platí i pro tzv. pořady pro děti!).
Jak jsme uvedli výše: dětské kočárky by měly mít takovou konstrukci aby se dítě mohlo těšit z obličeje a útěchy dospělého, který se na dítě dívá. Když se na dítě řítí frekventovaná ulice se stovkami dojmů, které nemůže zpracovat, pak ho vystavujeme smyslové předrážděnosti, jejíž následkem je nervozita a otupěni. Vše, co dítě nemůže strávit, co nemá dobrou kvalitu, ho oslabuje. Dítě vyzývá dospělého, aby přehodnotil své životní návyky: z pohledu dítěte by bylo možné k obrazu našich měst, k rytmu našeho života, ke kultuře našeho vnitřního života mnohé podotknout. Dítě od nás požaduje lidskost.

ŠESTÁ ZÁKONITOST: VÝVOJ POTŘEBUJE ČAS
Od kolika let patříme mezi lidi naší doby? Dítě žije nejprve ještě v jiném, snivém stavu vědomí, ale později nás předhoní, protože musí přinést na zem ducha nové generace. Nikdy ale není dospělým v malém! Pro naší dobu a její tíží musí nejprve zesílit a vyzbrojit se. Výchova potřebuje určitou výstavbu. Když dítě předbíhá svůj přirozený vývoj, stejně tak postrádá-li něco. co přináleží jeho věku, má ztížený start do života. Proto šestý z vybraných zákonů zní: vývoj potřebuje čas, každý stupeň staví na stupni předcházejícím. Načrtněme tento vývoj v prvních dvou až třech letech ve velkých krocích: v této době se dítě naučí více než v budoucí odborné výuce nebo při studiu. Náš náčrt se odehrává ve třech krocích: od vůle, která dítě vede k pohybu, ke vzpřimování postavy a která se uplatňuje, když se dítě učí chodit, přes citové prožívání, které nachází svůj výraz v řeči, až k okamžiku, kdy dítě poprvé označí sebe sama jako já", tedy až k prvnímu nenapodobenému, nýbrž myšlenému slovu. Tyto tři kroky, od chůze přes mluvu až k myšlení, jsou milníky zákona o vývoji dítěte, jež vyžaduje čas a trpělivost. Tento vývojový rytmus se zrcadlí ve třech třetinách prvních sedmi let dítěte: nejprve začleňuje vůle celou naši postavu do sil tíže a osvojuje si individuální dynamiku chůze, pak proniká spolu se slovem ven do světa natažená ruko, objevují se první vlohy k duševním reakcím, duše rozmlouvá s plností přírody i se světem pohádek, odhaluje sociální i umělecké výrazové bohatství světa řeči plného fantazie a teprve potom, mezi pátým a sedmým rokem, se z řeči a slova rodí živé myšlenky, dítě vytváří nová slova, filozofuje o Bohu a světě.
Ale tento zákon se zřetelně objevuje ještě jednou: v prvních třech sedmiletích až k dospělosti. Než dítě začne chodit do školy, stále platí, že bez zkušenosti není řádného studia: nejprve věc vyzkouším, pak ji teprve pochopím. Až do období zralosti pro školu, jako by se dítě učilo na vyšší úrovni chodit. Ve druhém sedmiletí se dostává na místo napodobování a pohybu slovo a umění - v hudbě, barvě, zážitcích. Lásku k činům, kterou si dítě vypěstovalo hrou, věnuje nyní práci a plnění úkolů. Ditě se učí rozhovoru se všemi věcmi i bytostmi světa i lásce ke všem lidem. Se začátkem puberty by se měl dospívající člověk, který má ke světu již osobitý citový vztah, setkat s osudem co největšího počtu lidí blízkých i vzdálených: nyní má za úkol rozvíjet zájem o svět. Teprve nyní, když se může opřít o bohatství vlastních zážitků, je schopen si tvořit vlastní úsudky. Tím překonává práh od dětství k mládí: pravda a věda, láska k odpovědnosti a povinnostem, které jsem si sám zvolil, úsilí, abych jednal na základě poznání, to vše je stále silnější a vede mladého člověka k osudovým rozhodnutím, k volbě povolání, k dospělosti. Nyní platí: dvakrát měř, jednou řež. Poté, co zesílil střed člověka se schopností citových vazeb, se objevuje nový vzájemný vztah mezi činy a porozuměním světu, mezi myšlením a vůlí. Nezbytná vůle našeho já z prvního období vzdoru dozrává v tomto věku v individuální sílu vůle, která je spojená s rozvahou.

SEDMÁ ZÁKONITOST: OCHRANA DĚTSTVÍ JE ZÁKLADEM PRO ROZVOJ INDIVIDUALITY
Vděčnost a úcta vůči všemu, co nás přesahuje, je oporou naší vůle. Vlohy, které jsme v dítěti probudili, vrůstají do celého jeho dalšího života. Život probíhá v rytmech, rytmus nás chrání a dává nám sílu. Proto zde uveďme nakonec zákon: ochraňujme dětství! Chraňme jej před experimenty, před akcelerací před přemírou smyslových dojmů, před vším, čím trpí a chřadne tvůrčí fantazie. Chraňme dětství jako studnici tělesného zdraví a duševní síly jako pramen, který člověku umožňuje, aby nalezl sám sebe i jako zdroj sociální otevřenosti. Dětství, které není prozářeno veselím a vroucím srdcem, které není okřídleno hrou a fantazií, kterému není umožněno, aby prožívalo svůj věk přiměřeným způsobem, takové dětství je později překážkou ve vývoji člověka, bez něj postrádá člověk zdravý základ pro svou cestu životem.

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Mohu jen vděčně souhlasit! Je to příjemné potvrzení mého názoru a...
Hanka  |  16.1.2008 09:39

Já souhlasím a tleskám, že to někdo chápe natolik, že z toho udělá...
Andy  |  16.1.2008 11:41

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *