Chybějící otec, chybující syn?

18.7.2002 00:00
Rodina a děti

Co může udělat osamělá matka, aby napomohla rozvoji mužské identity u svých synů?

Řekněme si nejdříve, že matka, která vychovává své děti sama, je postavena před řadu paradoxů. Když pracuje mimo domov, říká si, že v těchto podmínkách nemůže být dobrou matkou; když zůstává doma, říká si, že by měla jít spíš do práce, aby její děti byly hmotně stejně zabezpečeny jako ty ostatní.

Když se vyčerpá a nevěnuje se dostatečně tomu, aby nabrala nové síly, hrozí jí, že bude příliš, nebo naopak ne dost permisivní. Buď nechá každého, aby si dělal, co chce, nebo naloží na všechny, včetně sebe, příliš mnoho velice striktních ohraničení.

Příliš často nenaplnila své touhy a ambice jako žena, a proto jí hrozí, že bude při ukojování svých citových potřeb příliš závislou na dětech se všemi důsledky.

Když spojíme vše dohromady, nepřekvapí nás, že mnohé ženy zakoušejí při výchově synů velkou úzkost. Oddávají se jí s velkou láskou a ušlechtilostí, ale příliš prožívají stále nové, větší či menší problémy. Věřím, že těmto ženám mohou pomoci následující rady.

Čas od času dovolená
Pokud se má syn rozvinout a najít své místo ve světě, potřebuje sílu charakteru, která se získává pouze v protivenstvích. První zkouškou, s níž je konfrontován, je proto nepřítomnost matky, a to i ta sebekratší. Je to první nezdar, první ohraničení jeho pocitu všemocnosti. V ideálním případě nutí dítě zvládat jeho první frustrace otec, protože je součástí trojúhelníku otec-matka-syn. Avšak žena žijící se svými dětmi sama může navodit, alespoň co se frustrace chlapce týče, téměř stejné podmínky a vytvořit tzv. symbolického třetího, což je termín psychoanalytičky Francoise Doltové.
Většinou se jedná o nějakou matčinu vlastní aktivitu, díky níž nebo kvůli níž se v pravidelných kratších či delších intervalech vzdaluje od svého dítěte. Nezáleží na tom, jestli je to práce, koníček nebo společnost přítelkyň. Důležité je, že uspokojení, které z toho pramení, jí pomáhá snášet pocit viny spojený s odloučením. Všechno je otázka rovnováhy a je jasné, že i v tomto směru se dá přehánět. Princip však zůstává stále stejný: v mezích zdravého rozumu a v míře, která umožňuje uniknout neblahým důsledkům splynutí matky se synem, je všechno, co je dobré pro ženu samotnou, dobré i pro její dítě.
V tomto ohledu je vhodné si připomenout, že nejhorší, co může děti potkat hned po tom, že nemají rodiče, je, když "je mají příliš". Tak jako by se syn neměl pokoušet zalíbit se své matce za každou cenu, je mimořádně důležité, aby se ani matka nepokoušela být naprosto dokonalá.
"Musím se přiznat, že jsem skutečně šťastná, když odjede za otcem," svěřila se mi jedna matka po rozhovoru o tom, jaké má vztahy se svým synem. Tímto doznáním začínalo bít její srdce ženy... a syn tím naprosto nic neztrácel, právě naopak!

Nechat syna, aby se podobal otci
Je známo, že děti potřebují jak mateřskou, tak otcovskou péči. Mužství se buduje z mužských prvků a ženství z prvků ženských. Je proto potřeba zajistit, aby děti měly dostatečné množství interakcí s typickými představiteli obou pohlaví.
Může se však stát, že v bolesti z odloučení izoluje matka syna od otce nebo od jiných zdrojů mužského vlivu, které by potřeboval, aby rozvinul svou vlastní mužskou identitu. To ovšem není pro synův vývoj příznivé, a proto by si žena měla, samozřejmě v rámci možností, vyřešit problémy s bývalým manželem, a zamyslet se nad vztahy se svým otcem. Jednoduše proto, že dokud matka nevyřeší problémy se svými muži, bude mít tendenci potlačovat u dítěte chování, jež jí připomíná ty, které milovala a už třeba nemiluje. Jinými slovy, bude jí nepříjemné nechat syna, aby se podobal otci nebo dědečkovi. Je to však nevyhnutelné, protože je to zapsáno v genech, jak se říká.
Pro dítě to může mít vážné důsledky. Když matka otevřeně sráží otce (nebo když naopak otec sráží matku), ocitne se dítě ve skutečném konfliktu loajality. Bude se muset chovat jinak k matce a jinak k otci, což v něm vyvolá hlubokou vnitřní rozpolcenost a nevěští nic dobrého do budoucna. Pokud si však dítě uvědomí, že rodiče mohou spolupracovat, i když žijí odděleně, že i přes roztržku přetrvává určitá forma lásky a přátelství, najde v tom posilu.
Proto je potřeba dodávat odvahy znesvářeným partnerům a pomáhat jim, aby si urovnali různice. Není-li to možné, je potřeba varovat je před nebezpečím, které vznikne, když nebudou respektovat lásku dítěte k nepřítomnému rodiči. Otec může být třeba alkoholik nebo zločinec, dítě ho však přece má rádo, a pokud mu nehrozí morální nebo fyzická újma, je potřeba pokusit se zprostředkovat vzájemný kontakt.

Pozor na to, co se říká o otci
Z výzkumů synů vdov vyplývá, jak je důležité, co se říká o nepřítomném otci, jak se pojmenovává a jaké se mu přisuzují kvality. Synové, kteří znali otce jen málo a jejichž matky se nikdy znovu neprovdaly, se vyrovnávají se situací lépe než děti, které otec opustil. Má to jednoduché vysvětlení: Vdovy mají tendenci idealizovat zemřelého manžela a vzpomínat jen na to dobré, co s ním zažily. "Když tu byl tvůj tatínek...," začínají; skládají ze střípků pozitivní obraz otce a dítě si ho přisvojí. Ve skutečnosti sice žádného otce nemá, ale cítí se podporováno a doprovázeno vnitřní postavou, která ho opravňuje k tomu, aby se chovalo, jako když ho má.
Jeden z polosirotků, který pocházel z malé vesničky a vyrůstal bez otce, mi vyprávěl, že o svém otci slyšel mluvit vždycky jen v dobrém, a byl na něho velmi hrdý. Tento muž, i když dnes už rozvedený, neměl nikdy problémy s tím, aby se stal otcem, a jeho dvě dcerky byly pro něho vždycky na prvním místě.
Hlavní roli v utváření pozitivního obrazu muže a ženy, na jehož základě buduje dítě svou vlastní identitu, hraje vzájemná úcta bývalých manželů. Oba rodiče, i když už žijí odděleně, tvoří totiž v dětské duši nadále pár. Na jeho základě si dítě vytváří pojmy jednoty, spolupráce a doplňkových rolích partnerů, jimiž se bude řídit po celý život. Pro dítě není ani tak katastrofou rozvod, jako důsledky odloučení jeho rodičů. Nejlepším vodítkem chování zůstává vzájemná úcta.

Blaho dítěte v první řadě
Umějí-li se rodiče domluvit, lze za nejlepší formu výchovy, která respektuje blaho dětí, považovat střídavou péči obou partnerů. Když není spolupráce možná, upřednostňuje se výhradní péče jednoho z rodičů. Děti by se v žádném případě neměly stát rukojmím rodičovské války. Aby se lépe rozvíjela sexuální identita, která vychází ze vztahu s rodičem stejného pohlaví, doporučuje významná dětská psychoanalytička Francoise Doltová, aby byli chlapci ponecháni v péči otce a děvčata v péči matky. Není snad potřeba dodávat, že situaci výrazně usnadní, když jsou práva na péči po řadu let flexibilní a odděleně žijící rodiče mohou bydlet blízko sebe.
Když jsou si děti jisté, že mohou spoléhat na lásku rodičů, prospívají i za velmi komplikovaných rodinných vztahů. Poznal jsem desetiletou holčičku, která opustila svého otce ve třech letech a žila s maminkou, která měla nejdřív pět let jiného partnera, a pak zůstala s dítětem sama. Dívka byla podle mého názoru skutečným vzorem citlivosti a kreativity. Snadno navazovala vztahy, ale nesnažila se přitom za každou cenu zalíbit. Vybudovala si značnou samostatnost a veškeré proměny jednoho domova či otce za druhý, ji zřejmě netrápily. V čem to bylo? V lásce jejího vlastního i nevlastního otce. Jeden druhému si dítě doslova trhali z ruky. Cítila se žádaná a milovaná. Všude, kam přišla, byla vítána. Matka vzorně spolupracovala se svými bývalými partnery. Všichni tři se výborně adaptovali na situaci a z blaha dítěte učinili svou prioritou. Dítě se nikdy necítilo odmrštěné ani zodpovědné za matčiny rozchody. Naopak vědělo, že je milováno, a odtud pocházela jeho velká sebedůvěra.

Všechno po svém
Výzkumy ukazují, že když je osamělá matka duševně nezávislá, a to zvláště vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstala, je to pro výchovu dětí výhodné.Čím méně bude taková matka cítit povinnost dělat všechno tak, jak to dělala její matka, tím to bude pro ni i pro její děti lepší. Bude si svobodněji přisvojovat výchovné modely a modely spolupráce, které jsou lépe přizpůsobeny její vlastní situaci.
Matka musí zůstat v kontaktu sama se sebou a dělat všechno po svém. Nemá si od nikoho nechat diktovat, jak se má chovat k dětem nebo k bývalému manželovi. Jinými slovy, nesmí upřednostňovat rodinnou čest nebo hrdost před blahem svých dětí.

Důvěra k dětem
Místo abychom zacelovali všechny trhliny, které se kde objeví, je lépe upřímně přiznat, co není v pořádku, a nechat děti, aby si vyřešily své problémy samy. Děti lépe žijí s vědomou frustrací než s pocitem, že něco nebylo vyřčeno, protože frustrace je zdrojem kreativity. Dokládá to následující příklad. Jde o svědectví sedmdesátileté vdovy, která musela sama vychovávat tři syny.
Když můj manžel zemřel, bylo nejstaršímu synovi třináct let a nejmladšímu šest. Prožila jsem hrozný šok. Ze dne na den jsem musela nastoupit do práce, abych vydělala na jídlo. Uvědomila jsem si, že otec bude dětem velmi chybět, a proto jsem se rozhodla ulehčit jim situaci. Nejdřív jsem si udělala seznam mužů ze své rodiny a z rodiny manžela, kteří by pro každého z mých synů mohli být náhradou. Nevyžadovala jsem od nich častou přítomnost, ale spíš vytrvalost. Tak mělo každé z mých dětí jakéhosi poručníka, se kterým se čas od času scházelo ke společným aktivitám. Dětem jsem řekla: "Zemřel vám otec, ale vy otce potřebujete, a tak si najděte muže, kteří by mohli hrát tuto úlohu." Místo abych se obávala pedofilie, začala jsem podporovat vztahy, které synové navazovali s profesory, trenéry nebo staršími muži. Snažila jsem se, jak jsem nejlépe uměla, podporovat jejich mužská přátelství a kolektivní aktivity, jako například skaut nebo baseball. Když to shrnu, myslím, že všechno se dělo, jak mělo. Dnes jsou mí tři synové ženatí a nemají v životě problémy.
Genialita této ženy spočívá v tom, že s dětmi nejednala jako s neživými předměty a že nepřevzala veškerou zodpovědnost pouze na svá bedra. Byla si vědoma ztráty, kterou budou trpět, ale důvěřovala jejich vlastní schopnosti vyplnit prázdnotu způsobenou otcovou nepřítomností. Dařilo se jí také překonávat pochopitelný strach, že se synům něco stane, což bylo další známkou důvěry k dětem a ke svému vlastnímu osudu. Jinými slovy, nechtěla, aby se její obavy odrazily na rodinném prostředí.
Za všech okolností a ve všem je potřeba hledat správný postoj. K utrpení dítěte musíme přistupovat citlivě, ale současně mu nechat čas, aby si prožilo vlastní frustraci, a dát mu možnost uspokojit své potřeby tvůrčím způsobem. A nakonec je potřeba vzpomenout si na ženu v sobě a také jí dát možnost uspokojit potřeby, příležitost zůstat aktivní v životě navzdory požadavkům mateřské role. Děti se nebudou pokaždé řídit radami rodičů, ale nikdy nezapomenou na příklad odvážné matky, která zůstala mladá duchem a plná vitality.

Usmíření
Doba usmíření mezi matkou a synem často začíná výčitkami. Výčitkami, které se matce těžko poslouchají. Příliš dlouho se identifikovala se svou mateřskou funkcí, a potřebuje proto dál pěstovat obraz dobré matky, protože to je to jediné, co jí zbývá. Nechápe, že tyto výčitky nejsou ani zdaleka vyřizováním účtů, ale naopak začátkem sbližování. Je potřeba, aby jednou provždy vytekla zlá krev a svých práv se ujala láska a skutečný cit.
Na terapii ke mně chodil jeden čtyřicátník, který si z dětství pamatoval hlavně to, že ho maminka bila. Jednoho dne jí to řekl. Odpověděla, že si nevzpomíná, že by na něho kdy vztáhla ruku. Syn se postavil na odpor a začal jí přesně popisovat některé situace. V tomto okamžiku se matka dala do pláče, obvinila ho z pošetilosti a zloby a řekla, že dělala všechno jen pro jeho dobro. Uchýlila se do neproniknutelné bolesti, zvýrazněné hlubokými vzlyky.
Můj pacient tehdy pochopil, že se za jeho matkou už neskrývá žena a do své mateřské role investovala tolik, že úplně ztratila ze zřetele sebe samu jako člověka. Její osobní identita se napříště promísila s funkcí v rodině. Nemohla se rozvzpomenout na to, co se stalo, protože by to příliš ohrozilo její duševní rovnováhu. Bylo to, jako kdyby ji rázem zbavili identity. V synových slovech nevnímala, že mohla v mateřské roli udělat několik chyb, vnímala, že je špatný člověk.
V následujících měsících si matka myslela, že se zblázní. Zdálo se jí, jakoby byla před soudem. V jejím nitru zasedal tribunál a pronásledoval ji slovy, že je špatná matka. Přerušila styky se synem a obrnila se zdí mlčení. Trvalo to, dokud ji nepřesvědčil, že ji svou konfrontací nechtěl ranit, ale naopak vytvořit s ní nový, autentičtější vztah.Tento argument ji přesvědčil a zpřetrhaná pouta byla znovu navázána.
V následujícím roce matka onemocněla a musela jít do nemocnice. Syn seděl u jejího lůžka a držel ji za hubenou ruku. Cítil, jak jím probíhají velké vlny lásky a emocí. Chtěl, aby matka žila. Pocit tak velké lásky k bytosti, která mu dala život, ho naplňoval radostí. V tomto okamžiku věděl, že celé temné období vztahu k rodině, kterým procházel, nebylo zbytečné. Poprvé po řadě let zakoušel vědomý pocit lásky ke své matce. Konečně ji mohl milovat. Jeho cit už nebyl v zajetí zatrpklosti jako dosud.
Chtěl jsem vědět, jestli by se posadil k matčině posteli, i kdyby si předtím určité věci nevysvětlili. Odpověděl, že ano, ale že by to byl udělal z povinnosti jako dobrý syn, který musí milovat matku. Zatímco nyní to udělal s láskou a v upřímné snaze dát trochu citu té, která pro něho tolik udělala.
Před výmluvností takového svědectví nemohu než dodávat víc odvahy matkám i dětem, aby odhrnovali závoj minulosti, protože jim to pomůže až do konce života lépe žít. Nemá smysl pouštět se do nekonečných výčitek, ale je potřeba vytvořit prostor, v němž může každý vyprávět svůj vlastní příběh a přitom cítit, že mu ostatní naslouchají a respektují ho. Nejde o to, aby se u stejné příhody verze matky a dítěte shodovala. Je jednoduše potřeba, aby se pokusili jeden druhého pochopit, aniž by se odsuzovali.
Mnohým dospělým je nepříjemná myšlenka, že své staré rodiče raní a zbytečně znepokojí. Potom jim neúnavně opakuji, aby se na okamžik vžili do pocitů svých rodičů, kteří nechápou, proč se od nich děti odvrátily a spálily všechny mosty. Nebylo by lepší, kdyby každý řekl své, aby se vztah, který pozvolna vyhasíná v nezájmu a obvyklých zdvořilostech, mohl zrodit ze svého popela? Jednomu pacientovi, který se bál, že své rodiče doslova dostane do hrobu, když se bude chovat popsaným způsobem, můj kolega řekl: "Nezabiješ je, ale dáš jim deset let života navíc, protože je osvobodíš od zátěže minulosti."
Jak můžeme doufat, že se nám podaří vyřešit celosvětové problémy, když nemáme odvahu, promluvit si s těmi, kteří nám dali život? Jak můžeme pomýšlet na to, že upravíme sociální a rodinnou síť, když se nikdy neodvážíme, pustit se do toho, co nebylo řečeno, co se nesmělo říkat v dětství. Když jsem si upřímně pohovořil s oběma rodiči, pocítil jsem osvobození. Přestal jsem mít strach z lidí, kteří jsou starší než já, a vítám jejich společnost. Mám víc hlubší energie, protože už necítím rozpor se svými předky. Vím, že v rámci možností pouze pokračuji v cestě, na kterou před 30 000 lety nastoupili na Zemi první lidé. Nalezl jsem své rodiče a smysl vlastního životního příběhu.

Zdroj: Anatomie lásky, nakladatelství Portál

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Odkaz: http://www.jedendomov.cz/napsali-nam . Většina matek nezůstává...
Tento vzor radši ne  |  8.4.2011 17:55

Cpát dětem otčíma místo vlastního táty...
Hloupost  |  8.4.2011 22:34

Proč cpát otčíma? Když noví partneři spolu spokojeně žijí a děti...
www.jedendomov.cz  |  10.4.2011 12:15

Já žil od dvanácti let sám s matkou a otce vídal cca jednou za...
Samotar  |  10.4.2011 14:31

Samochvala smrdi.... ale zaujimave, ako taketo clanky odstartuju v ludoch...
Yossarianka  |  23.8.2013 21:29

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *