Pět základních duševních potřeb dítěte

22.2.2010 00:00
Rodina a děti

Když si přineseme své děťátko z porodnice domů, čeká tu na ně výbavička a spousta všelijakých jiných věcí, ale hlavně tu na ně čekají „jeho lidé“, kteří se na ně těší, kteří je budou mít rádi a kteří budou hledět, aby mu na tomto světě bylo dobře. Má-li mu však být opravdu dobře, musí tito „jeho lidé" vědět, co tento malý tvoreček bude potřebovat, až bude v jejich péči vyrůstat, vyspívat, rozum brát, dovádět, zlobit atd.

 

Ptáme se tedy, co děti po duševní stránce nejvíce potřebují? To se nejlépe projeví tam, kde jim právě to potřebné schází. A tak, když jsme mohli sledovat vývoj dětí vyrůstajících mimo rodinu a bez mateřské péče, tj. v kojeneckých ústavech a pak v dětských domovech, ukázalo se, že je asi pět takových základních psychických „potřeb", které by měly být naplněny v pravý čas a v náležité míře, aby se dítě po duševní stránce vyvíjelo dobře, zdravě, uspokojivě. Ne, že by to byla zrovna nějaká velká tragédie, kdyby některá z oněch „potřeb" dokonale splněna nebyla, ale přece jen je to pro dítě určitá nevýhoda a dál v životě to pak stojí mnohdy dost práce, aby se následky takového nedostatku (říká se tomu psychická deprivace) odstranily a vyrovnaly. Zajisté je lépe těžkostem předcházet než je napravovat

Dost podnětů

Na prvním místě musíme uvést základní potřebu přiměřené stimulace čili přívodu podnětů z vnějšího světa. Centrální nervový systém čili mozek dítěte musí být patřičně podněcován, aby se „naladil" na optimální výkonnost. Podněty by měly přicházet v náležitém množství a v náležité kvalitě. Nemělo by jich být ani málo ani příliš mnoho a neměly by být ani příliš slabé ani příliš silné. Jinak je organismus dítěte buď „podvyživen" a spokojí se s tím málem, kterého se mu dostává - anebo se proti přílišnému náporu brání tím, že prostě „vypne" - anebo se uchyluje k nějakému jinému (neurotickému) obrannému postoji. Ale podněty by měly být i dost proměnlivé, neboť jinak si na ně organismus dítěte prostě „zvykne" a jejich účinnost se ztrácí.

Smysluplný svět

Druhé potřebě říkáme smysluplný svět, což je potřeba určitého řádu ve věcech a vztazích. To je totiž základní podmínka, aby z podnětů, které smyslové orgány dítěte přivádějí do jeho mozku, mohly vznikat poznatky a zkušenosti - zkrátka, aby se mohlo něčemu naučit. Dítě se usměje na nás - a my mu hned odpovíme tím, že se celí šťastní smějeme na ně. Dítě udělá paci-paci - a celá rodina se seběhne a dává mu na vědomí, že takovýto jeho výkon oceňuje jako zázrak světa. Dítě udělá do nočníčku to, co udělat mělo - a my nezapomeneme náležitě je pochválit. A tento princip učení s ním půjde dál, až ono samo půjde do školy, na gymnázium, na vysokou školu a kdoví kam ještě.

Životní jistota

Teprve s jistotou v zádech se dítě může vydávat na dobrodružné výpravy za poznáním světa. To se naplno projeví, až po kolínkách někdy v 10. či 11. měsíci začne zkoumat svůj životní prostor nebo ve druhém a třetím roce svůj prostor společenský. Dárcem a činitelem této životní jistoty jsou dítěti „jeho lidé", o kterých je tu řeč vlastně od začátku do konce. A že je to věc životně důležitá, to poznají rodiče spolehlivě, až tomuto jejich dítěti bude přibližně 7 či 8 měsíců a ono bude protestovat, když mu nedopatřením nebudou věnovat dost pozornosti. Nebo když bude vehementně odmítat třeba cizí návštěvníky a hledat u rodičů ochranu, i když mu pražádné nebezpečí hrozit nebude.

Pozitivní identita

Za čtvrté je tu potřeba pozitivní identity neboli vlastního Já". Velmi brzy totiž rodiče poznají, že dítě má nějakou „svou vůli", že něco chce a něco nechce. Něco dokonce „protivně nechce" a do talíře vyprskne to, co my mu předkládáme jako nezdravější pochoutku světa - a naopak chce třeba foukat do plamene na plynovém vařiči, a to tak rozhodně a neústupně, že je z toho domácí scéna. Je to tedy svébytná osobnost! Samo dítě však soužitím s rodiči (pokud mu poskytují onu životní jistotu, o které jsme právě mluvili) poznává, že na „své lidi" může spoléhat, že k nim patří, že má pro ně určitý význam a určitou hodnotu. Čím dál více si bude uvědomovat své „já" a podle toho, jak je budou „jeho lidé" přijímat a jak se budou k němu chovat, bude jeho sebevědomí a jeho sebedůvěra silnější nebo slabší, pevnější nebo jen povrchní. Ve věku kolem dvou let přijímá dítě zpravidla tzv. rodinnou identitu, kdy se svým způsobem už naplno zúročí všechno, co bylo do té doby rodinnou výchovou do dítěte vloženo.

Otevřená budoucnost

Konečně je tu potřeba pátá - potřeba otevřené budoucnosti. Jestliže s předchozími čtyřmi potřebami se v nějaké podobě setkáváme v celé říši živočišné, je tato potřeba skutečně jen „lidská". (Označuje se také jako existenciální.) Jen člověk si totiž uvědomuje plynutí času - od začátku až do nevyhnutelného svého konce. Otevřená budoucnost, životní perspektiva, naděje, to je něco, co „táhne" život dopředu. Zavřená budoucnost znamená zoufalství, útlum, nicotu. Budiž řečeno, že dětem to velice dlouho trvá, než budoucnost objeví - v pravém slova smyslu až ve středním školním věku, tj. kolem 11 či 12 let. Ale první krůčky k tomu postřehneme už tehdy, když bude napjatě čekat třeba „až táta přijde domů", až se bude na něco těšit, či až bude mít strach např. zdali letos zase přijde Ježíšek. Zkrátka, až nám dá na vědomí, že něco v čase „předjímá".

Zdroj: Zdeněk Matějček, Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, nakladatelství Grada

Přidat komentář

 
* *