Dítě s vývojem k hyperaktivnímu chování v kojeneckém věku

17.4.2009 00:00
Rodina a děti

To, že se u některého dítěte jedná o první známky vývoje k syndromu ADHD, může být patrné už v kojeneckém věku.

Rodiče později diagnostikovaných dětí vypovídají, že děti jako malé trpěly poruchami spánku, zcela nepravidelnou rytmicitou, vysokou dráždivostí nebo takzvaným neutěšitelným pláčem. Zatímco někteří kojenci ?fungují jako švýcarské hodinky?, pláčou, když mají hlad, mají se k světu, jíst jim chutná a svoje bližní obdarovávají rozzářenými úsměvy, jiné děti pláčou mnoho hodin denně a mnoho dní v týdnu a jejich rodiče propadají beznaději, neboť idyla o šťastném rodičovství se rozplynula a lepší zítřky jsou v ne dohlednu.

Nejčastěji používaným diagnostickým systémem v kojeneckém věku se v této souvislosti stal takzvaný zákon tří Morrise A. Wessella a kolektivu jeho spolupracovníků, podle něhož jde u dítěte o excesivní (neutišitelný) pláč, pokud dítě propláče denně úhrnem více než 3 hodiny, takových dnů je více než 3 v týdnu a tento stav trvá více než 3 týdny v měsíci.

Excesivní pláč je jedním z ukazatelů, který nám dospělým říká, abychom vůči těmto eventuálním zvláštnostem ve vývoji byli citliví, abychom
hledali jejich příčiny a nenechali se ukonejšit tím, že ?všechny děti přece pláčou, musejí si trénovat plíce a ono se to samo časem srovná?.


Příčiny vzniku excesivního pláče nejsou zatím jednoznačně pro kázány. Některé z příčin jsou výzkumníky přičítány například gastrointestinálním problémům. Podle některých výzkumných studií může jít o nezralost žaludku a tenkého střeva, často související s alergií nebo netolerancí na proteiny a kravské mléko. Dále se uvádějí také přílišná plynatost nebo určité hormonální odlišnosti. Mezi často zkoumané psychologické důvody dětského nadměrného pláče patří také úzkostnost a depresivita matky během těhotenství a kvalita interakce a citové vazby mezi matkou a dítětem.

Interakci mezi rodičem a dítětem a komplikace, které ji mohou narušit, popisuje koncept zvaný intuitivní rodičovství od
manželů Hanuše a Mechthild Papouškových
. Vazba mezi rodičem a dítětem je budována právě prostřednictvím rané interakce, a je-li narušena, nastává komplikovanější vývoj a jednou z reakcí dítěte je právě neklid a vytrvalý pláč. ?Tyto děti nereagují na normální intuitivní pokusy rodičů o uklidnění. Vytrvalý pláč způsobuje velké fyziologické a emoční vzrušení a chronický stres, rodič je nevyspalý a vyčerpaný, cítí se bezmocný a deprivovaný a nedůvěřuje svým schopnostem. Většina rodičů se nedokáže ubránit averzi až agresivním pocitům vůči vlastnímu dítěti a nedokáže zastavit rostoucí napětí a konflikty ve vztahu k partnerovi. Na víc tato změť emocí často zhoršuje neurotické konflikty a vážně narušuje nebo tlumí kompetenci intuitivního rodičovství,? uvádí manželé Papouškovi.


Důležitým momentem je, že na to, jakým způsobem probíhá interakce mezi rodičem a dítětem a jak rodič zvládá eventuální potíže včetně excesivního pláče u svého dítěte, se podílejí oba zúčastnění. Na straně rodiče jsou hlavními faktory, které ovlivňují kvalitu interakce, jeho osobnost, kvalita partnerského vztahu, širší rodinný systém, ale také prožitky z raného dětství, eventuální psychopatologie (například deprese) a sociální síť, v níž se rodina pohybuje. Pokud se rodičovství daří a vše probíhá dobře, cítí se rodič jistě, vnímá se jako kompetentní a prožívá sebeuspokojení a naplnění ze své rodičovské role. Existují však i rodiče nejistí, plní vlastních problémů, a dokonce patologií, které se promítají do interakce s dítětem.


Na straně dítěte se na vývoji interakce v prvních měsících života podílejí temperament a integrita centrální nervové soustavy.
Pokud dítě poskytuje svému rodiči pozitivní zpětnou vazbu ? navazuje oční kontakt, usmívá se, klidně si brouká a radostně se přitulí ? nevědomky tím vytváří předpoklad pro dobrou interakci s rodičem. Pokud jsou však zpětné vazby dítěte negativní, dítě odmítá oční kontakt, pláče, špatně spí, má záchvaty vzteku a problémy s jídlem, může tím ovlivňovat reakce svých pečovatelů. Snadno pak dojde k pocitům selhání a frustrace či nejistoty a vyčerpání a tím ke konzervování problému, který se stává jednou ze zásadních příčin potíží v dalším vývoji dítěte.

Zdroj: Lenka Lacinová, Petra Škrdlíková - Dost dobří rodiče aneb Drobné chyby ve výchově dovoleny (nakladatelství Portál 2008)

Přidat komentář

 
* *