Umění vyprávět výmysly

17.10.2009 00:00
Rodina a děti

Šestileté Sylvii se v první třídě nelíbí, protože má těžkosti s učením. Nejde jí ani čtení, ani psaní. Je nešťastná, protože jí otec spíš agresivně než přísně opakuje, že ji nebude mít rád, když se nebude dobře učit do školy. Maminka se drží stranou, nic neříká a nepovažuje za nutné jakkoli mírnit otcovy výroky.


Když je se mnou Sylvie sama, svěřuje se mi, že má ve svém neštěstí jednu oporu ? dědečka z otcovy strany. Tento laskavý dědeček má kdesi na venkově tři roje včel. Vyrábí lahodný bílý med, který má pro holčičku neobyčejnou hodnotu: aby jí dědeček pomohl s učením, dává jí trochu svého medu a maminka ji ujišťuje, že když ho sní, bude se jí lépe pracovat.


Když se dědeček právě nestará o své včely, velmi se své vnučce věnuje. ?Někdy za mě večer dělá úkoly. Je to tajemství. Když pak dostanu špatnou známku, není to moje vina, ale nemůžu říct, že jsou to dědečkovy chyby,? svěřuje se mi.


Jednou dorazila Sylvie na konzultace se mnou celá rozzlobená. ?Dědeček je zlý,? stěžuje si, ?protože řekl, že má stejně tak rád tátu a že jestli budu dál zlobit a nebudu pracovat, přestane mi dávat med a nebude už mě mít taky tolik rád.? Tato nečekaná reakce ideálního dědečka mě překvapila, a tak mi Sylvie vysvětluje, že je nemocný: ?Brzy umře a třeba mi takové věci říká, abych si myslela, že není tak hodný, a abych nebyla moc smutná, až umře.?


Po nějaké době jsem se rozhodl pozvat Sylviiny rodiče. Dělám to pravidelně, abych zjistil, jak se podle nich jejich dcera vyvíjí, a promluvil si s nimi o pokroku, který udělala jak v terapii, tak doma a ve škole. Když se zeptám, jak se daří dědečkovi, její otec je z toho zmatený ? dědeček zemřel krátce po jejím narození a sotva ji poznal?


Všechny děti si vymýšlejí. Vymýšlejí si pro sebe a někdy také před ostatními, kteří se odváží vydat se s nimi do jejich vybájeného světa. Trochu unáhleně a bezpochyby neprávem říkáme, že děti lžou, protože slovo ?lež? navozuje představu něčeho hříšného a zlého, nebo přinejmenším něčeho, za co je třeba dítě pokárat, přičemž realita a pravda jsou vždy dobré. Já však toto ?lhaní? neodsuzuji a považuji ho naopak za známku zdraví dítěte a jeho zdárného psychického vývoje. Když si dítě takto vymýšlí, utvrzuje si tím pocit svobody ? svobody představovat si svůj život, získávat odstup od rodičů, od pravdy, která ho zraňuje, a od reality takové, jaká je.


Tím, že si vymýšlí, ukazuje, že vlastní své myšlenky. Když se hned rodiče rozčílí a říkají: ?Přestaň vykládat nesmysly!?, není to jen proto, že se bojí manipulace, ale i proto, že jsou zmatení z pocitu, že se od nich dítě vzdaluje a oni nad ním ztrácejí kontrolu. Mají pravdu ? ?lež? je známkou psychické nezávislosti a pro dítě je téměř nezbytnou součástí separace a nabytí vlastního já. Nejlepším příkladem je rodinný příběh, který si všechny děti vymýšlejí ve věku pěti až šesti let. Představují si, že jsou dcerou, synem krále, a to jim umožňuje ?revidovat? a idealizovat si představu rodičů. Tento rodinný příběh hraje svou roli i později, kdy dospívající vytýká rodičům ne tolik to, kým jsou, jako to, že nejsou těmi, které si představoval.


I když si to rodiče neuvědomují, jsou prvními, kdo dítě ke lhaní vedou tím, že něco při hře s ním předstírají. Například při hře na schovávanou dítě vykoukne ze skrýše, aby ho rodiče zahlédli, zachytí jejich pohled, ale oni předstírají, že ho neviděli: ?Kdepak ho máme, nezbedu? Dej si pozor! Až tě najdu?? Dělají to, aby prodloužili potěšení ze hry. Dítě jásá, ale není hloupé a dobře ví, že ho rodiče viděli. Jindy si dítě v kuchyni nacpe pusinku čokoládou. Přijde maminka, a když spatří na zemi vedle malého labužníka prázdný obal, zvolá: ?To je legrační, nějaká myška nám tu snědla všechnu čokoládu!? Dítě nadšeně přitaká: ?Ano, viděl jsem ji, jak tu proběhla, a ani jsem se nebál??


?Lhaní? nebo v každém případě předstírání postupně vnímá jako povolenou hru. Až na to, že rodiče s ní souhlasí ochotněji jen tehdy, hrají-li ji taky. Jakmile si dítě začne vymýšlet na vlastní pěst, znepokojují se, hubují ho a někdy se i rozzlobí.


Existuje samozřejmě více druhů lži. Osvobozující lež, s jejíž pomocí si dítě přetváří svět, aby si ho přivlastnilo: ?Myslím si svět (= mám v myšlenkách svět), je tedy můj.? Kompenzující lež: ?Jsem tak silný, všechny jsem porazil?, kterou přemáhá nedostatek sebedůvěry a chce vzbudit zájem. Obranná lež, kterou chrání svůj intimní prostor před inkvizitorskými rodiči, kteří chtějí vědět o všem, co dítě dělá. A konečně tu je zvrácená, patologická lež, která je nástrojem manipulace s druhými lidmi, jejich utlačování a ovládání s cílem podlomit jejich sebevědomí.


Kromě tohoto posledního příkladu bývá lež obranou, kterou se dítě chrání před realitou. To je i případ Sylvie ? vybájila si krásný vztah, který jí pomáhá zvládat a lépe snášet reálný neuspokojivý vztah s otcem. Tato představa jí pomáhá bránit se otcově agresivitě.


Do dědečka promítá všechny vlastnosti, s nimiž se touží setkat u svého otce. Vkládá mu do úst slova lásky a podpory, která tolik potřebuje slyšet a jež její rodiče nikdy nepronášejí. Její lež je jako obvaz přiložený na ránu, který napomáhá psychickému zajizvení. V tomto smyslu vůbec nebrání jejímu vývoji, ale slouží jako vzpěra, díky níž se může utvářet, aniž by příliš trpěla.


Sylvii se podařilo vtáhnout mě do své lži. Ale kdo z nás dvou víc věřil, že její dědeček stále žije? Ta malá bezpochyby věděla líp, jak se věci mají, než já.
Zdroj: Marcel Rufo - Pusť mě, ale neopouštěj (Portál)

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Výmysly nemusí vyprávět malé dítě, ale klidně dospělý, který tají...
Tonička  |  9.3.2010 07:30

Primární bude asi strach vycházet z domu, strach z lidí - ten je pak...
Klea  |  9.3.2010 07:58

Spíše bych viděl problém rozlišit hranici pravdy a...
Marek  |  16.5.2010 18:25

Stačí si poslechnout některého z našich "politiků". Takové...
Petr  |  16.5.2010 21:21

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *