Patlavost a péče o řeč dítěte

7.3.2011 00:00
Rodina a děti

Mladší školní věk je doba, kterou bychom rozhodně neměli promeškat k nápravě poruch či nedostatků ve vývoji řeči, pokud něco takového u našeho dítěte zjišťujeme. Týká se to zvláště té nejobyčejnější a nejčastější poruchy výslovnosti, tzv. patlavosti neboli dyslálie, což znamená, že člověk špatně vyslovuje nějakou hlásku.

V češtině je to nejčastěji naše typické „r“ a „ř“ a pak sykavky.

Ne, že by se nedalo začínat s nápravou dříve. Naopak je to velmi účelné, jestliže je dítě schopno už na nápravném procesu spolupracovat. Jde jen o to, abychom svou snahu nepřehnali, „nepředběhli se“ a místo spolupráce dítěte nevzbudili jeho odpor.

Ne že by se vady řeči nedaly napravovat ještě i v pozdějším věku. Ale je to už zpravidla podstatně zdlouhavější a svízelnější. Nyní však, kdy dítě dosáhlo školní zralosti, takže je schopno se soustavně učit, a kdy i jeho nervový systém je už dostatečně zralý, aby mu umožnil vědomě ovládat tak složitý a jemný pohybový aparát, jakým jsou naše mluvidla, je pravý čas, kdy to jde poměrně rychle a snadno. Jestliže dítě vyslovuje nějakou hlásku špatně v předškolním věku, je pořád ještě naděje, že se to spraví přirozeným postupem psychického a nervového vyspívání dítěte. V mladším školním věku se však tato naděje už ztrácí a místo ní musí nastoupit odborná pomoc a práce a pedagogické umění.

Ideálem samozřejmě je, aby všechny děti vstupovaly do první třídy s řečí už náležitě rozvinutou a s artikulací bezchybnou, jenomže realisticky musíme počítat s tím, že se nám to v plné míře nepovede. Vývoj v žádné své složce není u všech dětí stejně nalinkován - a není tedy nalinkován ani ve vývoji řeči. Ba právě ve vývoji řeči jsou mezi dětmi větší rozdíly než v těch ostatních duševních funkcích.

Mluvili jsme o patlavosti. Při psychologickém vyšetření dětí předškolních a školních se nám poměrně často stává, že zachytíme nesprávnou výslovnost nějaké hlásky. Samozřejmě na to rodiče upozorníme a doporučujeme, aby se poradili s logopedy a co nejdříve se pustili do nápravy. Jenomže tu se na nás někteří rodiče dívají velice udiveně.

Nikdy je nenapadlo, že by dítě mohlo špatně mluvit - jeho špatnou výslovnost prostě „neslyší“. Bývá tomu tak nejčastěji v případech, kdy rodiče sami onu hlásku či ony hlásky tzv. patlají. Někdy však sami mluví docela dobře, ale na výslovnost dítěte si už tak zvykli, že jí nevěnují žádnou pozornost. Anebo dětskou patlavost pokládají za roztomilou, takže nevidí důvod, proč by se dítě mělo zrovna téhle roztomilosti zbavovat.

Příznačné je, že svou vadu „neslyší“ ani děti samotné. Poněvadž se řeči dítě neučilo, nýbrž si ji osvojilo, je mu nyní „vlastní“ a ono myslí na obsah sdělení čili na to, co říká, a ne na to, jak to vyslovuje. Navíc zvuky své řeči nesrovnává nějak uvědoměle se zvuky řeči těch ostatních kolem - ty jenom poslouchá a hledá smysl v tom, co říkají. Logopedie je pro ně tedy něco nepřirozeného, a tedy i velice náročného a namáhavého. Proto také ta potřebná zralost nervového systému.

Naši badatelé uvádějí různá procenta dětí, které patlají nějakou hlásku ještě na začátku školní docházky. Střízlivě se dá ale odhadovat, že asi u 60 % dětí patlání v mladším školním věku zcela vymizí, ať již s pomocí nebo bez pomoci logopedie. U dalších asi 20 % dětí logopedie dokáže řeč dětí podstatně zlepšit. U těch dětí, u nichž patlání přetrvává, hrozí však v podstatě dvojí nebezpečí - jedno školní a jedno společenské.

Jestliže dítě některé hlásky vyslovuje špatně a samo svou špatnou výslovnost „neslyší“, je tu přirozeně nebezpečí, že bude dělat chyby v pravopise. Neděje se to moc často tehdy, když dítě vyslovuje nesprávně třeba jen jednu hlásku (zvláště když ji říká jenom „nečistě“) nebo když soustavně jednu zaměňuje za druhou (např. kukačka kuká = tutačta tutá) - to ještě dokáže zvládnout. Horší je to však tehdy, když některou hlásku nedovede vyslovit a v řeči ji vynechává (např. plný = p ný). Vynechává ji pak i v psaném projevu. A ještě horší je to tehdy, když dítě patlá více hlásek, všelijak je zaměňuje a nezřetelně vyslovuje, takže z toho vycházejí nejrůznější zkomoleniny. Pak jsou chyby v pravopise, tj. především ve skladbě hlásek, spíše pravidlem než výjimkou.

Od mnohočetné patlavosti je pak už jen krůček k jiné poruše řeči, která však je víceméně skrytá, takže ve věku předškolním uniká pozornosti rodičů a objeví se najednou, až když dítě začne ve škole psát podle diktátu. V něm se totiž hromadí „podivné“, „překvapivé“, „nesmyslné“ chyby. Říká se této poruše specifická artikulační neobratnost. Vyskytuje se často u našich dyslektiků a dětí s jinými poruchami učení. Předpokládá se, že jejím podkladem jsou určité zvláštnosti ve funkci příslušných center kůry mozkové, z čehož plyne již známý závěr, že za to nemůže ani dítě, ani rodiče, ani učitelé.

Projevuje se to tak, že tyto děti, mají-li mluvit rychleji, všelijak zkomolí slova, která běžně v řeči zvládnou docela dobře. Někdy se u nich objevuje asimilace (neboli spodoba) hlásek v celých větách, které samy o sobě nejsou žádnými jazykolamy. Když mají říci například „žáci cvičí v tělocvičně ve cvičkách“, vyjde z toho buď „žáči čvičí v těločvičně ve čvičkách“, nebo „záci cvicí v telocvicne ve cvickách“. A podle toho pak vypadá i diktát. Jiným dělají zvláštní potíže dlouhá slova s nezvyklou skladbou hlásek. Například dobře opakovat a pak napsat takovou větu jako „podplukovník a nadporučík jsou důstojníci“ nebo „nosorožec je nejnebezpečnější zvíře v Africe“ bývá pro ně neřešitelný problém.

I v těchto případech je náprava řeči věcí logopedie a rodiče se nemusejí rozpakovat o pomoc požádat. Síť logopedických pracovišť je dostatečně bohatá a informovanost odborných pracovníků o těchto zvláštních poruchách řeči je dnes už samozřejmostí. (Nebývalo tomu tak ještě před nedávnem.) A pokud jde o nápravu specifických poruch učení (dyslexie, dysortografie atd.), je tu rovněž dostatečně bohatá síť pedagogicko-psychologických poraden, v nichž rodiče najdou odbornou pomoc. Navíc máme dnes u nás už i několik specializovaných škol (státních i nestátních) se svou poradenskou službou, řadu terapeutických pracovišť (státních i nestátních) a řadu jiných tzv. integrovaných pracovišť, takže rozhodně není nutno skládat ruce v klín, nýbrž naopak spojenými silami pracovat ve prospěch postižených dětí.

To jsme zatím mluvili o „školním“ nebezpečí, jež hrozí některým dětem s poruchami řeči. Teď ještě slovíčko o nebezpečí společenském.

Budiž řečeno, že toto nebezpečí si rodiče zpravidla velice dobře uvědomují v případech nápadnějších poruch, jakými jsou například koktavost, huhňavost (například při rozštěpu patra nebo obrně patra), tzv. breptavost, což je překotné mluvení, s mnohým zbytečným opakováním slov, s četnými vynechávkami nebo komoleninami slov, nebo konečně tzv. neurotická nemluvnost (neurotický mutismus), kdy dítě mluvit dovede, ale nemluví v náročnějších společenských situacích, nebo nemluví s osobami ve „vyšším postavení“ (s paní učitelkou, byť třeba velice milou a hodnou, nebo se sousedy, nebo dokonce s vlastním dědečkem). Pomoc je nutno hledat především na dětské foniatrii, což je medicínský obor, který se těmito hlubšími poruchami zabývá, popřípadě na terapeutických pracovištích dětské psychologie.

Nebezpečí z lehčích poruch řeči však rodiče velmi často podceňují. Naše řeč je však vedle našeho tělesného zjevu zpravidla to první, co se z nás ve styku s druhými lidmi „nabízí“. A to, jak se „nabízíme“, podléhá velmi přísnému společenskému hodnocení. Všechno, co je na nás nápadné a nezvyklé, budí přirozeně zájem toho druhého, působí mu určité napětí, určitou nepohodu a vyvolává v něm mnohdy i obranné tendence. Z tohoto hlediska není tedy lhostejnou ani malá vada řeči, ani to, když některou hlásku (typicky to naše „r“) vyslovujeme tzv. nečistě. (Už to slovo samo říká, že tu není něco v pořádku z hlediska estetického.) U školních dětí takováto nápadná odlišnost má tendenci vyvolávat posměšky, což, jak uslyšíme v následující kapitolce, právě v tomto věku postižené děti moc těžce snášejí. Navíc špatná výslovnost mluvčího prostě „tahá posluchače za uši“ (skutečně, na někoho působí až bolestivě), odvádí jejich pozornost od obsahu projevu k jeho formě a efekt celého vystoupení to snižuje.

Ukázka z knihy Z.Matějčka Co, kdy a jak ve výchově dětí (Portál)

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

no ale moje asistenka mi rekla ze to neni mozni uztravit deti vis
gabriela  |  5.4.2011 12:57

ano mate pravdu
gabriela  |  5.4.2011 12:58

OFFICIALNI CERFITIKAT VLASNIKA prijemce:pani mirova...
PAN DOKTOR  |  5.4.2011 13:04

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *