Malý vztekloun

2.4.2009 00:00
Rodina a děti

Období vzdoru u většiny dětí kolem druhého roku a po něm svým způsobem vrcholí a má více ráz jakýchsi "záchvatů" než dříve. Však to známe, některé děti se pěkně vztekají už div ne od půl roku. Ale teď teprve dovedou při tom mrsknout sebou na zem, kopat kolem dokola nebo lapat po dechu a pěkně zmodrat.

Také to neznamená, že by rázem třetího roku tohle najednou přešlo. Spíše to jaksi pozvolna ustává, četnost "záchvatů" se snižuje a už nejsou tak "divoké" jako dříve. V předškolním věku přetrvávají už jen u některých dětí a ve školním věku jsou naštěstí pouhou vzácností.

"Období vzdoru" má ve vývojové psychologii skoro takové místo jako později puberta. Přichází totiž skoro s touž pravidelností a jen málokterá rodina může říct, že nic takového u svého dítěte nepozorovala.

Roztomilý klučina a najednou ho vidíte, jak sebou zmítá před hračkářským krámem. Chce, aby mu maminka koupila právě "támhleto autíčko". Holčička jako andílek a najednou sedí na zemi a kope kolem dokola, protože chtěla, aby maminka přišla učesat její barbí a mámě se právě dovářela polévka. Někdy je z toho rozruch doma, někdy na ulici.

Co tedy dělat?
Předně je dobře vzít na vědomí, že jde o vývojové období, do něhož dítě svým způsobem "dozrálo". Není to ani defekt, ani špatný charakter, ba velkou většinou ani vada ve výchově, nýbrž prostý důsledek pokroků ve vývoji osobnosti. Je to období, kdy vývoj v oblasti nervové, intelektové i povahové rychle postupuje, ale současně se jeden s druhým poněkud rozcházejí.

Za druhéú musíme uvědomit, že dítě se nevzteká a nevzdoruje pro to, že by mu to dělalo nějaké zvláštní potěšení, ale pro to, že nezvládlo "konfliktovou" situaci. Vyrovnat se s překážkami, utlumit nějakou svou rozběhnutou aktivitu ve prospěch aktivity jiné, rozumět požadavkům svých vychovatelů a "poslouchat" je, to jsou tak náročné věci, že dítě nemá k tomu právě v tomto období ještě dost předpokladů. Jednotlivé složky jeho osobnosti (ještě nezralé a nevyspělé) se totiž právě teď ve svém vývoji více "rozcházejí" než kdy dříve. (Osobnost dítěte je tzv. "nevyrovnaná" - podobně, jako tomu bude jednou později v pubertě.) Chce něco - a je tu překážka, kterou nelze překročit. Něco dychtivě očekávalo - a zklamalo se. Něco zajímavého právě teď dělá nebo chce dělat - a musí toho nechat. Jeho zlostný "záchvat" je jakýmsi zkratkovitým jednáním. Nepatřičným, neúčinným z hlediska žádoucího cíle, kterého by mělo být dosaženo. Dobrý pozorovatel může postřehnout, že je to něco jakoby mimo vůli dítěte - proti jeho lepšímu "já". A to je pak také východiskem k nápravě.

Za třetí, rodiče mívají někdy obavu "aby mu to nezůstalo" a vidí v tomto vztekání nepřátelský postoj vůči své vychovatelské autoritě, anebo předzvěst nějakého zlého charakteru dítěte. Nic takového - dívejme se na to spíše jako na určitou přechodnou nervovou slabost. Ten malý vztekloun, když záchvat odezněl, bude stejně roztomilým andílkem jako před tím. Pro utváření jeho povahy v pozdějším věku z toho prakticky plyne snad jen to, že má dost energie a že ji dovede do svých přání náležitě investovat. Teď jsou všechna ta přání ještě velice jednoduchá a srozumitelná, jak se však budou později vyvíjet a jaká budou jednou v dospělosti, o tom rozhodne další život a výchova v rodině.

Kde hledat pomoc?
Je-li to možno, pak je samozřejmě jen dobře, můžeme-li oněm situacím (pro dítě) neřešitelných konfliktů a srážek předcházet. To však rozhodně neznamená uvolnit výchovu do krajnosti a povolit, kdykoliv si dítě něco vymáhá. Je však třeba omezit ty konflikty, které jsou zbytečné. Tak např. nepřerušujeme dítěti hru náhle, ale dáme mu několik minut času, aby si dohrálo. ("Tak ještě chvilku si můžeš hrát, ale za tři minuty přijdu - a jde se k obědu!") Když se mají hračky uklízet, nabídneme mu pomoc. ("Tak a jdeme na to spolu.") Když jdeme do města, dovolíme mu, aby si vzalo své autíčko s sebou do kapsy. Má-li jedno auto v ruce, není tolik důvodů vzrušovat se před hračkářským krámem.

K tomu si ale připomeňme, že nejméně polovina dětských zlostných záchvatů je vyprovokována tím, že my dospělí příliš spěcháme a že nemáme "čas se s dítětem bavit". Že křičíme, místo abychom mluvili s klidnou rozhodností. Příznačné je, že příliš úzkostní rodiče nebo babičky vyvolávají reakce vzdoru u dětí nejčastěji. Zbytečně je totiž ochraňují a hlídají a tím je i ruší v jejich vlastních objevech a výpravách za poznáním, které jsou jim jedinečným zdrojem tzv. intelektuální radosti.

Nemá také mnoho výchovného smyslu dítě za takové chování trestat (hledat vařečku, dávat dítě pod vodu apod.). Stejně tak nemá mnoho smyslu mu ustupovat. Řekli jsme, že je to svým způsobem "záchvat", a tak se tedy na něj tak dívejme. Jako na přírodní jev, který je nezávislý na naší vůli, stejně jako na našem vychování. Berme jej tedy s nadhledem!

Velice však pomáhá, můžeme-li pokud možno naráz a úplně změnit situaci. Buď dítě, které se zmítá ve zlostném "záchvatu", rázně vezmeme a šoupneme někam, kde je ticho a kde zůstane chvíli samo - anebo ještě lépe, sami vyklidíme pole a rychle odejdeme z místnosti. Zlostný výbuch má jít kamsi do prázdna, nemá být posilován žádnou odezvou. Pamatujme, prosím, že trest je také odezva-zvláště ten tělesný, neboť to jsme s dítětem přímo v tělesném kontaktu.

Dojde-li ovšem k takovémuto "záchvatu" v pražském metru či v jiném dopravním prostředku, anebo v supermarketu apod., těžko můžeme situaci naráz změnit. Tady pomůže nejspíše trpělivost. Ale přece jen účinnější než kdovíjaké přemlouvání, chlácholení dítěte a odvádění jeho pozornosti jinam je, když je pevně vezmeme do náruče (máme-li na to dost síly), přitiskneme je k sobě, podržíme a klidně na ně mluvíme. (Připomeňme si, prosím, terapii pevným objetím paní doktorky Jiřiny Prekopové.)

Bez odezvy v okolí zlost a vzdor a podobná hnutí mysli ztrácejí rychle smysl. To však je teprve první bod programu. Pak ale musíme dítěti umožnit cestu ze záchvatu ven a spořádaný čestný ústup. Jakmile tedy záchvat odezní, zase je přijmeme bez výhrad a bez výčitek a ujistíme je svou přízní. Připomeneme, že "to" na ně "přišlo", že "to" s ním třeba cloumalo a lomcovalo a že jsme mu tedy museli pomoci právě tak, jak jsme to udělali. Teď je dobře, že už je to zase pryč.

Dáváme dítěti na vědomí, že ono trucovité nebo zlostné chování není zlé, nýbrž zbytečné a jeho nedůstojné, takže se musí snažit se toho zbavit. A my mu samozřejmě budeme pomáhat. To je pak i odrazový můstek pro další spořádaný vývoj jeho osobnosti.

Zdroj: Zdeněk Matějček - Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte, nakladatelství Grada

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

já psal o pubertákách a ne o půl ročních dětech !!!ani aby jim tekla...
olina  |  5.4.2009 10:15

:)))já vím:-))to nebylo osobní...to jsem psala všeobecně pro ty co si...
Kop.  |  5.4.2009 10:48

deti potrebuji vas cas.ani kupovani drahych darku nefunguje ani rozcilovani...
romca  |  6.9.2016 16:41

Souhlasim. I s tim, ze co plati na jedno dite, nemusi platit na druhe....
Martina  |  7.9.2016 09:31

Doporučuji dva články díky kterým byste mohla pochopit proč to dítě...
Mgr. Alena Janáková  |  7.9.2016 12:28

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *