Těhotenství a příprava na porod v období středověku

8.3.2006 00:00
Rodina a děti

V období středověku byla samozřejmě již známa souvislost mezi pohlavním stykem a početím, ale začal se klást důraz na jiné otázky spojené s početím a těhotenstvím. Křesťanství potřebovalo vyjasnit otázku, odkdy je plod v mateřském těle člověkem, to znamená, odkdy je jeho zabití smrtelným hříchem. Vznikl spor o pojem duše a způsob jejího vzniku.

Podle novoplatónských představ měla duše zcela jinou povahu než tělo a musela tedy do těla nějakým způsobem vniknout. Tuto otázku se snažily řešit tři různé směry; první zastával názor, že duše je plozena rodiči a plod je tedy oduševněn. Druhý směr mínil, že při oplodnění přechází duše z rodičů na dítě. Třetí směr, který měl nejvíce zastánců, soudil, že Bůh tvoří duši odděleně a přenáší ji na dítě; nebylo ovšem jasné v kterém období vývoje plodu se tento přenos děje. Tyto otázky nebyly v období středověku jasně vyřešeny; v praxi většinou katolická církev považovala život za nedotknutelný od samého počátku, kdežto světské právo rozlišovalo pokročilost těhotenství a podle toho odstupňovávalo tresty za násilné přerušení těhotenství.

Představy o vývoji plodu a o fyziologických změnách v těhotenství byly většinou velmi zkreslené. Názory středověkých evropských lékařů vycházely z dostupných pramenů řeckých, římských a arabských. K oficiálnímu povolení pitev došlo poměrně pozdě, takže anatomické znalosti pocházely spíše z pitvání zvířat. Téměř až do 19. století se udržel zajímavý názor, že dítě mění za těhotenství náhle svoji polohu a převrací se hlavou dolů. Tímto obratem také odůvodňovali tehdy všeobecně platné přesvědčení, že osmiměsíční plod není schopen života, kdežto sedmiměsíční ano. Dítě se prý totiž převrací v sedmém měsíci, a v tu chvíli se může hned narodit a žít. Zůstane-li potom dále v mateřském těle, nemůže se za jeden měsíc zotavit z otřesu natolik, aby přežilo námahu porodu.

Postavení těhotné ženy se v období středověku spíše zhoršilo než zlepšilo. Nelze sice mluvit o neúctě k jejímu stavu, ale její postavení vyplývalo z celkového postoje k ženám v tomto období. Žena jako "nástroj ďáblův" byla často považována za příčinu všeho zla. Tento postoj nevycházel ze samotné podstaty křesťanství, ale spíše ze způsobu, jakým bylo v tomto období křesťanství chápáno. Od chvíle, kdy se žena vdala, většinou následovalo jedno těhotenství za druhým, takže brzy docházelo k úplnému vyčerpání ženina organismu a k velmi častým úmrtím při porodech. Ženy braly tuto situaci jako nevyhnutelný úděl a příprava na porod často znamenala spíš psychickou zátěž. Tu způsobovalo hlavně vzájemné se strašení žen s líčením těžkých, dlouhých a bolestivých porodů.

Pohlavní styk s těhotnou ženou nebyl již tak kategoricky zakázán, případně trestán, jako tomu bývalo ve starověku. Vysvětlení je jasné. Zákaz smilstva a cizoložství nedovoloval muži, aby si po dobu ženina těhotenství našel jinou partnerku (ačkoliv k tomu stejně docházelo). Protože manželskou povinností ženy bylo být svému muži kdykoli po vůli a žena byla vlastně mužovým majetkem, nedalo se očekávat, že by byl ochoten podstoupit tak dlouhodobou pohlavní abstinenci. Z tohoto důvodu již během středověku nenacházíme zákaz pohlavního styku s těhotnou ženou ani v církevním, ani ve světském právu.

Péče o zdraví těhotné ženy byla starostí spíše zkušených žen a porodních babiček než lékařské vědy. Rady, jak o sebe pečovat v době těhotenství, se většinou přenášely v rámci rodiny z matky na dceru, případně od dalších starších a zkušených žen, které měly již své zkušenosti s těhotenstvím a porodem. Co se týče lékařské péče o těhotnou ženu, vycházelo se většinou z rad starověkých a arabských lékařů. Ze Sórána například vycházel Eucharius Roesslin, který ve své knize Der Schwangeren Frauen und Hebammen Rosengarten (1513) píše:" Těhotná žena nemá být líná a zahálčivá, má mírně choditi, varovati se nemírného tlaku a skákání. Lidé mají míti se na pozoru, aby ji neudeřili do ramen a šíje. Blíží-li se slehnutí, má tu a tam seděti hodinu s roztaženými stehny, pak zase rychle vstáti, běhati dolů a nahoru po vysokých schodech, zpívati nebo hlučně volati" (in Neumann, 1931). Celkově je rad pro těhotné ženy v lékařských spisech té doby málo, s rozvojem babictví však začalo informací přibývat a byly dostupné i v písemné formě.

Víra ve zhlídnutí byla silná i ve středověku. Narodilo-li se jakýmkoli způsobem postižené nebo zvláštní dítě, vina byla připisována tomu, že se matka v době těhotenství lekla něčeho ošklivého nebo nezvyklého. Uvádí se, že ve 13. století dal papež Martin IV. odstranit ze svého domu veškerá zobrazení svého heraldického zvířete - medvěda, protože se v něm zhlídla jedna dvorní dáma a porodila úplně chlupaté dítě. K víře ve zhlídnutí přistupoval strach z uhranutí, zvláště v době čarodějnických procesů. Žena, která byla obviněna z toho, že uhranula nastávající matku a narodilo se postižené dítě, většinou končila na hranici. Z těchto postojů je vidět, že i v době středověku bylo období těhotenství obestřeno spoustou pověr a tajemství.

Autor: Mgr. Alice Mlynářová , Školní nám. 56, 53701 Chrudim
Zdroj: www.gyne.cz

Přidat komentář

 
* *