Věk dospívání - věk změn

6.9.2001 00:00
Rodina a děti

Věk dospívání - adolescence, je věkem zvratů a změn, které obvykle neprožívá jen sám "skoro dospělý" člověk, ale celá jeho rodina i jeho blízké okolí. Pojďme si na tento zmatek posvítit světlem současné psychologie.

Prožívání světa adolescentem se v podstatě pohybuje mezi tím, co je důležité pro něj samotného a tím, co po něm chtějí ostatní (rodiče, škola...). Tato dvě pole zájmů se v různé míře doplňují, častěji si však odporují, jsou od sebe více či méně vzdálená.

Osobním polem zájmů je především adolescent sám. Začíná si totiž klást otázky typu "kdo jsem, jaký jsem, co dokážu a co ne". Hledá svou jedinečnost, zkoumá své schopnosti, svou sílu. V životě se to projevuje (k velkému potěšení rodičů) výkonností ve škole, ve sportu nebo různými uměleckými aktivitami. Ne vždy jde však o zkoumání svých možností v takových aktivitách, které by dospělí vítali (což je podle mě častější případ).

Sebeobjevování není jen věcí míry vlastního výkonu, ale také (a v tomto věku mnohem více) věcí toho, jak mě vidí ostatní a to hlavně vrstevníci. To ovšem není nic nového. Vždyť už v pubertě se každý více či méně úspěšně snažil zařadit mezi vrstevníky stejného pohlaví a získat nějakým způsobem pozornost pohlaví druhého. Teď v tom však hraje mnohem větší roli sexualita. Cílem je být tím správným mužem nebo tou správnou dívkou. I když se v mnoha věcech snaží dospívající o originalitu, vybočení z davu (být právě tím jedinečným), v hledání své sexuální identity se spíše ptají sami sebe, jestli "jsem normální". Cítí, že úspěšná identifikace se svou rolí je pro další život nesmírně důležitá. Hledání své identity, ke které patří mimo jiné i identita sexuální, je hledáním svého místa na Zemi, toho, kam patřím.

Při různých příležitostech jsme snad všichni mohli od dětství slýchávat ono rodičovské (učitelské) "co z tebe jednou bude". Adolescent si tuto otázku položí sám mnohokrát. Tak, jak se stále více krystalizují jeho zájmy a sílí opozice vůči rodičovským rozhodnutím, přehodnocuje své studium na střední škole nebo učilišti a srovnává své zájmy se zájmy svých rodičů. Řešení tohoto vnitřního konfliktu může mít nejrůznější podobu. Záleží samozřejmě na osobnosti dospívajícího a jeho vztahu k rodičům. Výsledkem tohoto vnitřního konfliktu může být zhoršení prospěchu, snížení až naprostá ztráta zájmu o školu, snaha donutit rodiče k souhlasu se změnou školy. Tyto pokusy o řešení jsou však v podstatě normální, přesto mohou vyvolat i velké konflikty v rodině. Potlačí-li se však tento problém, třeba z panické obavy z konfrontace, dostává se pak ke slovu řešení patologické.

Více na rozhraní mezi osobním polem zájmů a zájmy rodičů stojí vztahy v rodině, míra závislosti nebo nezávislosti na svých rodičích a na rodinném zázemí vůbec. V nitru dospívajícího se odehrává velké drama proměny vztahů ke svým živitelům, na jejímž konci by mělo dojít k vyváznutí z psychické a sociální závislosti, nikoliv však k zpřetrhání citových pout. Na jedné straně tu stojí ještě dětská potřeba být bezvýhradně přijímán, milován a mít jistotu (která se pak mění spíše v přání, aby nakonec zůstala pouze v podobě hezkého snu dětství), že budu vždy před nebezpečím světa rodiči ochráněn. Na straně druhé je tu potřeba po vlastní autonomii, aby mohl dospívající naplno prožít svou vlastní jedinečnost, aby si upevnil své názory na svět a měl možnost utvořit si vlastní žebříček hodnot, aby mohl navazovat zralé vztahy se svým protějškem. Pro upevnění svých postojů si musí nutně vytvořit distanc k postojům autorit, čímž se vůči nim často dostává do opozice, případně s nimi o svých postojích polemizuje.

V tento čas spatřuje dospívající veškerou nedostatečnost a nedokonalost rodičů, čímž si ale podřezal vlastní větev, na které visí jejich zidealizované obrazy. Smyslem toho všeho je, aby větev praskla a nedotknutelnost obrazů byla rozbita na tisíc střípků, aby z nich pak mohly být poskládány obrazy nové, které budou souhlasit s realitou. J. Kocourková ve své přednášce o vývojových úkolech adolescence vše shrnuje větou: "Vyrovnání se s nedokonalostí rodičů je základním předpokladem k vyrovnání se s nedokonalostí vlastní".

Důležitou úlohu v životě adolescenta hraje jeho rodina. Je to mikrosvět, v němž probíhá vnitřní dění podle určitých pravidel vytvořených jejími členy. Každý člen rodiny má svou osobnost - své specifické chování, přání, cíle a možnosti a zároveň spoluvytváří "osobnost rodiny" jako celku se specifickými způsoby řešení situací každodenního života i vážnějších problémů, celku se sobě vlastními vztahy k okolnímu světu. To vše zajišťuje jistou míru vnitřní rovnováhy, která je pro život rodiny nezbytná.

Rodina by měla být pro její členy hradem s otevřenou bránou (v období adolescence a později už spíše domovským přístavem), místem bezpečí a jistoty. Rodinná rovnováha však musí mít v sobě možnost změny, aby nebránila vývoji všech členů rodiny. Udržují-li rigidní rodinná pravidla rodinnou rovnováhu (možná těžce získanou) jako nedotknutelnou, je to obvykle za cenu zablokování vývoje dítěte, případně i některého z rodičů. Tento člen rodiny bývá pak zdrojem problémů, z pohledu ostatních je právě on tím, kdo destabilizuje rodinu a potřebuje terapii.

Pravidla, o kterých byla řeč, vnáší do rodiny řád. Neměla by pouze omezovat, ale hlavně pomáhat. Přesto, že jsou pro všechny členy společná, měla by být všem také stejně srozumitelná. Rodinná terapeutka V. Satirová předkládá na svých sezeních ke společné rodinné úvaze několik otázek, jejichž zodpovězení by mělo pomoci všem členům porozumět těmto pravidlům.

- Kdo je tvoří a o čem tato pravidla jsou?
- Jak na koho tato pravidla působí?
- Když se nedodrží, co se pak děje?

Adolescence je pro pravidla v rodině něco jako zemětřesení. Narušuje dosavadní poměry a dožaduje se zaplnění vzniklé pukliny poměry novými. Tak jako pravidla, existují v rodinách často "rodinná tabu" (vlastně i ta jsou součástí pravidel). Jsou to věci, o nichž se ví, ale prostě se o nich nemluví. Může jít třeba o nějaký nedostatek některého z členů rodiny - tělesná vada dítěte, malý vzrůst tatínka atd. Tabu může být také první manželství jednoho z rodičů nebo dokonce smrt staršího sourozence. Mnohem častěji se však objevují jako tabu určitá témata hovoru - je povoleno hovořit jen o věcech hezkých, správných a neproblémových - velká část reality tak zůstává bez komentáře.

Kromě rodinných pravidel a tabu existují také rodinné tmely - situace, v nichž členové cítí ve své rodině pocit sounáležitosti, to, že k sobě patří. Může to být společný čas u jídla, společné hry nebo třeba dovolená. Takové chvíle jsou pro zdravé fungování rodiny nesmírně důležité a o jejich významu pro úspěšné řešení problémových situací bych se rád rozepsal v některém z příštích článků.
Jan Kulhánek

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

mám dotaz, může se stát že člověk třeba dospívá i v 21 letech? Je...
uhmm  |  22.10.2008 06:09

uhmm:tak to jsi šťastný člověk:)Víš ono se říká,že chlap...
ehmm  |  22.10.2008 06:43

proč bych měl být rád? :-p
uhmm  |  22.10.2008 16:10

Prootze holit se od 13. neni nic prijemneho
Marek  |  23.10.2008 20:53

Dospívá s tím jak se vyvíjí kdy v některých případech to může...
OldField  |  6.5.2014 05:56

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *