Moc se přemýšlí

30.5.2002 00:00
Rodina a děti

Anna žije na venkově a obhospodařuje se svým mužem malou rodinnou farmu. "Jsem bába čtyř vnuků," říká klidným, příjemným hlasem. "Tak ty by ses chtěl ode mne něco dovědět o výchově dětí, chlapče? Jsem obyčejná ženská, co ti mám povídat."

Vstává, jde ke kredenci, vyndá dvě sklenice a domácí likér. "Po tom se líp vypráví." Začíná vyprávět o svém dětství, o rodičích - chudých sedlácích -, o svých šesti sourozencích - "všichni to někam dotáhli" -, o škole - "práce byla důležitější než pravidelná školní docházka" -, o tom, jak byla vychovávaná - bylo to prý tvrdé - tvrdé, ale spravedlivé. Musela pracovat. Dárky neexistovaly.

Anna přemítá: "Mají-li se děti dneska líp, nevím." Chci vědět, co tím myslí. "Děti jsou zmatený. Mají všechno, už nevědí, na čem jsou. Mí vnuci mají všechno, hračky, šaty, všechno. A jak jsou rozmazlení: ,Babi, když se u tebe nemůžeme dívat na televizi, tak nepřijdeme.' To bychom si tak byli mohli dovolit my!" Hlas je zvučnější, pravý ukazováček se zvedá do výšky. "To bychom dřív schytali pěkných pár pohlavků." Anna se napije ze sklenice, otřese se: "Pálí to, chlapče. Ale je to dobrý pro zdraví, je to taky jako medicína."

Chci vědět, jaký je podle ní rozdíl mezi včerejší a dnešní výchovou. Odpověď přijde jako když střelí: "Matky dnes nechtějí dělat žádné chyby. Vidím to na své snaše. Jen dělat všechno perfektně, dítě že by mohlo utrpět nějakou škodu. Já jsem dřív nemohla moc přemýšlet. Neměla jsem na to čas. Všechno muselo jít jako na drátku. Děti byly hodně ponechávány samy sobě. A obě to někam dotáhly."

Chvíli přemýšlí a pak pokračuje: "Nevím, jestli to můžu říct, ale když má člověk na děti moc času," zarazí se a tázavě se na mě podívá, "je to to pravé?"

Oběma nám dolévá sklenice. "Dobrý, co? Něco ti řeknu, chlapče. Když byl Karel, můj mladší, drzý, když odmlouval a tak, dostal vždycky třikrát na zadek. Nikdy jsem netloukla děti do hlavy. Slyšela jsem, že se z toho blbne. "Třikrát," zdůrazní ještě zvednutím tří prstů, "a všechno bylo jasné. Někdy si myslím, že si ty rány vlastně přál."

Sklopila zrak a za chvíli pokračuje: "Víš, když dneska vidím Ivanu, svou snachu, jak mluví, mluví a mluví, když malého chytne rapl. A jak mluví, je pořád hlasitější a začne křičet, a pak vypění také. Pak brečí a malý s ní. Šlo by to přece jednodušeji. Takhle si oddělá nervy." Podívá se na mě: "Ty k tomu nic neříkáš? Je to tak špatné, co říkám?" Vezme si sklenici: "Na zdraví!"

Jakmile se Anna pustí do vyprávění, neví, kdy skončit, to jsem věděl. "Víš, to jsem ti ještě chtěla vyprávět. Chceš si to poslechnout?" Než jsem stačil odpovědět, Anna pokračuje: "To si musíš poslechnout." Vstane a jde ke sporáku. "Nejdřív musím dát na plotnu brambory, jinak přijde Karel domů a nebude jídlo na stole. Bývá pak nevrlý."

Anna se vrací, sedne si a pokračuje: "Tedy, děti jsou dneska prostě neklidnější. A víš, proč?" Krčím rameny. Přichází blíž: "Řeknu ti to. Protože jsou ženský pořád hubenější, žádná prsa, žádný zadek a žádný břicho." Posledně jmenované naznačí rukama. "Na těch dnešních ženských už není nic." Musím se smát. Co tím chce říct?

"Dřív, když Dorotka a Karel byli večer neklidní, anebo když byl prostě už čas, lehli jsme si do postele. Dorotka si dala hlavu na moje prsa, Karel ruku na břicho." Podívala se na sebe: "Koukni se, obojího mám dost. Pak jsme se pomazlili. Vyprávěla jsem o tom, co bylo dřív, a oni nějak usnuli. A když jsem neměla čas, víš, jak jsem to dělala?" Kroutím hlavou.

"Vytáhla jsem z truhly dvě obnošené noční košile. Měla jsem je tu připravené pro každý případ. Ty jsem jim dala. Byly to měkké, bavlněné noční košile. A byly cítit po mně. Tak to se mnou dělala už moje matka. Děti si položily hlavu na noční košili a rychle usnuly. Docela klidně."

Zdroj: Jan - Uwe Rogge: Děti potřebují hranice, nakladatelství Portál

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Je to pravda s tou košilí, když jsem se jednou hodně zdržela a babička...
Johana  |  9.11.2009 20:47

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *