Rád bych tě ušetřil špatných zkušeností!

19.3.2002 00:00
Rodina a děti

Potřebuje dítě náš soucit? Pokud ho budeme litovat, nebude se spíše cítit jako ubohé a slabé? Jak tedy správně projevit pomoc a podporu?

Šimon šplhá na hřišti na vysoký strom. Čím se dostává výš, tím častěji slyší: "Dávej pozor!" nebo "Buď opatrný!" Když dosáhl určité výšky, znejistí, zakolísá, chvěje se. Matka hlasitě křičí: "Pevně se drž!" Běží k němu, aby mu pomohla, ale marně. Šimon padá, přistane v měkkém písku a pustí se do srdceryvného nářku. Matka ho sevře do náručí a utěšuje - víc sebe než jeho. "Můj malý hlupáčku." Šimonovi stékají po tvářích slzy. Matka bere kapesník, utírá mu zvlhlé tváře: "Proč musíš šplhat tak vysoko?" Šimon pokrčí rameny: "Na to jsi ještě moc malý, miláčku!" A čím víc ho matka k sobě tiskne, tím hlasitěji hoch vzlyká.

Šimon šplhá stále znovu - a stále znovu padá dolů jako zralá hruška. Matka ho sice nechytá, ale on pravidelně zažívá útěchu a přijetí. A čím je nešikovnější, tím je matčina útěcha, péče a soucit trvalejší.

Když tuto situaci předvádím v jednom vzdělávacím večeru pro rodiny, vpadne mi do řeči otec: "Ale jak by měla matka reagovat? Už ničemu nerozumím. Měla ho nechat ležet na zemi v bahně?" "Proč ne?" namítám. "Bahno je většinou měkké a znamená zkušenost. Děti se před určitými zkušenostmi nemají chránit - a je to tak dobře." "Tomu nerozumím." "Mnoho rodičů chce své děti ušetřit nepříjemných zkušeností." "Jak to myslíte?"

Zbavování odvahy a domnělá bezmocnost dětí patří k sobě. Děti často zažívají zkušenost, že bezmocnost je pro ně něco kladného, např. že na sebe upoutají nebo získávají pozornost rodičů. Jinak řečeno: Rodiče nedokážou mnohdy zacházet s nejistotou a strachem svých dětí. Čím nejistější a ustrašenější je nějaké dítě, tím víc se dospělí cítí nuceni ho podporovat - i tehdy, když si to dítě vůbec nepřeje.

Čtyřletý Petr pochází z Kazachstánu. První týdny je v mateřské škole klidný až apatický. Působí smutným dojmem. Někdy pláče, neúčastní se her - drží se zpátky, chová se odmítavě. Tak ho vidí jeho učitelka. Má s ním soucit. Asi po třech týdnech, když už nemůže vydržet, jak tu Petr stojí tak sám, si ho vezme ráno deset minut na klín, "aby mu ulehčila přechod z domova".

Zdá se, že to Petra zpočátku těší. Brzy však začne plakat, jakmile si ho učitelka posadí na klín. Pláč je každý den silnější, během první hodiny v mateřské škole ustává. Petrovy výbuchy citů se stupňují. Začínají, sotva spatří mateřskou školu. Nadále vzlyká, když sedí učitelce na klíně, uklidní se, až když zaujme obvyklé místo. Blíží se prázdniny a učitelka doufá, že Petrův smutek zmizí.

Na konci prázdnin se Petrova babička zmíní o školce. "Zítra zase začíná mateřská škola." Jakmile Petr zaslechne slovo škola, okamžitě začne hlasitě vzlykat: "Já tam nechci, nechci." Babička: "Nelíbí se ti tam?" Petr potřásá hlavou. Babička: "Ale vždyť tam jsou na tebe všichni docela hodní." Petr se zarazí, podívá se na ni, přestane plakat. Pak prohlásí: "Všechno je dobré. Ale musím každé ráno sedět paní učitelce na klíně. Pevně mě drží a já už jsem přece velký. Nechci sedět na klíně."

Dětský strach, nejistota, osamělost a uzavřenost vyvolávají u dospělých většinou spontánní citové reakce. Čím nesamostatněji a bezmocněji dítě působí, tím usilovnější a intenzivnější jsou snahy pedagogů - až k soucitu a k litování. Řečeno provokativně: Děti nepotřebují žádný soucit. Kdo děti neustále lituje, neváží si jich, činí je slabými a bezmocnými. Soucit vede k pasivitě, brání v samostatnosti, zbavuje odvahy. Ani nemocné dítě nepotřebuje soucit, protože soucit podporuje sebelítost. Nemoc patří k životu jako smrt. Velkolepý pocit zdraví se nedá prožít bez protipólu nemoci.

Kdo chce dětem zprostředkovávat a připouštět jen obšťastňující prvky života, ten zužuje mnohotvárnost života. Děti ocení štěstí jen tehdy, zažijí-li a vydrží nepříjemné, skličující situace. Ocení produktivní moc strachu, jen když takové situace samostatně zvládnou. Dovolí si agresi, vědí-li o možnostech, jak ji svést do konstruktivních kolejí.

Má-li dítě jistotu, že je přijímáno takové, jaké je, může vydržet zklamání a frustrace. Naproti tomu soucit oslabuje. Nepomáhá dítěti, aby se osamostatnilo a iniciativně se pouštělo do řešení problémů. Soucit většinou stanoví dítěti úzké hranice. Považuje ho za "ubohé" a "slabé." Podceňují se schopnosti a přehlížejí tvůrčí kompetence dítěte sebevědomě řešit krize a problémy.

V krizových situacích nepomáhá soucit, ale soucítění, spolucítění, to posiluje. Je třeba se vcítit do problémů, které se mají řešit. Soucítění nabízí pomoc a podporu, jde mu o to, aby jedinec překonal bolestivé a krizové situace, a vrací pocit zodpovědnosti.

Zdroj: Děti potřebují hranice, nakladatelství Portál.

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Lítost a soucit je odlišný jev,nemá se litovat neplatí to jen u...
Jitka  |  2.4.2006 21:06

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *